Historicky nejhorší propad ekonomiky o téměř 11 % považuje vicepremiér Karel Havlíček za přijatelný ve srovnání s ostatními zeměmi. Pokles očekával také premiér Babiš který prohlásil, že z hlediska rozpočtu je optimista a vyjádřil důvěru v budoucnost. Premiér i vicepremiér se pokoušejí šířit klid a pozitivní očekávání. Je otázka, nakolik tomu sami věří.

Propad hrubého domácího produktu o 10,7 % je totiž číslo příliš „optimistické“. A to natolik, že mu ani nelze věřit coby základu pro další optimistická očekávání, ani se z něj nelze radovat. Proč? V prvé řadě nemáme k dispozici kvalitní data: pokud byla v období od března do června významná část ekonomiky uzamčená, neexistuje důvod domnívat se, že firmy pod petlicí reportovaly statistické výkazy v této mimořádné situaci řádně. První skutečné údaje o tom, který sektor a kolik vyráběl, a kdo a kolik spotřebovával, zveřejní ČSÚ 1. září.

Jediná tvrdá data, která máme k dispozici, vykreslují pokles HDP více než dvojnásobně hlubší. Ministerstvem financí zveřejněné daňové příjmy státního rozpočtu totiž klesly ve druhém čtvrtletí meziročně o 20 %, což při hrubém propočtu odpovídá poklesu ekonomiky -25 %, nikoli jen „přijatelných“ -10,7 %.

Placení nepracující

Toto číslo také daleko lépe vystihuje strukturu trhu práce. Vládní koronakrizová politika ve formě antivirových programů, úlev a podpor za sebou zanechává spoušť nejen v ekonomice, nejen v ekonomické statistice, ale hlavně ve společenské soudržnosti. Na trhu práce totiž vznikla zcela nová kategorie: placení nepracující. V tuto chvíli dostávají mzdu statisíce lidí, kteří k tvorbě HDP přispívají buď pouze částečně, anebo vůbec. A to se těm, kteří do práce denně chodí, pochopitelně nelíbí. Neznáme přesná čísla o nezaměstnanosti, ale bezpečně víme, že počet nepracujících (ať už placených anebo na podpoře) je mnohem vyšší než deklarovaná nezaměstnanost 2,6 %.

Hospodářská politika vlády tak vykopala hluboký příkop mezi čísly, které vykazuje statistický úřad na straně jedné, vnímáním situace občany na straně druhé a ekonomickou realitou na straně třetí. A právě tento chaos, možná záměrný, umožňuje celkem bezpečně vytvářet falešná pozitivní očekávání ekonomického vývoje. Ekonomická realita, jakkoli pesimistická, ale pravdivě pojmenovaná, je přitom pro budoucnost naší země, ekonomiky, soudržnosti, sociálního smíru a politické stability, důležitější než „povinný“ optimismus.

Takže: nemáme třetí nejlepší výsledek v rámci dosud zveřejněných unijních ekonomik. Máme třetí nejméně špatný výsledek, navíc odhadnutý na základě dat, o jejichž kvalitě lze v koronavirovém režimu s úspěchem pochybovat. Nechce se nám proto věřit, že se politici, ekonomové a analytici opravdu hodlají nechat ukolébat falešným optimismem a upřímně šíří důvěru v budoucnost.

Centrálně plánovaná ekonomika

K optimismu totiž nezavdávají příčinu skutečná tvrdá data z ministerstva financí. A důvěra v budoucnost? Ta je naprosto neopodstatněná tváří v tvář závěrům z mimořádné Evropské rady, zejména s plánem na podporu oživení Next Generation EU. Flexibilita firem, ve kterou premiér Babiš při hodnocení poklesu HDP vyjádřil důvěru, je však právě s plánem Next Generation EU v příkrém rozporu.

Hrubý domácí produkt podle definice vystihuje tržní hodnotu zboží a služeb vyrobených v hospodářství. Naše politická reprezentace ovšem, stejně jako zbytek Evropské unie, už přestala přijetím plánu Next Generation EU hru na sociálně-tržní hospodářství, k jehož budování nás zavazuje Lisabonská smlouva, předstírat.  My už nejsme ekonomikou ani tržní, ani sociálně tržní. My se znovu stáváme ekonomikou centrálně řízenou. V centrálně řízené ekonomice pak není důležitý HDP, nýbrž materiální bilance.

Výsledek jednání Evropské rady, který premiér spolu s analytiky halasně slavili, rozpoutal v Evropské unii boj nikoli o první, ale o poslední místo. Takzvaný klíč pro přerozdělování grantů a dluhu bude záviset na propadu HDP v letech 2020­2021 v duchu hesla čím hůř, tím líp. Čím hůře se bude naší ekonomice dařit, tím hlasitěji uslyšíme, o co více peněz přiteče z Bruselu a jak jsme dobří, že na ně pohodlně dosáhneme. Chce se ironicky poznamenat, že „navzdory úsilí“ vlády v této soutěži o nejméně konkurenceschopnou ekonomiku zatím stále zaostáváme například za Španělskem nebo Francii, kde HDP kleslo zhruba
o pětinu. K tomu se budeme muset starat o to, abychom byli co nejzelenější, nejdigitalizovanější, abychom platili nové evropské společné daně
a neodchylovali se od uvědomělých evropských hodnot. Hodnoty jako demokracie, suverenita, svoboda a trh nové plány EU neobsahují.

Bezbřehé zadlužení

Schválený objem společného unijního dluhu Next Generation EU činí na papíře 750 miliard eur. Už dnes je ovšem jasné, že Evropská rada – včetně premiéra Babiše – schválila zadlužení výrazně vyšší. Podle závěrů zasedání je totiž oněch symbolických 750 miliard počítáno v cenách roku 2018. Vzhledem k míře inflace v letech 2018 a 2019 se tedy již nyní ve skutečnosti jedná o 775 miliard. V následujícím období tak bude Unie mít silnou motivaci, aby ceny rostly: čím vyšší bude míra inflace, tím více si bude moci v tomto systému půjčovat. Takto vzniklý dluh chce Evropská unie splatit do roku 2058, tedy to roku stého výročí založení Evropského hospodářského společenství.

V EU člověk nemusí být vzdělaný, pracovitý, produktivní, aby přežil. Stačí když je zelený, správně unijně uvědomělý, digitalizovaný, když přijme společné zdanění a umí dobře čerpat.

Příkazy a přerozdělování však skomírající HDP nevzkřísí. To už tu bylo.

 

Jana Bobošíková a Hana Lipovská, Institut svobody a demokracie
2. 8. 2020