Kandidát na prezidenta Francie Éric Zemmour vystoupil v pořadu „Mission Convaincre“ (Mise přesvědčit) televize LCI (www.lci.fr). Hovořil o demokracii, mezinárodní politice, dluhem vynucené federalizaci EU, o soukromí, víře, Francii a islámu.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=3zkiO8iTmUs, vysíláno 3. února 2022

Pro ISDe přeložil Jan Schwippel, 20. února 2022

 

O rozdělování společnosti

(na námitku, že jeho strategií je rozdělovat společnost, 2:54 min):

„Musím vám říci, že zpočátku jsem neměl žádnou strategii, protože jsem nepočítal s tím, že bych byl kandidátem na prezidenta republiky. Takže to, co říkám již řadu let, a to, co říkám i několik posledních měsíců, je to, co si doopravdy myslím. A za druhé jsem přesvědčen o tom, že popisuji realitu. A to je vlastně celá moje legitimita. Není v tom kalkul a vypočítavost. Říkám to, co si myslím, a budu dělat to, co říkám, protože o tom je podle mě politika.“

(na obdobnou námitku, 5:12 min.)

„Nesnažím se rozdělovat. Ale, víte, demokracie není o jednomyslnosti. Je spíše o organizaci rozdílnosti. Máme tedy rozdílné názory a různé koncepce, různé ideje, s nimiž se střetáváme a lid rozhoduje. Jednomyslnost – to je diktatura, kde všichni souhlasí, protože všichni mlčí. Takže to nejsem já, kdo organizuje rozdělení, je to tahle země, která je rozdělená a já jen popisuji realitu takovou, jaká je. A potom lidé rozhodnou. Nikoho nenutím, aby se mnou souhlasil nebo pro mě hlasoval. Nevěřte lidem, kteří vám budou říkat, že chtějí sjednocovat, pokoušejí se vás oklamat. Chtějí vygumovat opozici a chtějí vygumovat rozdíly. Chtějí vygumovat ideje a tím i zmrzačit demokracii. Hraju s otevřenými kartami. Demokracie je o střetávání idejí a názorů, a každý si potom může vytvořit svůj úsudek.“

 

Éric Zemour – o něm s ním

(divákovi, který jej označil za ´neřízenou střelu´ mezi politiky, 8:03 min).

„Vážený pane, tak především já nejsem politik. Dlouhou dobu jsem byl novinářem, spisovatelem a kronikářem naší doby. Neházejte mne, prosím, do jednoho pytle se současnými politiky. A zopakuji vám to, co jsem před chvílí říkal vaší sousedce: neodmítejme apriori rozdíly. Rozdíly jsou zdravé a tvoří podstatu demokracie. Poté se sjednocujeme za vítězem, protože právě on má demokratickou legitimitu. Rozdíly umožňují popsat realitu, vyměňovat si myšlenky, a nakonec se i zdokonalovat. Rozdíly nejsou samy o sobě špatné. Zlem je lhaní, popírání a zkreslování a odmítání vidět realitu takovou, jaká je.“

(Redaktorka, malý portrét Érica Zemmoura, 10:23):

„Éric Zemmour pochází ze židovské rodiny v Alžírsku, která v roce 1952 odešla do Francie. O šest let později se v Drancy narodil Éric Zemmour. Několikrát se vrátil k tomu, jaké stopy na něm jeho dětství zanechalo. Rodina později žila v XVIII. okrsku v Paříži. Vyprávěl, že jeho otec rád hrál domino, hovořil arabsky se svými přáteli v kavárně a miloval arabskou hudbu. Éric chodil do židovské školy v Paříži, byl vynikajícím žákem a vždy hodně četl, fascinoval ho Napoleon a politika. Pokoušel se o studium na ENA (pozn. = École Nationale d´Administration, elitní škola, jež bývá považována za vstupenku na vysoká místa ve státní správě), na níž neuspěl – jeho první neúspěch, který ho deprimoval po několik měsíců. Nastoupil tedy jinou cestu a brzy se stal žurnalistou, mj. v Quotidien de Paris. Od roku 1996 působil v deníku Le Figaro a od roku 2000 měl svůj pořad v televizi (mj. pořad On n´est pas couché = Nespíme, na kanálu France 2, kde dosáhl vysoké sledovanosti). Stal se polemikem a vydal několik bestsellerů, například Le suicide français = Francouzská sebevražda, v roce 2014, jehož se prodalo půl milionu kusů, ale vynesl autorovi také tři odsouzení pro (údajné) podněcování k nenávisti. Hodně hovořil o vlivu své matky, méně již o svém otci. Našla jsem však následující citát: ´Otcův opasek vždycky ležel na stole.´ Ráda bych se vás zeptala, co jste touto větou myslel.“

