Televizní krize odhalovala charaktery jedněch a měnila lidské osudy druhých. Otevírám po třetí svou knihu „Nebudu mlčet“, abych si spolu s Vámi připomněla, jak dramaticky do života některých lidí zasáhla.
Takže:
Existuje něco, zač by se měli protagonisté té události do své smrti stydět a já věřím, že se opravdu stydí.
Jiří Hodač měl policejní ochranku, kterou mu přidělil ministr vnitra, neboť vyhodnotil, že je opravdu ohrožen. Ten den měl jít Jiří Hodač do parlamentu. Jenže tam nepřišel, a tak mi manžel zavolal, abych se šla podívat k němu domů do Vršovic, protože jsem shodou okolností byla nedaleko jeho bydliště, ve střižně. Tak jsem se tam vydala. Přede dveřmi jeho bytu stáli policisté a jeden z nich říkal, že z bytu slyší takové divné sténání, ale že se bojí vyrazit dveře, protože k tomu musí dát souhlas majitel bytu, jinak budou muset všechny vzniklé škody zaplatit. Vedle policisty stála příbuzná Jiřího Hodače, celá nešťastná, protože neměla klíče a také se bála dát k vyražení pokyn. Tak jsem ten pokyn dala sama.
„Pánové, vyrazte ty dveře na moji odpovědnost!“ A okamžitě jsem vyťukala na mobilu číslo záchranné služby a zavolala sanitku.
Když dveře povolily, uviděli jsme ležet na zemi Jiřího Hodače v zoufalém stavu. Všichni jsme k němu běželi a naštěstí i záchranka přijela okamžitě. Shodou okolností právě sloužil spolužák mého bratrance, jediný člověk, kterého na záchrance znám. Jiřího Hodače rychle stabilizoval. V tom okamžiku mi zavolal jiný můj známý lékař s tím, že se právě vrátil z dovolené a jestli něco nepotřebuji. Řekla jsem, že ještě nevím, ale ozvu se. Mezitím naložili Jiřího Hodače do sanitky, lékař ze záchranky mi řekl, že kdyby přijeli o chvíli později, dopadlo by to tragicky a odjeli. Když se posléze v parlamentu mluvilo o jeho stavu jako o diplomatické chorobě, jistě si každý dovede představit, jak mnou cloumal vztek.
Mezitím mi můj známý ze záchranky volal, že vůbec neví, co má dělat. Že Jiřího Hodače nepřijali v nemocnici v Obloukové, že ho nepřijali na Karláku, na Vinohradech… Prostě ho nepřijali nikde, ač to dneska všichni svorně popírají. V České televizi ve stejnou chvíli hráli písničku Táhněte do háje a Václav Havel, který má v této zemi nejlepší zdravotní péči, se tam promenoval v klopě s mašlí až na zem (mimochodem, červenobílou vzbouřeneckou bikoloru nosila i paní Dagmar) a dovolil si plivat na Jiřího Hodače, jemuž tento stát tu nejzákladnější zdravotní péči odepřel.
Tak jsem rychle volala onomu lékaři, který se mi před chvílí ozval. Ten ho přijal k sobě do motolské nemocnice a Jiří Hodač přežil.
Ovšem celá příhoda má velmi trpkou pointu. Po půl roce tohoto lékaře vyhodili, protože by prý za tento svůj čin v kolektivu neobstál. Oznámil mi to ředitel této nemocnice. Tímto oznámením jenom uvedl svou žádost, zda bych mu nemohla pomoci stát se ministrem zdravotnictví. Takhle silně jsem si ještě nikdy na lidský hnus nesáhla, a viníci této události jsou dodnes nepotrestaní.
Xxx
V životě jsem nezažila to, co tenkrát! Slavné i méně slavné televizní tváře ječely, řvaly, bučely a plivaly, házely po mně plyšové prase, které se stalo jakýmsi jejich talismanem a pojmenovaly ho Bobo. Prase se dokonce objevilo na televizní obrazovce při udělování cen TýTý, kdy si ho vzali jako rekvizitu Marek Eben s Ivetou Toušlovou. Marek Eben tehdy rádoby vtipně pronesl: „Dost bylo bobošíkování!“
Já v té době byla na dovolené a maminka mi s pláčem telefonovala, že to od toho slušného pana Ebena by takovou sprosťárnu opravdu nečekala. Uklidňovala jsem ji, ať nepláče, že mě to vůbec nepřekvapuje.
Tahle událost měla velmi kuriózní tečku, když mě asi půl roku poté Marek Eben vyhledal mezi hosty na střeše hotelu Intercontinental na párty, kterou moderoval.
„Já jsem se vám přišel omluvit za to bobošíkování,“ sdělil mi s úsměvem.
„Co tak najednou?“ zeptala jsem se ho.
„Jak jezdím na různé akce, zjistil jsem, že jsem si tím moc nepomohl, oni vás totiž lidé mají docela rádi.“
„Aha, názor jste sice nezměnil, ale u lidí jste si nepomohl? No tak jo,“ mávla jsem nad ním rukou a dál jsem se s ním nebavila.
Xxx
Tečku za televizní krizí udělali samotní vzbouřenci následující historkou. Věra Valterová, prozatímní ředitelka České televize bydlela asi padesát metrů od České televize. Všichni věděli, že vlastní trabanta, což v dnešní době už není vůz obvyklý a má ho málokdo. Jednou přišla ke svému autu a našla ho celé polité lidskými výkaly. Očití svědci ji informovali, že kolem jel přenosový vůz České televize, v úrovni jejího trabanta zpomalil, z okénka se vysunula ruka a vylila na vůz obsah WC, jímž jsou televizní přenosové vozy vybaveny. Myslím si, že nic lépe nevystihuje úroveň oněch „bojovníků za svobodu slova“.
Samozřejmě Věra Valterová musela z televize odejít, kdežto aktéři této
a jim podobných akcí v České televizi zůstali a dál oblažují národ svými myšlenkovými pochody a výtvory.
Pro dnešek knížku zavírám a uvědomuji si, že tato čtrnáct let stará slova stále platí. A že osazenstvo Kavčích hor do svého arzenálu přidalo kromě arogance a sebestřednosti také falšování historie.