Vítejte u JB Talk. Dnes je se mnou ve studiu ekonomka, někdejší hlavní analytička několika velkých obchodních bank a poradkyně ministra financí, dnes úspěšná autorka řady bestsellerů, bloggerka, ředitelka konzultační a analytické společnosti Next Finance a také maminka šesti dětí paní Markéta Šichtařová. Dobrý den.
Nu a o čem budeme hovořit? Kde se vzala víra politiků, že čím větší dluh, tím lépe se nám bude dařit? Vyplatí se nakupovat státní dluhopisy nebo třeba bitcoiny či zlato? Je u nás politická strana, která prosazuje kapitalismus svobodný trh a odpovědnost před nárokovostí? A kdo a proč útočí na svobodu slova? Pojďme na to.
Paní Šichtařová Česká republika se zadlužuje nejvíc v historii. Letos má být schodek státního rozpočtu půl bilionu, příští rok 320 miliard. Někdo před těmito schodky varuje, ovšem světové organizace jako je Mezinárodní měnový fond, OECD, nebo Světová banka toto zadlužování doporučují a podporují a politici se velmi často o jejich názory opírají a v podstatě argumentují těmito organizacemi při vytváření těch dluhů. Kde se podle Vás ve světové ekonomice vzalo takovéto přesvědčení, že čím více dluhů, tím lépe se nám bude dařit?
Já bych ani neřekla že to je přesvědčení obecně v ekonomice. Zeptejte se kapitánů průmyslu a ti vám to nikdy neodkývou. Je to přesvědčení politiků a tvůrců hospodářské politiky. Dějiny se vždycky i v ekonomii vyvíjejí v takové jakési spirále a kyvadle současně. Takže tady máme období, kdy se víc přikláníme ke kolektivismu a období, kdy se víc přikláním ke kapitalismu a obdivu individuality. No a teď tady právě máme to období kdy se šíří kolektivismus. Čas od času svět zachvátí pandemie viru a čas od času zachvátí svět pandemie blbosti. Takže to, že světové organizace, nadnárodní, doporučují zadlužování, to není žádný objektivní názor. To je prostě názor několika lidí, kteří ten kolektivismus protlačují.
V minulosti se ale řada vlád zaštiťovala těmito mezinárodními organizacemi. Jak se díváte na to, že si raději jako politik vezmu názor odněkud ze světa, namísto toho, abych převzala vlastní zodpovědnost a bez té mezinárodní záštity tvořila státní rozpočty a takovou politiku, která by třeba nekopírovala, jak Vy jste říkala takové to zblbnutí?
Vy jste si vlastně i sama odpověděla: proč by měli přijímat svoji vlastní odpovědnost? To je poměrně těžký náklad, žít podle své vlastní morálky, svého vlastního rozumu a své vlastní odpovědnosti. Daleko jednodušší je zaštítit se někým, kdo tvrdí něco populistického, co je pro ty politiky příjemné. Takže teď právě je tady obecný příklon ke kolektivismu, a schválně říkám výraz „kolektivismus“ a nikoliv „socialismus“, protože ten „kolektivismus“ může mít více forem a socialismus je jenom jedna z těch možných forem, jinou formou je třeba rasismus, ale to už bychom šli moc daleko. No, a právě kvůli té celospolečenské a globální adoraci toho kolektivismu se teď právě moc nehraje na to, že politici by individuálně šli sami za sebe s kůží na trh. Takže mi to připadne naprosto logické, že prostě teď tady máme období, kdy odpovědnost nepřijímá nikdo. A každý, kdo tu odpovědnost přijme, tak se v podstatě pasuje na někoho, kdo stojí mimo systém.
Když se podíváme na současná koronavirová opatření, tak politici se o nich svým způsobem odtahují. Často slyšíme: „to mají rozhodnout epidemiologové“, nyní „toto mají rozhodnout hygienici“ za chvíli „vakcínologové“. Je to tentýž syndrom, o kterém Vy hovoříte?
Ano, je to přesně tentýž syndrom, a přece jenom nějaké zbytky rozumu ještě i těm politikům zůstaly, takže oni se pod to nepodepisují úplně stoprocentně, protože si moc dobře uvědomují, že těmi opatřeními ničí ekonomiku, ale přeci jenom tu odpovědnost raději hodí na někoho jiného.