E.Z. (12:55 min):

„Býval jsem nedisciplinovaný a drzý, a tak můj otec mě neváhal hrozit – i když mě za celé mé dětství vyplatil páskem jen třikrát – ale opasek zůstával na stole jako stálé zastrašení. Byl pro mě skutečnou autoritou a umožnil mi poznat hranice toho, kam až mohu zajít. Ale byl zároveň autoritativní a přátelský, celé hodiny se mnou debatoval o politice a literatuře, a to mě velmi inspirovalo. Čím dále jsem postupoval, tím více se mi věnoval a byl pro mne trvalou motivací. Tyto ´boje s otcem´ mně umožnily překonávat strach, nebát se vyjádřit svůj názor. Znamenalo to i vznik určitého vztahu k ženám na základě vhodnosti a dvornosti. Jednou jsem to vyjádřil větou, že ´muž nemá právo plakat.´ “

„A dnes, z čeho máte strach?“

E.Z.:

„Mám strach z toho, že zmizí tradiční Francie. Obávám se, že Francii takovou, jakou jsem ji znal, nebudu moci předat svým dětem ani svým vnukům. Mám strach, že Francie, kterou miluji, bude pohřbena odlišnou civilizací. A právě proto bojuji, a proto jsem se stal kandidátem.“

„A z čeho máte strach osobně?“

E.Z.:

„Asi jako každý, mám obavu z toho, že oslabím fyzicky i mentálně, ale to je věc banální, toho se asi bojí každý z nás.“

„Dnes jste otcem tří dětí, kterým je 18, 23 a 25 let, z toho jsou dva chlapci. Dal jste jim stejnou výchovu, jakou jste dostal Vy?“

E.Z.:

„Víte, známe onu pověstnou větu, podle níž je ´každý více dítětem své generace než svých rodičů.´ Každý člověk je nutně také produktem své doby. Já byl dítětem a adolescentem v šedesátých a sedmdesátých letech. Můj otec si to zažil v letech třicátých a čtyřicátých. Takže člověk žije ve vesmíru, v němž se vyvíjel a je nakažen jeho duchem. Takže ani nevychovává stejným způsobem. Ale pokusil jsem se nicméně předat svým dětem stejné základy – respekt, lásku k zemi a literatuře, lásku k dějinám a velikosti Francie, to ano. To jsem se pokusil předat stejně jako můj otec svým dětem a myslím, že jsem v tom v podstatě uspěl.“

Jean-Luc Zemmour (mladší bratr, 16:27 min):

„Byl vždycky trochu tajuplný, byl dobrý ve škole, hodně pracoval a patřil k premiantům. Já byl spíš jeho opakem a mezi námi byl vždy rozdíl. Občas jsme se i pohádali, ale on není člověk, který by nezapomínal křivdy, a tak jsem se vždy rychle smířili. Byl vždy trochu arogantní, ale ta arogance byla zároveň součástí jeho kouzla. Moc se nezměnil, byl vždy trochu rozpustilý a vtipný a naložený k legráckám, v tomto směru zůstal dítětem.“

E.Z.:

„Ano, zůstal jsem takový, mám rád legraci, což mi nebrání být i vážný. Myslím, že je potřeba brát věci vážně, aniž by člověk bral příliš vážně sám sebe. Arogantní? To myslím, že nejsem. Spíše je pravda, jak řekla před chvílí zde jedna dáma, že jsem ´vehementní´. Ale to myslím není výtka. Jsem vehementní, protože upřímně věřím tomu, co říkám a mám vášeň pro svou zemi. A přitom vidím, jak je naše současná politika připravena ji prodat ve výprodeji a nechat zničit. Ale to není arogance.“

