Ing. Aleš Michl, centrální bankéř, finanční investor
Dívám se na problém přes nabídku a poptávku po penězích. Měnová politika by v situaci, když už úrokové sazby klesly blízko k nule, měla sledovat M. Zabezpečit nabídku peněz. To děláme. Ale to ještě neznamená, že bude poptávka po penězích, když například pesimistické očekávání bude odrazovat firmy od investic nebo bude probíhat kreativní destrukce. V tomto případě, ve velmi krátkém období, je fiskální politika přes investice státu a obcí dobrým nástrojem stabilizace. Ano, na úkor dluhu. Efekt vytěsňování soukromých investic je v tomto případě malý nebo žádný. V takových situacích by fiskální politika neměla dělat fiskální restrikci jako se to stalo v ČR 2011-2013. Není to výzva k aktivistické fiskální politice během celého hospodářského cyklu. Naopak při HDP na/nad úrovni potenciálu vede fiskální expanze spíše k efektu vytěsňování, vyšší inflaci a/anebo deficitu běžného účtu platební bilance. Dlouhodobě má být rozpočet vyrovnaný. Omezením fiskální expanze je, že modelově výše uvedené doporučení zapadá do Ricardiánské ekvivalence. Proto by se tvůrci fiskální politiky měli zavázat k důvěryhodnému plánu dočasného schodkového hospodaření bez budoucího zvyšování daní (Detailněji jsem své myšlení popsal v článku pro Národohspodářský obzor 3/2019 https://doi.org/10.2478/revecp-2019-0009 )