Tahleta opatření se nám strašně ve zlém vrátí samozřejmě. Já jsem nikdy nenašla žádnou studii, žádný důkaz, že by v zemích, kde byla přijata drakonická opatření, že by se virus šířil pomaleji a bylo tam méně mrtvých, ale máme mnoho důkazů, že tyhlety země – ekonomicky – jsou zlikvidovány daleko víc než země, které šly mnohem uvolněnější cestou. Ale hlavně ten problém je v tom, že k tomu, abychom mohli lidi k tomu kolektivizmu přimět a nějakým způsobem ovládnout, abychom tu ideologii mohli prosadit, tak my musíme nejprve vyrobit viníky.
Když vezmete člověka, který se cítí bez viny a řídí se podle svého vlastního morálního systému, tak ho nikdy nepřinutíte, aby se choval takovým způsobem, jak dnešní vlády doporučují – platil daně a vlastně se více méně sebeobětoval pro kolektiv. Ale když mu vysvětlíme že je vlastně velice špatný, zlý a ošklivý, protože nenosí roušky a neobětuje se pro ostatní, ačkoliv pro to nejsou žádné skutečné vědecké důkazy, tak takový člověk, který přijme tu svoji vinu, tak bude velice rád potom dodržovat všechna ta opatření, platit daně a poslouchat systém.
Takže ta protikoronavirová opatření vlastně jsou pouze pouhým prostředkem. A celá ta epidemie je v podstatě požehnáním pro to, aby se ten kolektivismus mohl daleko snáz ve světě prosazovat. A proto také se dá dát rovnítko mezi země, které tomu kolektivismu víc propadly, a mezi země, které prosazují daleko agresivněji opatření, a proto také vlastně tahleta opatření zachvátila celý svět. Když se podíváte dneska na Čínu, která je paradoxně, ačkoliv je pro vládu komunistické strany, tak je paradoxně vlastně možná dneska nejvíc kapitalistickou velkou zemí na světě (v ekonomickém ohledu), tak tam už o ni v podstatě neslyším. Tam si proběhly jednou jarní vlnou v roce 2020 a teď už od toho mají v podstatě pokoj. To my tady, zejména v Evropě a v Americe, stále vytváříme další a další zdání nějakého problému.
Vy se ve své nejnovější knize „Jak nepřijít o peníze“ zásadně ohrazujete a vymezujete proti zadlužování, velmi ho odmítáte. Řekněte, proč je podle Vás zadlužování, kterým nyní procházíme, tak nebezpečné?
To zadlužování se nám vrátí úplně stejně, jako se vrátí každé rodině nebo podniku, který se zadluží příliš. Z nějakého, pro mě ne úplně pochopitelného, důvodu politici přijmuli tezi, že peníze rostou jako tráva nebo se dají očesávat ze stromu jako jablka, a úplně ztratili ponětí, že peníze jsou pouze nějakým matematickým vyjádřením hodnot. Takže oni začali, coby tvůrci hospodářské politiky, peníze tisknout jako bezcenné papírky – v podstatě dneska už se dá říct bez jakéhokoliv krytí – a nestojí za nimi žádné hodnoty, žádná skutečná práce, žádné vytvořené bohatství. Půjčování si peněz takto vytištěných samozřejmě nemůže trvat donekonečna, může trvat jenom tak dlouho, dokud se tahleta pyramidová hra podaří udržet v chodu a podaří se udržet dojem že ty peníze jsou kryty nějakými hodnotami. V okamžiku, kdy drtivá většina lidí prohlédne, že ty peníze kryty něčím nejsou, tak se od nich samozřejmě odvrátí -ma celý ten systém se začne bortit. A je to úplně stejné, jako když je předlužená domácnost, nebo předlužený podnik: prostě tak dlouho si půjčuje, až už mu jednoho dne nikdo nepůjčí, no a potom najednou musí vyhlásit bankrot. My ty bankroty v Evropě oddalujeme víceméně uměle tím, že Evropská centrální banka stále tiskne peníze, a ty země, které jsou předlužené, tak těmito natištěnými penězi financuje tím, že vykupují dluhopisy atd., to už bychom zabíhali moc do podrobností. Ale samozřejmě tenhleten systém je jenom fiktivní, stejně tak jako byl systém fiktivní, když Německo před druhou světovou válkou tisklo svoje peníze a vyvolalo hyperinflace, tak stejně tak ten stávající systém je neudržitelný. Pochopitelně můžete logicky namítnout: A kde je ta hyperinflace?
