Prof. Ing. Stanislav Šaroch, Ph.D., ekonom, prorektor ŠKODA AUTO Vysoká škola
Žijeme ve světě, kde veřejný i soukromý dluh jsou inherentními součástmi systému a hrají svou roli i v emisi peněz. Velké a rychlé výkyvy v agregátní poptávce mohou v ekonomice vyvolat podobné nehody, jako když neřízeně odpojíme jaderný reaktor. Pokud by v České republice zčista jasna vládl osvícený monarcha (nebo tzv. božský byrokrat), který se nemusí ohlížet na své znovuzvolení, zřejmě by pro vybřednutí z recese kombinoval oba způsoby politik – škrty neúčelných výdajů, kterých se dá určitě najít v rozpočtu celá řada – s dodatečnými výdaji.
Na skutečné následky tzv. „zamykací recese“, které lze s velkou pravděpodobností považovat za dočasné a krátkodobé, je v našem evropském prostředí obsahujícím celou řadu tržních (legislativně založených) rigidit opravdu racionální rychle reagovat jednorázovými finančními injekcemi typu kurzarbeitu a financováním dalších smysluplných veřejných projektů, nahrazující výpadek soukromé agregátní poptávky.
Vedle toho nebo místo toho, by mělo ale zafungovat něco, čemu se v teorii říká vestavěné stabilizátory. Nefungují dostatečně ty současné? Změňme je, nebo s tím alespoň zkusme začít! Automatické stabilizátory jsou vhodnou cestou k tomu, aby agregátní poptávka příliš nekolísala a byl tak oslaben tlak a prostor na ad hoc politikaření a marketingovou kreativitu vlády v době přicházející recese. Mějme pružnější trh práce, a ani programy typu „kurzabeit“ pak nemusíme nutně potřebovat. V delším časovém horizontu ve spojení s vestavěnými stabilizátory stačilo dodržovat zásadu cyklicky vyrovnaného rozpočtu.
Deficitní financování spojené s novými typy veřejných výdajů do ekonomiky hrozí sekundárně cestou k trvalému růstu podílu veřejných výdajů (a sekundárně i příjmů) na HDP a tím dalšímu omezení prostoru pro podnikatelské aktivity. Historie nám ukazuje, že toto nebezpečí je velmi reálné.
Zvyšující se zadlužení (veřejné i soukromé) může být navíc cestou do nesvobody. Reakce na nové potřeby se vždy limitována tím, že část svých současných příjmů musí stát, domácnost nebo firma věnovat k hrazení svých dřívějších „nákupů“.
Napříč světem dnes vidíme, co dělá astronomické veřejné zadlužení, přesahující v případě Japonska stovky a v případě USA stovku procent HDP, s prostorem pro měnovou politiku. Centrální banky jsou zahnány do kouta. Evropa má ve srovnání s USA nebo Japonskem veřejné zadlužení nižší. Je dobrý nápad otevřít prostor pro zaplnění této mezery?
Zvláště v situaci, kdy fungování finančních trhů a trhů aktiv jsou silně ovlivněno politikou nízkých úrokových sazeb dominantních centrálních bank, které tak mimo jiné umožňují přežívat bez bankrotu vysoce zadluženým státům?
Čtěme si práce Carmen Reinhart. Na historických datech přesvědčivě ukazuje, že cestou z neudržitelného zadlužení bývá jednoduše odpis dluhu, chcete-li bankrot. Zároveň z jejích prací vidíme, že ve světě zažíváme – vzhledem k výši veřejného zadlužení – situaci „absence“ státních bankrotů.
Svébytným typem částečného odpisu dluhu je jeho znehodnocení inflací dosahované mj. uvolněnými makroekonomickými politikami včetně nerovnovážně nízkých úrokových sazeb. Politicky korektně se kombinace makroekonomických politik k tomu vedoucí označuje jako „financial repression“. Ekonomika z dluhů tzv. „vyroste“. Sníží se podíl dluhu vůči HDP, ovšem především díky růstu nominálního HDP, jehož velkou část činí právě inflace. Vypadá to, že velká část světa se touto cestou vydala, a EU si pro tuto cestu dluhovým financováním připravovaného Fondu obnovy, pokud bude ručit jako celek, vytvoří dodatečný prostor.
Spravedlivější a transparentnější cestou ke zbavení se excesivního dluhuje klasický bankrot, kdy přiznanou ztrátu sdílí spolu s dlužníkem věřitel – tedy v případě veřejného dluhu stát a jeho věřitelé – a ne někdo třetí (střadatelé).
Podívejme se ale na veřejné zadlužování ve světě ještě z pozice teorie her. Nepovedou následná opatření většiny velkých hráčů v okamžiku, kdy bude jejich zadlužení velmi vysoké, ve svém důsledku k tomu, že politiky s globálním dopadem budu šity na míru právě vysoce zadluženým státům a nedopadnou více negativně právě na menšinu zemí, která se chovala fiskálně zodpovědně? Přál bych si opak, ale nevím.