(…)

(na otázku, co si vzal od svého otce a jeho znalostí arabského světa, 21:31 min):

„Neučil jsem se arabsky, protože matka chtěla, abychom se jako děti zdokonalovali ve francouzštině. … Ale ty alžírské kořeny mi pomáhají chápat – lépe, než některým jiným – to, co se dnes odehrává ve Francii. Vím, co se odehrávalo v Alžírsku a také vím, že všechno, co se odehrává dnes ve Francii – jako je islamizace některých měst, například Roubaix – se už předtím stalo v Alžírsku. Dopadlo to tam špatně – a proto bojuji a angažuji se, protože vím, že pokud nebudeme nic dělat, tak to znovu dopadne špatně. A to je to, čemu mě můj otec naučil.“

„Vždy jste svou rodinu chránil před veřejností, ale když jste se stal kandidátem, bylo to i na úkor vašeho osobního života. Stal jste se cílem paparazziů, kteří také zveřejnili váš vztah s vaší vedoucí kampaně a vy jste řekl, že se stala vaší partnerkou. Jak jste se k tomuto doznání odhodlával?“

Politika, soukromí, role prezidenta

E.Z.:

„Nikdy jsem příliš nechtěl hovořit o svém soukromí, soudím, že se veřejnosti netýká. Stal jsem se však obětí pronásledování ze strany bulvárního tisku. A vzpomínám si, že jeden z majitelů těchto tiskovin vystoupil v televizi a přiznal, že jsou za tím politické motivy. A to je asi všechno, co k tomu musím říci.“

„Někteří kandidáti hovoří o transparentnosti, Vy se k nim tedy nepřidáváte?“

E.Z.:

„Nejsem zastáncem takového pojetí transparentnosti. Lidé volí člověka pro jeho politické ideje i pro jeho charakter, ale není podle mě nezbytné, aby byl takto pronásledován. Sám jsem byl novinářem a zažil jsem, že např. v roce 1988 jsme cestovali s prezidentem Miterrandem v letadle, v němž se nacházela i jedna švédská novinářka, jeho milenka. Všichni jsme to věděli, ale nikdo z nás o tom nenapsal. Byl to respekt k soukromí a tehdy se respektovalo mnohem víc, než jak je tomu dnes.“

(na otázku redaktora, že vždy pracoval sám a nikdy nikoho neřídil a zda je to dobrým předpokladem pro výkon prezidentské funkce, 24:06 min):

„Víte, prezident republiky není nějakým vedoucím kanceláře. Co je úkolem prezidenta? Jak řekl generál De Gaulle, je jeho rolí poskytovat základní orientaci, mít vizi o tom, kde by měla být Francie za 10 nebo 50 let, čemu se chceme vyhnout, co chceme prosadit a co chceme bránit. A pak je zde ministerský předseda, ministři a celá administrativa. Prezident tedy definuje ´velkou perspektivu´. Myslíte, že Edouard Philippe (pozn. – bývalý fr. předseda vlády) snad nevládnul? Protože přesně to, co jsem právě řekl, napsal on ve své knize. A dodal, že sám činil jen málo rozhodnutí, ale přitom dohlížel na to, aby ta rozhodnutí, která činili jiní, odpovídala té základní orientaci, kterou definoval.“

(novinář: ale prezident by měl tuto vizi také vdechnout lidem, zatímco u vás máme někdy dojem, že tíhnete spíš k provokaci, což je asi výsledek zvyku samostatné práce?):

„A proč sklouzáváte do karikatury? Není pravda, že nemám rád lidi. Vyznávám ideje, a proto si cením i lidí, kteří jsou jejich nositeli. Vy se ale snažíte opakovat tu pomluvu, že prý ´mám rád Francii, ale nemám rád Francouze´. Tak zaprvé, nikdo nemiluje ´lidi jako takové´. Nikdo nemiluje všechny lidi, ale má rád lidi konkrétní, s nimiž se setká a s nimiž hovoří. Navštívil jsem během mých mítinků mnoho oblastí Francie a potkal mnoho lidí, které jsem měl rád, jimž jsem naslouchal, s nimiž jsem diskutoval. A to je pro mne tím pravým obsahem sousloví ´mít rád lidi.´“