Ano, a na to jsem se právě chtěla zeptat. Vy říkáte „tisknou se peníze“, ale zároveň inflace nikterak dramaticky nestoupá, tak jak je to možné?
Inflace stoupá, pouze to není vidět, protože my se tady bavíme o jiném tisku peněz, než byl ten předválečný. Ten klasický předválečný tisk peněz, proti kterému všichni monetaristi dlouhodobě varovali, byl takový, že se peníze dostávaly přímo mezi lidi. To se dneska neděje. Dneska jsme přešli na systém, kterému se říká kvantitativní uvolňování, což je taková sofistikovanější forma tisknutí peněz, kdy peníze uvolněné do oběhu se dostávají především investorům, velkým bankám a dalším korporacím, a jsou vlastně investovány nikoliv do zboží a služeb, takže by lidé přímo utráceli v obchodech, ale jsou investovány do cenných papírů a současně vedou (nebo zůstává po nich) na trhu stopa v té podobě, že jsou extrémně nízké úrokové sazby. My máme vlastně v eurozóně úrokové sazby záporné; pro klienty jsou jenom těsně nad nulou.
A to vede k tomu, že jak jsou zlikvidovány všechny investiční příležitosti a současně jsou extrémně levné hypotéky, tak lidé nemají jinou možnost, jak uchovat hodnotu svého bohatství, než brát si tyto extrémně levné hypotéky a nakupovat nemovitosti. Takže ta inflace se dneska projevuje ve dvou kanálech. Projevuje se v extrémně vysoké ceně cenných papírů, konkrétně třeba akcií ale i dluhopisů, a projevuje se v růstu cen nemovitostí. Není normální, aby v době, kdy jsme v nejhlubší recesi, která byla kdy statisticky naměřena za dobu existence české ekonomiky, aby tak prudce rostly ceny nemovitostí. Prostě v recesi se obvykle nestaví a nenakupují se domy.
A právě to, že teď ty ceny nemovitostí po celé Evropě, v podstatě po celém rozvinutém světě, rostou, to je příznakem oné inflace, o kterém jsem mluvila. Takže ačkoliv politici, kteří prosazují tu stávající hospodářskou politiku se vlastně ohánějí tím, že by chtěli rovnost mezi lidmi, ve skutečnosti paradoxně dosahují pravého opaku: totiž rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými v tom, že lidé se teď nemají šanci téměř dostat k nemovitostem. Čím jsou lidé bohatší, tím skupují víc nemovitostí.
A pak je tady ještě druhý tedy projev téhle té inflace: v recesi, samozřejmě a logicky, jsou podniky ztrátové. Když jsou podniky ztrátové, mají ztráty, tedy by měly jít dolů ceny jejich akcií. Opak je ale pravdou. Akciové trhy jdou na historické rekordy, to se nedá označit jinak než inflace. Takže – kdo na to zase nakonec doplatí, budou důchodci kteří mají celoživotní úspory našetřeno v penzijních fondech. Protože penzijní fondy jsou teď vlastně jenom prázdnou skořápku, jsou plné předražených akcií, které ovšem nejsou kryty žádnou hodnotou
Paní Šichtařová, Vy jste pracovala jako poradkyně ministra financí. Řekněte, jak se z této situace a jak z těchto obrovských dluhů, čistě teoreticky, tedy v tuto chvíli můžeme dostat ven? Jednak jako Česká republika a jednak v tom eurounijním kontextu, kdy teď v prosinci premiéři jednotlivých států odhlasovali obrovské zadlužení a vydávání společných evropských dluhopisů a placení společných evropských daní. Je tam někde, řekněme, „světlo na konci tunelu“ v tom smyslu, že ty ekonomiky začnou být hospodárné, nebudou zadlužené, nebude hrozit znehodnocení peněz nebo třeba i těch penzijních fondů, o kterém jste hovořila?
Světlo na konci tunelu je vždycky, ale někdy bývá dost daleko. I Teď je hodně daleko, protože svět ekonomický zničila filozofie a ideologie, a dokud se filozofie nezmění, tak se nezmění ani směřování toho světa. A to bude trvat ještě poměrně dost dlouho. Předtím si ještě zažijeme víc toho daného socialismu. Nicméně, ačkoliv nevidím prostor pro změnu v tom euroatlantického prostoru, tak v rámci České republiky bychom se samozřejmě mohli trochu trhnout, ačkoliv si nejsem úplně jistá, jestli s tou stávající politickou reprezentací je to technicky možné.
