MUDr. Andrea Komancová, lékařka, Jihlava
Otázka Vašeho Institutu, koho léčit při nedostatku prostředků, je velmi obtížná. Žádný lékař se do takové situace nechce dostat. Před tváří Boží jsou si všichni lidé rovni a člověk by si neměl hrát na Boha a určovat, koho má nechat zemřít. Přesto jako lékař souhlasím s obsahem rozhovoru jednoho z autorů textu, že účinné prostředky by se měly v takové krajní situaci poskytnout těm, kteří mají největší šanci na přežití. V takové situaci se musí vycházet z praxe válečných polních lazaretů, kdy také lékař musel určit, koho ošetřit hned a kdo může počkat (případně u zranění s malou nadějí podat jen tišící prostředky). Nejsem si ovšem jistá, že bych souhlasila s praxí, ke které docházelo v některých zemích, kde starší lidi automaticky odpojovali od respirátorů, aby je mohli dát mladým. Lidský život je posvátný sám o sobě a nelze ho v žádném případě vědomě obětovat. Nebo alespoň zohlednit zdravotní stav těchto pacientů. Osmdesátiletý, jinak zdravý člověk, má zřejmě větší šanci se uzdravit než dvacetiletý narkoman. Toto je třeba i v takové obtížné situaci pečlivě zvážit, aby špatně rozhodnutí pak netrápilo svědomí lékaře po celý zbytek života.