Ing. Tomáš Doležal, ekonom, politický analytik, publicista
Dle mého názoru neplatí – samo o sobě – jedno ani druhé. Jakkoli krátkodobě, resp. jednorázově je nutné použít oba typy opatření. Ovšem jakékoli navýšení plánovaného rozpočtového deficitu musí být váženo na lékárnických vahách – a mělo by být omezeno pouze na účinnou a adresnou pomoc subjektům zasažených dopady mimořádných omezujících opatření koronavirového nouzového stavu. Tzn. na jedné straně na úplné prominutí, nikoli odklad, některých typů povinných daňových a pojistných odvodů pro fyzické i právnické osoby a na straně druhé na přímé finanční podpůrné projekty typu programu Antivirus či kompenzační bonus pro živnostníky.
Naprosto nevyhnutelné je ovšem zároveň aktivně pracovat na výdajové straně rozpočtu ve smyslu razantních škrtů zbytných a vyloženě neobhajitelných a nesmyslných výdajů. Od plošného krácení provozních výdajů ve všech rozpočtových kapitolách přes minimalizaci kofinancování tzv. evropských projektů ve všech resortech po (příkladmo) krácení či úplné škrtnutí neodůvodněných dotačních titulů typu podpory obnovitelných zdrojů energií, veřejného financování komerční filmové tvorby skrze Státní fond kinematografie či masivního veřejného sponzoringu profesionálního sportu. Nemluvě o až nemravném financování tzv. politických a ideologických “neziskových” organizací.
Ale hlavně, dnešní krize by měla být zejména výzvou k rychlému provedení naprosto nezbytných střednědobých a dlouhodobých reforem v systému veřejných financí.
Jde mj. o citelné snížení všech typů daní, zejména příjmových, o redukci předimenzovaného objemu systému nepojistných dávek, o motivační, prorodinnou a propopulační důchodovou reformu, o odbourání nákladné administrativní a finančně náročně zátěže samostatného živnostenského podnikání a podobně.
Kdy, když ne teď?