(novinářka: a co říkáte na onu námitku vehementnosti vašich provokací? 26:47 min):

„Vehementnost je vášnivá snaha přesvědčit. Provokace naproti tomu je cílenou strategií. A to je to, co o mě vykládají novináři dost vágně a čemu někteří lidé mají tendenci věřit. U mě to není žádnou strategií. Říkám to, co si myslím a čemu předcházela podrobná analýza reality. Kdežto novináři hovoří o provokaci jako účelovém postupu, nejprve abych prý prodal své knihy a dnes, abych získával hlasy. Ale není to pravda.“

Civilizační střet, náboženství

(novinářka: možná to je tím, že jste se tolika lidí dotknul a urazil je, 27:36 min):

„Rozhodně není mým cílem kohokoli urazit. Máte pravdu v tom, že se to přesto tu a tam stane. Protože realita může zraňovat. Mne třeba zraňuje to, že by snad Francie (taková, jakou ji známe) mohla zemřít. Protože spějeme k tomu, aby francouzský lid byl nahrazen jinou populací a jinou civilizací. A to mě nejenom zraňuje, to mě zabíjí a ničí. A právě proto jsem předstoupil před Francouze, abych je vyzval: zastavme společně tento vývoj. Ale takový je politický boj. Bývá tvrdý a vždy byl takový. Když jsme bojovali s komunisty, byli jsme k nim tvrdí a komunisté – lidé jako my všichni – byli zraňováni. A když levice a komunisti označili generála De Gaulla za fašistu, pak byli také gaullisté, mezi něž patřil můj otec, uraženi a dotčeni. Taková je politika.“

(novinářka: říkáte, že jste upřímný, ale při vašem přání k Vánocům jste postavil jesličky … jak je to s vaším vztahem k náboženství, jaký je váš vztah ke katolicismu, když jste židovského původu, zdá se mi, že je za tím volební kalkul? 29:15 min):

„Já jsem ty jesličky nepostavil. Ukázali mě krásné jesličky a já jsem si je prohlédl, byly krásné a půvabné, nebyl za tím žádný volební kalkul. Ale pokud jde o můj vztah k náboženství. Jsem současně velmi racionální člověk, což někdy hraničí s agnosticismem, ale zároveň mne velmi vzrušují náboženství. Vzrušují mě i dějiny náboženství a jsem přesvědčen o tom, že člověk je tvor náboženský. Člověk nemůže žít bez víry a líbí se mi věta, že ´člověk, který nevěří ničemu, není to tak, že by nevěřil ničemu, ale spíš tak, že věří nakonec čemukoli.´ Já tedy věřím ve vyšší sílu, a jestli tuto sílu nazývám Bohem, to záleží na dnu a na momentální náladě, ale určitě věřím tomu, že je něco nad námi. Něco, co nás ovládá a někdy i řídí. (…) Byl jsem vychován v židovském náboženství. Mí rodiče byli praktikující a můj dědeček v synagoze předříkával modlitby pro celou židovskou komunitu. Když jsem byl malý, tak jsem četl Starý zákon v hebrejštině a později i komentář Rachida, který vymyslel zvláštní jazyk mezi hebrejštinou a francouzštinou. Naučil jsem se číst hebrejsky Písmo, ale přitom tímto jazykem nemluvím. Ale to mi nebrání v tom, abych byl fascinován tím, nakolik je francouzská historie prodchnuta katolicismem. A to, že jsem byl vychován v židovském náboženství neznamená, že si nevážím náboženství jiných. A jsem přesvědčen, že zároveň s tím, jak se člověk stává Francouzem, je prodchnut i tímto katolicismem. Protože je to právě katolicismus, který stvořil Francii. Dám vám příklad – velmi miluji spisovatele Blaise Pascala. Stále znovu se vracím k jeho myšlenkám. A vnímáním Pascala mnou také proniká katolicismus. To neznamená, že jsem se stal katolíkem – nejde o úroveň dogmatu, jde o úroveň kulturního vlivu. A proto věřím, že všichni Francouzi, ať už je jejich konkrétní víra jakákoli, jsou také aspoň trochu katolíky. Protože jsou prodchnuti katolickou vírou, která stvořila Francii.“