Co to znamená „trochu trhnout“?
My se zadlužovat nemusíme. Proč máme takový schodek veřejného rozpočtu právě teď? Proč zavíráme ekonomiku? My ji přeci nemusíme zavírat. My, kdybychom poslouchali vědce a nikoli ideology, tak bychom věděli, že není moc velký rozdíl mezi počtem mrtvých, jestli ekonomiku zavřeme nebo nezavřeme. Ale je velký rozdíl v ekonomických obětech. Otevřeme ekonomiku – ale udělají to politici? Neudělají. Místo toho teď mají báječnou záminku, proč tvrdit, že je nutno mít schodek státního rozpočtu. Ta záminka se jmenuje korona. Ve skutečnosti se jedná pouze o nakupování volebních hlasů. Protože v příštím roce není nutné opakovat stejný schodek, jako jsme měli letos, ale s největší pravděpodobností ten schodek bude stejný, jako jsme měli letos. Máme tady ale záminku: koronavirus se bránit neumí. Takže my bychom teoreticky mohli zatáhnout za ruční brzdu a říct „A teď už půjdeme na, když ne úplně vyrovnaný rozpočet ,tak rozpočet jenom s velmi mírným schodkem, a za jeden nebo za dva roky třeba bude i vyrovnaný nebo přebytkový.“ To všechno udělat můžeme. Ale pochopitelně to naráží na hospodářskou politiku a na politiky.
Pojďme nyní okomentovat některá jednotlivá opatření vlády, která se dost zásadním způsobem prolínají například do vývoje pracovního trhu. Jako první je kurzarbeit. Jak se díváte na to, že ekonomika masivně klesá, ale nezaměstnanost neklesá, nezaměstnanost se v podstatě drží pořád na velmi podobné úrovni?
Je to naprosté zvěrstvo, protože my tady razíme najednou ideologii, že peníze mají dostávat potřební, a nikoliv ti, kteří si to zaslouží. Není normální a správné a žádoucí, aby lidé zůstávali doma bez práce.
A ti, kteří ještě pořád jsou schopni tu ekonomiku táhnout, ti, kteří ještě pořád dokáží podnikat, aby ze svých daní platili lidi, kteří nepracují a sedí doma. Já neříkám samozřejmě, že to je problém těch lidí, kteří sedí doma a jsou placeni. Kdyby mně někdo nabídl, že mi rozdá spoustu peněz za to, že se budou vyvalovat s nohama na gauči, tak taky řeknu: „ano báječná věc!“
Problém je v tom že jsme ty lidi nechali doma a že vláda odklepla, že ty peníze dostanou. Prostě, když tady jednou je recese, tak holt musíme počítat s tím, že vzrostla míra nezaměstnanosti. Teď momentálně jsou vázané pracovní síly neproduktivně a jsou placeni těmi, kteří ještě pořád pracují, případně budoucími generacemi, které jsou zadlužené, a kteří je z budoucna platí. A tyhlety vázané pracovní síly nejsou možné použít pro projekty, které by se jinak rozjely, kdyby tady byla normální klasická recese. Spousta lidí vidí v téhleté recesi příležitost, jak přijít s novými technologiemi, jak rozjet svůj internetshop, anebo nějaký jiný druh podnikání, jak prostě přijít s novou technologií. Ale nemůžou svůj start-up nastartovat, protože nejsou pracovní síly, a nebo jsou příliš drahé, a ty pracovní síly nejsou proto, protože sedí doma a jsou placené. To prostě není správné.
Víte, ministryně práce a sociálních věcí Maláčová říká, že je český trh práce, cituji: „v dobré kondici díky úspěchu programu Antivirus který má pomoci udržet zaměstnance ve firmách a bránit propouštění.“ Konec citátu. Neboli, jestli dobře rozumím vašim slovům, není žádoucí, aby se té restrukturalizaci ekonomiky tímto způsobem bránilo – že se ti lidé budou držet na těch stávajících místech?
