Tentokrát ze stránek vzpomínek na televizní krizi vystupuje americký politilog Andrew Stroehlein. Pracoval v ČT před televizní krizí jako koeditor komentovaného zpravodajství Jednadvacítka, což byla obdoba dnešních Událostí komentářů. Byl to profesionál každým coulem a naučil mě řadě věcí. I on se se k televizní krizi a k mé roli v ní vyjádřil.
Takže:
To, co předvedli moji kolegové Andrewovi Stroehleinovi, daleko předčí vyštípání Ivana Kytky. Ani komunisté v dřívějších letech se nechovali tak, jako „demokratičtí“ pracovníci porevoluční České televize. Andrew se rozhodl, že tlaku svých spolupracovníků nepodlehne a že vydrží až do konce. Rozhodl se, že mu neprasknou nervy a nevzdá to. Bral to jako sociologickou studii, co všechno dokáží lidé při štvanici na druhého. A oni se Opravdu vyznamenávali. Nejdřív mu sebrali notebook, pak auto, pak ho sesadili z funkce, poté ho požádali, ať vrátí mobilní telefon a nakonec mu přikázali, aby nedoučeným redaktorům nosil ve zpravodajské směně zprávy z ČTK. Mysleli si, jak ho ponížili, jak nad ním zvítězili. Ale opak byl pravdou. Andrew se tomu všemu v duchu jenom smál a opravdu o tom psal sociologickou studii.
A o něco později napsal text
Na obranu Jany Bobošíkové
Jak se jediná Jana Bobošíková dokázala v ČT postavit Václavu Klausovi
Andrew Stroehlein
Britské listy, 19. 7. 2001
Je to celé skutečně velmi vážné. Kdokoliv, kdo přijde do té redakce zpravodajství, se stane terčem útoku několika druhořadých spiklenců, kteří, jakmile vznikne jen myšlenka na změnu, okamžitě utíkají pro pomoc ke svým přátelům v parlamentě.
Obvinění že je Jana Bobošíková politicky řízena či motivována, je šokující.
Samozřejmě, každý v té zpravodajské redakcí má své osobní politické názory. Ale skutečný profesionál nedopustí, aby to ovlivňovalo jeho práci a faktem je, že Jana Bobošíková byla jedinou novinářkou, která se dokázala efektivně postavit Klausovi (nebo jinému politikovi) v televizním rozhovoru. Vzpomeňte si na incident v maskérně (kdy se Klaus odmítl účastnit rozhovoru, který měla moderovat Bobošíková) – Bobošíková byla jedním z mála profesionálů v ČT – ten večer mi to dokázal.
Možná kdyby Jakub Puchalský a Ivan Kytka v sobě našli v roce 1998 odvahu postavit se proti těm aktivistům ze zpravodajské redakce a vyhrát tehdy malou bitvu, která se dala vyhrát, neměli bychom nyní tuto válku.
Vítězství pučistů nad šéfy v roce 1998 jim dalo pocit, že sami rozhodují o tom, co se má v televizi dít a že si mohou s televizí dělat, co se jim zachce, bez ohledu na cokoliv.
Pořád vzpomínám na ten rozhovor s Jakubem a Ivanem, kdy jsem se je snažil přesvědčit, aby se nevzdávali davu a nepřipustili, aby Ivana donutil k rezignaci. Kéž bych býval bych schopen je přesvědčit, jak důležitá byla tehdy ta bitva – jak nebezpečné bylo vzdát se neospravedlnitelnému (tehdy jen mírně politickému) nátlaku. Bohužel se mi to nepodařilo.
Dobré je, že Jana Bobošíková je velmi rozhodná a energická a daleko zkušenější než Ivan Kytka a Jakub Puchalský a neprohraje bez obrovského boje. Musí vyhrát daleko větší válku, ale nemyslím, že existuje v České republice někdo, kdo je pro to lépe kvalifikovaný.
xxx
Poznámka Tomáše Peciny: Bobošíková byla perfektní profesionál bez politických vazeb, když opustila na podzim roku 1998 Českou televizi: teď má dost silné vazby na ODS. A horší je, že to, co dělá, nedělá na příkaz ODS, ale stranu ODS tím poškozuje. Nikoho v současnosti Klaus nenávidí víc než Janu Dědečkovou a Janu Bobošíkovou. Čtyřkoalice si to nemohla vymyslet líp.
xxx
Reakce Andrewa Stroehleina: Jana Bobošíková měla i tehdy velmi silné styky s ODS a všichni to věděli. Všichni zaměstnanci zpravodajství ČT podporují nějakou politickou stranu a všichni vědí o všech, kdo podporuje kterou. Potíž je, že jen málo lidí se dokáže chovat natolik profesionálně, aby ve své novinářské práci nechali stranou své politické přesvědčení: většina lidí ve zpravodajství ČT tohle ndokáže. Souhlasím, že tato krize hraje do rukou těch lidí, kteří jsou proti Klausovi. Nejenže budou tito lidé moci označit ČT za “klausovizi”, ale Bobošíková bude muset být vůči ODS tvrdší než normálně, aby dokázala svou nezaujatost.
Co se týče Havla a ostatních českých “intelektuálů” (tj. snobů mimo styk se společností, kteří neumějí sami vyhrát volby – ano, tak pro ně byla vytvořena druhá, zvlášť nepopulární komora v parlamentě) – jestliže ti všichni začnou vystupovat proti Bobošíkové, veřejnost přestane rebely podporovat a postaví se za Bobošíkovou – která byla vždycky populární televizní osobností.