V knize vzpomínek Nebudu mlčet se dostalo i na poslední srpnovou dekádu, spojenou se vzpomínkou na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslechněte si, jak profesionálně se v den 30. výročí této okupace připravovalo hlavní zpravodajství České televize.
Takže:
K té události došlo v srpnu 1998, kdy se vzpomínalo třicáté výročí vpádu „spřátelených vojsk do Československé socialistické republiky“. Tehdy byla u nás na návštěvě delegace ruské dumy v čele s poslancem Lukinem, který přijel z jediného důvodu – omluvit se našim občanům za tehdejší vpád. Hovořil v senátu, v parlamentu, byl na různých místech a já řekla, že ho musíme pozvat také do televize. Všichni s tím souhlasili a ujistili mě, že je vše zařízené a Lukin přijde do vysílání Jedenadvacítky, kterou jsem ten páteční večer moderovala. Do poslední chvíle jsem na něho čekala, on však nepřišel, a tak jsem na toto téma pohovořila pouze s Petrem Pithartem, který tam měl být s ním. Byla to velmi nepříjemná situace, naštěstí s Petrem Pithartem jsme těch vymezených dvacet minut zaplnili.
Leč život je nevyzpytatelný režisér, který připraví lecjaké překvapení. Druhý den ráno jsem letěla s manželem na víkend do Moskvy, kde on měl pracovní jednání. Vedle nás měl v letadle místo právě poslanec Lukin. Slovo dalo slovo a já mu mimo jiné řekla, jak mě mrzí, že včera do televize nepřišel.
On se rozzuřil do běla a vyčetl mi, že ruská ambasáda celý týden marně čekala na pozvání České televize. Řekl, že napíše oficiální stížnost. Slíbila jsem mu, že po svém návratu podstatu tohoto nedorozumění zjistím a ozvu se mu.
V pondělí na poradě, které předsedal Zdeněk Šámal, se jako obvykle všechno chválilo. Vše bylo zalito sluncem, všichni odvedli skvělou práci a úspěchy se hrnuly ze všech stran. Před koncem porady jsem si vzala slovo a svou řeč jsem začala osudovou vedlejší větou:
„Když jsem v sobotu ráno letěla do Moskvy…“
Pro kolegy bylo tehdy naprosto šokující, že někdo může ve svém volném čase někam soukromně letět – a hlavně za své… Neskutečně je to popudilo, mnohem víc, než to, že poslanec Lukin marně čekal na naše pozvání. Naléhala jsem na Zdeňka Šámala, že by se to mělo prošetřit a zjistit, kde se stala chyba. Proč nám tak důležitý host utekl.
On ale zrudl a odsekl mi:
„To neřeš!“
Já si dál vedla svou, že to naopak řešit chci, protože to považuji za velmi důležité. A můj šéf debatu ukončil neuvěřitelnou větou:
„Hele, já byl v Rusku několik let a vím, že Lukin hrozně lže!“
Dodneška nevím, proč vlastně poslanec Lukin nebyl do televize pozván. Nejspíš to byl důsledek absolutní flákárny, neodpovědnosti a lhostejnosti.
Nikomu se nic nestalo, v klidu se na všechno zapomnělo. Nadšený sběratel zbraní Zdeněk Šámal pracuje v televizi stále. K jeho cti patří, že se zbavil nejkřiklavějších milovníků alkoholu, kteří pro své věčné indispozice nemohli své povolání takřka vykonávat. On je vyhodil, ovšem nahradil je studenty žurnalistiky. A nad tím jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Zajímalo by mě, zda by si on sám nechal od zdravotní sestry či medika operovat slepé střevo?
Toto je poslední ukázka z knihy Nebudu mlčet, která vyšla před 14 lety. Život jí už nyní píše další dějství.