Ne, To není žádoucí. My jsme tady vyrobili živé mrtvé na transfuzi. My jsme vlastně „dokázali“ to, a ten výraz „dokázali“, říkám v uvozovkách a se značnou dávkou sarkasmus, že jsme opticky částečně vygumovali hospodářský cyklus. Ekonomika klesá pouze statisticky, pokud jde o HDP, ale další projevy toho hospodářského poklesu, jako je míra nezaměstnanosti nebo pokles úspor a nebo pokles útrat, to tady statisticky nepozorujeme. Takže my jsme částečně vygumovali hospodářský cyklus a zaplatíme za to dlouhodobou daň v tom, že tzv. snížíme, respektive už jsme snížili, potenciál české ekonomiky. To znamená, že my jsme naprosto ztratili a zničili naši konkurenceschopnost. Pozor, nemluvím pouze o české ekonomice. Já mluvím v podstatě o tom celém evropsko-americkém rozvinutém, takzvaně rozvinutém, prostoru.
My se dostáváme velice pomalu, a pro mnoho lidí nenápadně, do podobného stavu, v jakém byla RVHP. RVHP taky kdysi dávno v podstatě statisticky neměla hospodářský cyklus. Nebyly tady žádné poklesy a konjunktury. Pořád jsme jeli tak nějak dál, ovšem byli jsme naprosto nekonkurenceschopní ve srovnání se Západem a o naše výrobky nikdo neměl zájem. Byli jsme ve stavu téměř plné zaměstnanosti, lidé utráceli pořád tak nějak stejně, ale všichni měli mizernou náladu a nikdo tady nechtěl žít. Dneska ten Západ třeba přebírá postupně roli toho RVHP, zabředává do socialismu a je naprosto nekonkurenceschopný a roli toho Západu přebírá Čína a obecně Asii, která jde poměrně drsně kapitalistický dál.
Ministryně práce a sociálních věcí se v uplynulých dnech radovala také z toho, že se jí podařilo prosadit, že za neplatiče bude alimenty platit stát. Prý je to pro děti nejlepší dárek. Paní Šichtařová, jak se jako matka šesti dětí, a myslím, že mohu prozradit, že čekáte sedmý přírůstek, jak se díváte na zrušení povinnosti platit alimenty? Je to skutečně pro děti dárek?
Dětem jako takovým to asi bude celkem jedno, kdo jim peníze dá. Ovšem není to jedno pro morálku jednotlivce, protože opět se tím lidem vštěpuje pocit, že mají nárok na to, aby se o ně stát postaral. Ovšem kdo to nakonec zaplatí? On to nezaplatí ten otec, který utekl od rodiny, nechce dávat peníze svým dětem. Zaplatí to ti, kteří ještě pořád tu ekonomiku táhnou a jsou schopni podnikat a platí daně. A ti budou platit na cizí děti. Ti otcové, kteří platit nechtějí, tak prostě beztrestně odejdou a budou vědět že jsou naprosto v pořádku.
A zaštiťovat se v takové politice dětmi a matkami – co na to říkáte?
Je to citové vydírání.
Zastavme se ještě u jednoho sektoru, který jsme zatím zmiňovali jen okrajově, a to jsou banky. Banky na tom nebyly nikterak dobře už po minulé Velké recesi. Hovořilo se v uplynulých letech o špatné kondici bank v Itálii, hovořilo se o potížích německé Deutsche Bank, ale teď pod vlivem koronaviru se trochu tyto informace jakoby upozadili. V jaké kondici jsou tedy evropské banky a koneckonců i české banky?
Vzhledem k tomu, že teď, v roce 2020, jsou peníze do lidí doslova „pumpovány“ pod tlakem, tak teď v tento okamžik banky nemají nějaký zásadní problém ve svých portfolií. Mluvím teď o českých bankách. O průměru evropských bank jsou tady samozřejmě oblasti, kde to je velice špatné. V Itálii například ty banky pořád jsou ve velmi špatném stavu. I v Německu bychom pár takových kousků našli. Ale není to tak zlé, jako by to mělo být při recesi, která probíhá normálním způsobem. Tahle recese ovšem normálním způsobem neprobíhá, probíhá pod režii státu, a tak to zhoršování portfolií bank nastane v době, kdy už to nikdo nebude čekat a kdy všichni budou mít pocit, že korona je dávno zapomenutá.
