17 let cesty k nesvobodě

17 let cesty k nesvobodě

Evropská unie měla být jednacím stolem, u kterého mohou i menší, slabší, chudší, sedět a prosazovat své zájmy stejnými prostředky jako velké mocnosti. Po čtyřiceti letech ve stínu Sovětského svazu se takový jednací stůl s vlastní židlí a vlastním mikrofonem stal pro mnohé symbolem Západu, ke kterému se naše země chtěla a měla blížit.

Sedmnáct let po vstupu do Evropské unie čím dál tím tvrději zjišťujeme, že místo u stolu sice máme, ale mikrofony nám byly vypnuty. Vnější forma vypadá stále stejně ideálně: zájmy jsou přetavovány v konkrétní politiku na základě diskuse. Realita je zcela jiná: zájmy několika mocností jsou přetaveny v konkrétní politiku po diskusi mezi velmocemi za bezmocného přihlíženi všech ostatních. A protože u stolu seděli všichni, nevyhovující výsledek je vydáván za přání všech.

Kolik z nás si během referenda o vstupu do Evropské unie představovalo, že nám někdo zase bude diktovat, kdo u nás bude žít, co smíme říkat a co ne, že velcí budou už zase válcovat malé bez ohledu na pravidla, ovšem pod rouškou solidarity? Nemáte pocit, že jsme se právě z takového nerovného, neemancipovaného vztahu vyvázali před jednatřiceti lety?

Vstup do Evropské unie byl chybou. Byl chybou z důvěry a z naivity, byl chybou z touhy po novém, lepším světě založeném na vzájemné spolupráci, rozvoji kultury a ochrany přírody, na touze cestovat, studovat a tvořit. Byl chybou pochopitelnou, a dokonce možná i omluvitelnou, byl chybou, která nás zavedla občas i na docela zajímavá místa a do docela zajímavých situací, ale především byl chybou, kterou je nutné napravit.

Unie, ve které právě dnes sedmnáctým rokem setrváváme, je pro evropské státy svěrací kazajkou. Je ideologií, která postupně ničí naše školství. Je ekonomickým systémem, který utlačuje podnikavé a svobodné a vyvyšuje ty, kdo umějí rychleji kliknout myší při soutěži o dotace. Je systémem, ve kterém se opět ze všeho nejvíce vyplatí mlčet, kde odvážní jsou zastrašováni a svobodní vysmíváni.
Evropská unie stále ještě čeká na svoji perestrojku a svou glasnosť. Pak teprve i její vůdci pochopí, že je nereformovatelná a netransformovatelná.

A my ostatní? Můžeme zmizet včas po anglicku.