JUDr. Dušan Tříska, CSc., ekonom, vysokoškolský pedagog
Z metodologického hlediska uvedená otázka míří do oboru označovaného jako teorie rozhodování a společenského chování. Za jeho stavební kameny se považují pojmy jako preference a omezení. Neboli, každý subjekt své „potřeby“ realizuje při omezeních, která jsou v učebnicích často klasifikována na rozpočtová (finanční) a technologická. Je snaha preference reprezentovat pomocí seznamu kritérií, či principů, jak jsou kritéria často označována v právní nauce a jak i činí přiložený text ÚSP AV. Klíčovou otázkou jsou pak ovšem relativní váhy, kterými ta kritéria přispívají k výslednému rozhodnutí a které tak representují ten triviální fakt, že kritéria a principy budou obvykle konfliktní a jádrem rozhodování se tak stává tzv. trade-off mezi nimi.
Už jen vymezit důvěryhodný soubor konečného počtu vzájemně výlučných kritérií je to, co nobelistka Elinor Ostromová označuje jako puzzle a já překládám jako „čirá záhada“. Zcela mimo dosah současné vědy se pak dostávají již zmíněné váhy reprezentující onen hledaný trade-off – zejména, pokud bychom měli vyhovět dalšímu nobelistovi Douglassi Northovi a mezi ty váhy zařadit i kulturně behaviorální tradice, resp. beliefs, mám-li použít další anglický termín pro zvýšení dojmu vědeckosti.
Rád přiznám, že puzzles uvedeného typu jsou skutečnou příčinou mého fundamentálního libertarianismu a tedy i konstatování, že uvedený analyticky neřešitelný problém, lze vyřešit pouze v reálném provozu, a to tak, jak je na daném místě a v daném čase obvyklé, tj. jak je v dané nemocnici společensky ještě akceptovatelné – ze strany nejen lékařů, ale i veškerého dalšího personálu příslušné nemocnice.
To ani náznakem neznamená, že pánové a dámy v ÚSP AV by měli zanechat pokusů o vyřešení zmíněných záhad. Například my na VŠE nutíme studenty, aby u státní zkoušky ten problém representovali pomocí pojmu mezní míra substituce – definované, pro zajímavost, jako podíl parciálních derivací tzv. funkce užitku.