Samozřejmě, že to zdání normality nelze udržovat donekonečna, jsou takové jenom kulisy, a teď už podniky postupně hlásí, že jim dochází rezervy a dochází jim peníze. A to propouštění, které jsme teď nějakým způsobem zamaskovali, tak jsme ho pouze odložili do budoucna. Takže k tomu propouštění nakonec přeci jenom dojde. Nebudeme neustále zvyšovat platy takovým způsobem, jako je zvyšujeme teď v recesi. A až dojde na to že tedy ta konkurenceschopnost klesne na prahovou úroveň, že podniky už nebudou schopny, ani ty velké, žít dál ze svých rezerv, že už nebudou dál schopny zvyšovat platy takovým způsobem jako teď, tak lidé taky přestanou utrácet, přestanou splácet svoje úvěry. A najednou zjistí, že tady je spousta nezaměstnaných, kteří v podstatě, technicky vzato, jsou nezaměstnaní už dneska, ale ještě o tom nevědí, protože díky všem těm programům typu kurzarbeit jsou udržování ve stavu kdy se domnívají že svou práci nemohou přijít. Mýlí se. A až na to přijdou, bude už pozdě, a nebudou schopni svoje úvěry splácet, a potom začnou opět zhoršovat portfolia bank.
Banky budou obviněny že jsou viníci nějaké další velké finanční krize, ale ve skutečnosti banky jsou víceméně oběti. Jsou oběti hospodářské politiky, protože za normálních okolností by si banky nikdy dobrovolně nevybrali takový stav, že jsou záporné nebo téměř nulové úrokové sazby, a že jsou vlastně víceméně nuceni centrální bankou, aby půjčovaly všem. I dlužníkům, kteří nejsou dostatečně bonitní. My tady vlastně opakujeme stav před rokem 2008, kdy finanční krize byla vyvolána tím, že hlavně – ale nejenom – americká centrální banka extrémně snižovala úrokové sazby a tím nutila komerční banky, aby dávaly úvěry i lidem velice nebonitním. A potom, když ten stav nešel dlouhodobě udržet, tak najednou začali ty banky banku dotovat, protože jim lidé nespláceli. Přesně stejný stav opakujeme i dneska a je jenom otázkou času jak dlouho budeme do veřejnosti pumpovat peníze a jak dlouho budeme ten stav maskovat.
Dokážete, paní Šichtařová, ten časový horizont odhadnout? Kdy tedy vyplave na povrch ta skrytá nezaměstnanost? Kdy tedy, podle vašeho názoru, vyplují na povrch ty potíže bank, které se nyní začínají prohlubovat? Kdy to opravdu občané pocítí?
To může trvat překvapivě i roky, protože já už jsem v roce 2008 říkala, že to co se děje, ta hospodářská politika, která se uplatňuje, že prostě se vrátí velice ve zlém. Ale sice tady byly nějaké recese, byla tady recese třeba v roce 2013, ale to nebyl přímý důsledek té hospodářské politiky. Teprve až v roce 2020 jsme vlastně pocítili úplně ty důsledky té chybné hospodářské politiky, kdy začali vyplývat na povrch. A stejně tak i tato hospodářská politika, která se teď uplatňuje, může mít ještě dost velkou setrvačnost. V podstatě tak dlouho, jak dlouho se vydrží tisknout peníze a jak dlouho se podaří veřejnost přesvědčovat, že ten tisk peněz je víceméně v pořádku. Ona to je hodně psychologická záležitost. My tady nemluvíme o nějakém hospodářském cyklu, ale v podstatě tady mluvíme o tom, jak dlouho se podaří veřejnost držet při představě, že ty dluhy se nemusí platit, a že ty peníze, které se mezi veřejnost dostávají, že mají nějakou podloženou hodnotu.
Vy jste vydala se svým manželem knihu “Jak nepřijít o peníze” a vy tam v podstatě nedoporučujete mnoho investic. Vy nedoporučujete evropské dluhopisy ani akcie, nedoporučujete podílové fondy kromě těch, ve kterých jsou americké akcie. Mezi vaše favority nepatří ani penzijní fondy, o tom jste před chvílí hovořila. Co říkáte na Dluhopisy Republiky, které propaguje ministryně financí Schillerová?