(…)

Ukrajina, Rusko, slib nerozšířit NATO

(novinářka: dozvídáme se, že německý kancléř se vypraví do Moskvy kvůli Ukrajině. Vy jste řekl, že kdyby Rusové napadli Donbas, tak by ´Vás to nešokovalo´? A nechal byste tomu jako prezident Francie volný průběh? 34:30 min):

„Neřekl jsem to přesně takhle. Myslím, že každá země a každý národ má dějiny a politiku související s jejich geografií. Proto je třeba uvědomit si geografii Ukrajiny. Víte dobře, že Ukrajina představuje počátky Ruska. Je to kolébka Ruska. Zároveň je to země, která je tvořena dvojím odlišným lidem. Donbas a celý východ je rusofonní. Dlouhá staletí patřil k Rusku. Naopak západ, to je Halič, která svého času patřila k Rakousko-Uhersku. A to vůbec není stejná kultura a stejná civilizace. Z jedné strany kultura ortodoxní a z druhé strany kultura katolická. A dnešní geopolitika je dědicem této historie. (…)

Jistě si nepřeji, aby Rusko napadlo Donbas. A ostatně si myslím, že si to nepřeje ani Rusko. Myslím, že mnoho se toho odehrává jen v médiích ve snaze ovlivnit a manipulovat veřejné mínění (novinářka: a kdo manipuluje?) – E.Z.: „Američané.“

(novinář: a nevadí vám, že Putin shromažďuje jednotky na hranicích?, 36:15 min):

„Představte si, že by Rusové nebo Číňani vytvořili vojenskou alianci, která by umožňovala nejen pohyb vojsk na svém území, ale případně i umístění jaderných zbraní, a chtěli by do ní přijmout Mexiko nebo Kanadu. Co by tomu asi řekly Spojené státy? Nejspíš by je to ´trochu znervóznilo´. Říkám tedy, že ruské hledisko je legitimní. Tím neříkám, že Vladimír Putin má vždycky pravdu nebo že bychom měli otrocky ležet u jeho nohou. Říkám jen to, že nejprve je třeba pochopit jeho hledisko. Není normální uvažovat o vstupu Ukrajiny do NATO. Není to přípustné ani v případě, že by si to sami Ukrajinci přáli….

(novinářka: to ale přece není klíčové, klíčové je nebezpečí ruské agrese…)

E.Z.: „Ale ano, právě tohle je klíčové a s tou agresí je to jen to, čemu by si přáli, abychom věřili. Problém je v tom, že před třiceti lety pan Bush starší slíbil panu Gorbačovovi, že východoevropské země se nestanou členem NATO. A všechny tyto země se členem NATO staly.“

(novinářka: takže neuznáváte suverenitu států a jejich svobodnou vůli?)

E.Z.: „Ale pak může být ´svobodnou vůlí´ Ruska, že půjde do války. Pak by celý svět mohl rozhodovat o tom, co si právě přeje. Pokud nebereme v úvahu geografii jedněch a druhých a jejich dějiny a nutné a legitimní požadavky jejich národní bezpečnosti, které jsou zcela přirozené… a mimochodem poznamenávám, že Němci (a také Francouzi) se od této mojí pozice příliš neliší… myslím, že Američané udělají opravdu všechno, ostatně dávno to napsal ve své knize pan Brzezinski, poradce Jimmyho Cartera i Baracka Obamy, kde vysvětlil, že rolí Ameriky je oddělit Francii a Německo od Ruska, z tohoto důvodu vymyslet tisíc záležitostí a tisíc konfliktů. A problémem (v politice uvolnění) je, že Emmanuel Macron už v očích Rusů není důvěryhodný. Příliš často měnil názor. A to podkopává jeho slovo a také naše slovo. Vladimír Putin ho považuje za slouhu Američanů, a proto nechce mluvit s nikým jiným než s Bidenem. Evropanům už nedůvěřuje, protože Evropané jsou poddanými Američanů. My nechceme nikdy opustit Němce a Němci nás vždy dovedou k podrobení se USA. A za druhé, protože jsme součástí NATO, jsme i Američany samotnými považováni za sluhy.“

