RNDr. Alexandr Vondra, Poslanec Evropského parlamentu
75 let od konce Druhé světové války je zřejmě posledním velkým („kulatým“) výročím, kdy si ho s námi ještě připomínají lidé, kteří se osobně zúčastnili bojů za osvobození Československa a dalších evropských zemí od německé okupace a nacistického běsnění. Nyní je těmto lidem, pokud se dneška dožili, devadesát a více let. Až si budeme připomínat 80 let, nemluvě o 100 letech, už tu mezi námi asi nebudou. Historikové budou dál psát různé knihy a studovat nově otevřené archivy, státníci budou dál pořádat různá pietní a vzpomínková shromáždění, ale budou chybět očití svědci událostí, tedy konkrétní lidé, kteří to zažili na vlastní kůži. A kteří v zápasech o svobodu nasazovali vlastní životy. Dnes jich u nás žije už jen méně než tři stovky.
Právě toto považuji za největší ztrátu. Tady, bohužel, slaví epidemie a s ní spojené karantény hořké vítězství a my porážku. Poslední pamětníci musí zůstat doma. My mladší jim nemůžeme veřejně poděkovat a vzdát hold. Když už je v důsledku epidemie dočasně omezeno právo shromažďovací, tak bychom jim mohli aspoň naslouchat v mediálním prostoru. Jenže i ten dobyl virus a hysterie s ním spojená.
V novinách je toho málo, komerční televize se tématu nevěnují. Veřejnoprávní média, která to mají jako poslání, se držela zpátky. Rozhlas, který poslouchám při cestách autem, se tématu věnoval nejvíc. Česká televize spíš okrajově. 5. 5. na ČT 1 večer pouze hodinová, „moderní“ dramatizace Pražského povstání, na ČT 2 pak v hlavní relaci drama s Delonem a Manželství po italsku. 8. 5. na ČT1 Želary, na ČT2 Jára Cimrman a Čínská čtvrť. Rozhovory s pamětníky se nekonají.
S tím, jak mizí přímí účastníci, se dějinné události stávají vzdálenou, abstraktní historií. To otevírá – spolu se studiem archivů, které v zahraničí, zejména v Rusku, čekají na otevření – prostor k další interpretaci dějinných událostí, kdy mluvčí a pisatelé už nebudou brát ohled na paměť přeživších. Povede-li to k hlubšímu poznání historie, nebude to na škodu. Ale samozřejmě to může vést i k tomu, že se historie – tak jako mnohokrát v minulosti – stane služkou pro obhajobu
a prosazování aktuálních politických a ideových cílů. V takovém případě je na místě být na pozoru.
Pokud jde o přiložené usnesení Evropského parlamentu, je na místě zdůraznit, že bylo přijímané loni v září, tj. v reakci na 80. výročí paktu Molotov-Ribbentrop. S tezí, že tento pakt, zejména jeho tajné dodatky
o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě mezi nacistickým Německem
a komunistickým SSSR (včetně dělení Polska), vedl k faktickému zahájení Druhé světové války a že tedy kromě Hitlera měl na jejím rozpoutání významný podíl také Stalin, dlouhodobě souhlasím. Stejně tak souhlasím i s tezí, že osvobození Rudou armádou od německé okupace znamenalo pro většinu zemí východní Evropy také rychlý pád do zájmové sféry SSSR a nástup Sověty podporovaných komunistických diktatur.
Zároveň ale jako Čech dodávám, že pokud by takové rezoluce byla přijímána u příležitosti výročí Mnichovské dohody, jistě bych prosazoval, aby v jejím textu bylo řečeno, že k eskalaci agresivního chování nacistického Německa přispěla i politika appeasementu ze strany Francie a Británie