Umím si představit určitou situaci a typ klienta, pro kterého ty Dluhopisy Republiky mohou být zajímavé, ale pro drtivou většinu lidí zajímavé nejsou. Potíž s těmi dluhopisy je v tom, že ty dluhopisy opravdu jen tak tak pokryjí inflaci. To jim budiž tedy připsáno k dobru, že alespoň pokryjí, snad, tu inflaci. Ale velkým problémem je to, že extrémně dlouho vážou peníze. To znamená, že když do nich jednou nainvestujete, tak tu inflaci pokryjí, pouze tehdy, pokud skutečně vydržíte až do splatnosti.
To znamená kolik let?
Pět let. To znamená že pro mnoho lidí to není moc atraktivní investice: říci si, že několik let si prostě nemůžou koupit novou pračku, pokud se jim zrovna rozbije, protože si ty peníze nemůžou vybrat. To už i z banky si je vyberou samozřejmě rychleji. A odměnou za tak dlouhé držení téhleté investice jim je, že jenom pokryjí inflaci.
A to ještě mluvíme o inflaci spotřebitelské, a nikoliv o té inflaci, kterou jsem tedy už dneska zmiňovala, která probíhá v cenách cenných papírů a v cenách realit. Takže, z mého pohledu, to není žádné velké terno. Umím si představit určité případy, kdy i ten Dluhopis Republiky může být pro někoho zajímavý. Třeba, když někdo chce vyřešit bezbolestně dědictví, a chce třeba nějakému preferovanému dítěti přihrát bokem nějaké peníze, tak to prostě lze právně a legálně tímto způsobem udělat. Ale pro skutečné uchování hodnoty peněz mě napadají lepší možnosti jak to provést.
Takže pojďme na ně. Já jsem v té vaší knize si přečetla, že doporučujete investice do zlata, které argumenty hovoří pro nákup zlata?
Tak zlato zatím přečkalo v historii úplně všechno. Sice tady byla období, kdy zlato bylo zakázáno. Bylo zakázáno držet coby fyzická osoba zlato v Británii, dokonce i v Americe, tedy v zemích, které jsou považovány za výkvět svobody, ale nebylo tomu vždycky tak. Ale přesto nakonec vždycky se to zlato poměrně slavně vrátilo a vydrželo dokonce i víc než nemovitosti. Zlato je objektivní hodnotou na rozdíl od fiat měny.
Víte, já když jsem zveřejnila, že připravuji rozhovor s Vámi, tak se začali čtenáři na Facebooku ptát: „kdo zaručí že Evropská unie zlato nezakáže a nezkonfiskuje, jako se to stalo ve Spojených státech během Velké hospodářské krize?“
Nikdo to nezaručí. Stejně jako vám nikdo nezaručí, že nebudou vykradeny penzijní fondy, které svým způsobem jsou vlastně vykrádány inflací cenných papírů dneska. Nikdo vám nezaručí, že nedojde k pozemkové reformě. Pouze, pokud budete hodně šikovní, tak to zlato můžete schovat někam do trezoru a skrýt ho. Což s pozemkem uděláte poměrně těžko.
Kromě zlata, jaké jsou další, podle Vás, zajímavé nebo bezpečné, byť stoprocentně bezpečná není žádná investice, ale bezpečnější investice?
Teď jste řekla trochu oxymóron, protože právě ta momentální hospodářská politika vede k tomu, že se velice silně rozvíjely nůžky mezi bezpečností a mezi výnosnosti. Chceme-li dneska investovat bezpečně, tak tím téměř automaticky také říkáme, že to nebude výnosné. On je vlastně velmi bezpečný i ten Dluhopis Republiky. Pravděpodobnost, že by zrovna český stát zbankrotoval, není vysoká. Je tedy pravděpodobné, že zbankrotuje jiné země, ale zrovna český stát asi v nejbližších letech, třeba deseti, ne.
Takže ten dluhopis bezpečný je. Problém je v tom že není příliš výnosný. Takže musíme si vybrat, jestli chceme uchovat hodnotu našeho bohatství nahromaděného nebo jestli chceme investovat bezpečně. Pokud tedy odpovím na Vaši otázku, jak investovat bezpečně: kupte si český státní dluhopis. Pravděpodobně na tom proděláte.
Ale pokud bych chtěla investovat ani tak bezpečně, jako hlavně zhodnotit svoje peníze, investovala by do drahých kovů, nebo bych investovala do nemovitostí. Ovšem s tím vědomím, že tady notně rostou politická rizika a vůbec nelze vyloučit, že třeba držení druhého, třetího investičního bytu, nebude už brzy politickým přečinem.