Mali a migrace

(otázka, co by E.Z. dělal ve vztahu k Mali, odkud bude Francie nejspíš donucena odejít, 40:35):

„Za prvé si myslím, že jsme udělali dobře, že jsme šli do Mali. Bylo třeba zastavit islámskou hrozbu, avšak zůstali jsme tam až příliš dlouho. Jde o syndrom uváznutí, který zažili Američané v Afghánistánu. Měli jsme odejít dříve. Samozřejmě máme základny v Čadu i jinde a celá ta situace není jednoduchá a já nejsem ten, kdo by měl někomu udílet lekce. Ale vidím dva problémy. Emmanuel Macron se snažil Malijcům udílet morální lekce. A to je naše chyba v globálním měřítku. Mluvila jste o ukrajinské suverenitě, ale i Mali je suverénní zemí. A za druhé je náš problém v tom, že jsme neakceptovali vojenský převrat. Protože jsme řekli: ´Ne, ne, jedině demokracie, demokracie´. A právě s tím musíme přestat. Francie nemá právo poučovat svět o demokracii. Francie musí respektovat státy takové, jaké jsou, aniž by brala v úvahu jejich režim. Ostatně to byla koncepce generála De Gaulla. Teprve od chvíle, kdy Quai d´ Orsay (pozn. = francouzské ministerstvo zahraničí) převzali pan Kouchner a jeho hoši, začala Francie udílet lekce z demokracie. A to není dobrá politika. Já bych neudílel lekce z demokracie, ale respektoval státy včetně jejich režimů. A pokud jde o odvetná opatření, pak bych k nim nepřistupoval dnes. Přistoupil bych k nim o hodně dříve a vysvětlím proč. Je skandální, že země jako Mali, ale také Alžírsko, odmítly podepsat repatriační úmluvy, úmluvy o zpětném přijímání nelegálních migrantů (protože to bylo jedním z odvetných opatření, které zmínila Marine Le Pen) a já bych je už mnohem dříve zavázal k tomu, aby byly povinny přijímat zpět své nelegální uprchlíky.“

Zelený úděl, federalizace EU vynucená dluhem

(k otázce na EU a údajnému prohlášení E.Z., že Francie je sluhou Evropy, 44:21 min):

„To, co jsem řekl je to, že Emmanuel Macron je ochoten obětovat zájmy Francie tomu, co je pro mě chimérou, totiž evropskému federalismu. Jinými slovy zájmy Francie vždy podřazuje své ideologii. Zastavme se třeba u velkých půjček Zeleného údělu. Jsou natolik revoluční, že nejsou autorizovány ani evropskými (unijními) úmluvami. Podle úmluv nemá Evropská komise právo si půjčovat. Tyto půjčky budou distribuovány všem členským státům. Takže bychom měli obdržet kolem 39 miliard euro. Ale víte, kolik budeme muset vrátit (protože ty modality jsou velmi důležité)? (nechte mě to dokončit) Půjčí nám 39 miliard, ale budeme muset vrátit 60 miliard. A přitom jsme tyto půjčky nepotřebovali. Nejpozději počínaje politikou ´snadných peněz´, kterou v Evropské centrální bance zavedl Mario Draghi (pozn. – tj. tisknutí peněz a nakupování dluhopisů na sekundárních trzích ze strany ECB), takovéto masivní půjčky opravdu nepotřebujeme. A právě tohle je tím nejlepším důkazem, že pan Macron dává vždy přednost své ideologii před skutečnými zájmy Francie. Historicky se to nazývá ´Hamiltonovým momentem´ dějin Evropy. Co to znamená? Hamilton byl ministrem financí USA v 18. století v době, kdy (americká) federace byla ještě slabá. A pan Hamilton přijal obří půjčku, která (tehdy značně autonomní) jednotlivé státy přiměla k užšímu svazku, aby mohly tuto mamutí půjčku splatit. A historici tvrdí, že právě tímto (resp. toho dnešní obdobou) se ve skutečnosti zrodily Spojené státy evropské. Pan Macron chce zažít svůj ´Hamiltonův moment´ a je mu úplně jedno, co to přinese Francii.“

