Mgr. Václav Hampel, Filosofická fakulta, Univerzita Hradec Králové
Nastane-li krize, je záhodno ji řešit. Pokud se jedná o krizi v ekonomické oblasti, lze ji řešit v zásadě dvěma způsoby. Taková krize projevuje nedostatkem finančních prostředků. První možností je uskromnit se, druhou získání prostředků, jimiž se krize a s ní spojené ztráty zaplní. Záměrně byly tyto dvě možnosti uvedeny v tomto pořadí. Získání prostředků samo o sobě není nic nepochopitelného, nejrychlejší způsob je nějaká forma půjčky, což je z hlediska odpovědného hospodaření nejzazší možnost. Uskromnění se pochopitelně představuje určitou ztrátu v podobě odepření si něčeho, nač jsme zvyklí, ale oproti zadlužení nám stále zachovává věci v našich vlastích rukou.
V případě státu uskromnění představuje omezení výdajů taktéž jednu z cest. V souvislosti s nedávnou pandemií ale neustále slyšíme o deficitu státního rozpočtu, zvyšování dluhu a o uskromňování jen velmi málo. Škrty ve státním rozpočtu by však měly být první volbou. Konečně zachovává to kontrolu, neboť spravuje vlastní peníze. Důvody pro škrty jsou racionální, ale nejsou politické. Nechci zde oddělovat racionalitu od politiky, ale racionalita, jež nám velí uskromnit se, v politice nefunguje. Jde předně o to, že v případě státu nehovoříme o penězích patřících odpovědným za správu státu, ale o penězích, o nichž se rozhoduje. Proto nastupuje politika a „politická racionalita“, pro níž je omezení se, škrty v rozpočtu, iracionální.
Ač jsou škrty i zde rozumnější než dluhy, lze náchylnost k upřednostnění dalšího zadlužování se shrnout do tří bodů: zaprvé je zde obava ze ztráty popularity. Vláda, která činí škrty v rozpočtu, nebývá oblíbená u těch, jichž se škrty dotknou. S tím souvisí druhý bod. Růst státního dluhu je přijatelnější, neboť na rozdíl od soukromých dluhů je poměrně abstraktní a vzhledem ke své velikosti nepředstavitelný. Třetí a poslední důvod je představuje poněkud skrytý, ale přesto patrný zájem o větší kontrolu. Dluh státu a s ním spjaté pokračování ve výdajích vede k větší kontrole ze strany státu, nehledě na závazky, jež bude sám stát mít. Přes racionalitu a svou preferenci škrtů se proto spíš obávám oné cesty „prodlužování se“ z krize.