A nebo bych investovala třeba do amerických akcií, ovšem s tím vědomím že tady je velká cenová bublina a mohou se kdykoliv zřítit. Tu investici je prostě potřeba hlídat a není úplně pro každého. No a nebo bych jednoduše začala podnikat.
Vy jste nekompromisní zastánkyní svobodného trhu. Vidíte na české politické scéně politickou stranu, která se hlásí ke kapitalismu, k trhu, a v tomto duchu i jedná?
Když mám pátrat mezi parlamentními stranami – nikoliv.
A mezi mimoparlamentními?
Tak dlouhodobě se ke svobodnému trhu hlásí třeba Svobodní, ale to je dneska pidistrana, takže takhle bychom asi mohli samozřejmě najít těch příkladů víc. Ale těch stran prostě je příliš mnoho na to, abychom tady mohli rozebírat, mluvme o parlamentních stranách – a tam žádnou takovou nevidím.
A který politický proud v České republice podle vás likviduje trh a kapitalismus?
No, z těch parlamentních stran podstatě všechny.
A která nejvíc?
Tak samozřejmě asi ČSSD, komunisté, to jsou strany které se hlásí velmi silně ke kolektivismu a k levicovému proudu, a tím pádem samozřejmě likvidují kapitalismus.
Zastavme se na chvilku u sdílené ekonomiky. Co podle vás znamená sdílená ekonomika pro kapitalismus?
Je to určitá nová technologie, která byla umožněna technologickými inovacemi. Pro kapitalismus v tom nevidím zas až tak velké nebezpečí. Spíš nebezpečí je v určité ideologii, která sdílenou ekonomiku prosazuje coby něco lepšího. Kdybychom nechali sdílené ekonomice prostor k tomu, aby se sama vyvíjela svým vlastním tempem, tak by pravděpodobně vykrystalizovala do podoby takových společností jako Airbnb nebo občas nějaká sdílená auta. Což je naprosto v pořádku a naprosto v souladu s volným trhem. Proč byste si nemohla udělat nějaké konsorcium, společnost, (teď schválně používám slova, která úplně té sdílené ekonomice nepatří), kdy se několik různých lidí dělí o jedno auto a každý z nich platí nějaké poplatky? To je naprosto tržní vývoj. Problém začíná v okamžiku, kdy tohle ten systém začíná být kvůli nějaké ideologii protežován proti tomu, že vlastníte svoje vlastní auto, protože je tady zelená ideologie, protože je tady nějaká koronaideologie a další. A v ten okamžik, když už tady jsou nějaká „protože“ – nemůžete mít vlastní auto, protože to není hezky politické, tak potom začíná být se sdílenou ekonomikou problém.
Paní Šichtařová, poslední otázka. Vy jste v roce 2016 na svém blogu napsala, že „základem jakékoliv svobody je svoboda slova“ a „cenzura nepatří do demokracie“. Co se podle vás za uplynulé čtyři roky změnilo?
Šrouby se ještě daleko víc utáhly. Dneska už každý názor, který vychází z toho, že se jedná skutečně o vlastní názor a vlastní zpracování faktů svým vlastním rozumem, tak takový názor je označován za propagandu, lež nebo desinformaci.
Problém je v tom, že ti kolektivističtí ideologií nejsou schopni pochopitelně s Vaším používáním rozumu bojovat stejným používáním rozumu, a proto musí se uchylovat k ideologickým hláškami typu, že používáte desinformace. Oni prostě musí, když chtějí vyvrátit nějaká fakta a logiku, tak jediná možnost jak vyvrátit logiku a logický závěr, je vzít si na pomoc emoce a emotivní hlášku že se jedná o desinformaci.
Je to technika, která je známa v podstatě, co lidstvo existuje. To bylo používáno už ve starověkých státech stejně jako ve středověku. Když první člověk přišel s tím, že Země obíhá kolem Slunce a nikoliv obráceně, tak bylo řečeno, že se jedná o kacířství, neboli dnešním slovníkem o desinformaci. A místo toho, aby se tedy církev snažila to vyvrátit nějakými fakty a měřením, tak byla použita právě ideologie a emoce. Úplně totéž vidíme dneska. Je to prostě jenom určitá technika, jak zvládnout zmanipulovat veřejnost, a musíme k tomu jako k technice přistupovat.
Já vám děkuji za rozhovor. Na shledanou.
Děkuju za pozvání.