Slabost Západu

(otázka k pojetí tzv. přiměřené obrany, zda by její zrušení, jak údajně navrhuje E.Z., nezměnilo Francii na ´Divoký západ´, 48:54):

„Když jsem byl dítětem, moje matka nikdy nezamykala dveře. To byla Francie, kterou jsem znal v době mého dětství. Dnešní mladí Francouzi si něco takového nedokážou představit ani ve snu a když jim o tom vyprávíme, tak nám nechtějí věřit. Takže ´Divoký západ´, vážený pane redaktore, zažíváme právě dnes. Dnes, kdy každý den dochází k 1800 útokům. Je to dnes, kdy byla mladá třináctiletá žena znásilněna a kdy pachatel dostal (jen) devět měsíců vězení. A to je Francie, kterou Vy – odpusťte mi to – chcete bránit? Dnes delikventi a vrazi vědí, že nic neriskují. A pojem přiměřené obrany se např. ve Švýcarsku používá již od roku 1937. A nakonec to nebudu já, ale budou to soudci, kteří je budou interpretovat. Soudce sám tedy posoudí, zda byla obrana přiměřená. A Švýcarsko, kde se používá, není žádným Divokým západem. Připadá mi skandální, že majitel bižuterie, který před pár lety zastřelil útočníka, skončil nakonec ve vězení a přišel o svůj obchod. Byl odsouzen a ztratil naprosto všechno. (novinářka: a jste pro liberalizaci držení zbraní?) – E.Z.: Vy asi nemluvíte s lidmi, protože lidé se ozbrojují už dnes. Lidé mají strach z té exploze násilí a zdivočení společnosti. Já chci zavést presumpci legitimní obrany, a to, aby důkazní břemeno (že se nejednalo o přiměřenou obranu) bylo na straně agresora.“

(…)

Imigrace

(otázka k imigraci a účinkům opatření, 53:36)

„Zastavil bych jak imigraci nelegální, tak i legální – tedy imigrace nula. To jsou opatření střednědobá. Z krátkodobého hlediska bych zaprvé zakázal jakoukoli náboženskou propagaci ve veřejném prostoru. Žádné zahalení ženy atd. Zapomněli jsme na to, že laicismus je principem nediskriminace. Již dlouho vyznáváme náboženskou svobodu, toleranci a princip neutrality státu. Tomu všemu říkám ano. Ale zapomněli jsme na jeden významný princip a tím je nediskriminace. Ve veřejném prostoru bych tedy zakázal jakékoli náboženské symboly. Zakážeme salafisty a Muslimské bratrstvo, zakážeme mešity a minarety obřích rozměrů a tím změníme i celkovou atmosféru, takže lidé se začnou jinak chovat.“

(k námitce, že se údajně vyjadřuje nenávistně ne o imigraci, ale o imigrantech, 57:27):

„V tom, co říkám, není žádná nenávist. A pokud jde o slova, jak je to v Roubaix? Vládne tam způsob života, který známe z Afghánistánu a z dalších arabských a muslimských zemí a který se ti lidé snaží vnutit i v zemích Evropy s tisíciletou křesťanskou tradicí. A tomu já říkám kolonialismus. Když les ´pieds noirs´ (doslova „černé nohy“, označení pro etnické Francouze, kteří po staletí žili v dnešním Alžírsku) – a vím, o čem hovořím – žili v Alžírsku francouzským způsobem, byl to kolonialismus. Když Angličané žili v Indii anglickým způsobem, byl to kolonialismus. Pokud by se přizpůsobili, šlo by o asimilaci. Třetí možnost není. (novinář: ale mluvíte-li o imigrantech jako o kolonizátorech, tak z nich děláte nepřátele). E.Z: Odpusťte, ale lidé, kteří se chovají jako (muslimové) v Roubaix, jsou nepřátelé. Lidé, kteří nutí ženy ukrývat se do skříní, aby se zahalily, jsou nepřátelé. A je mi líto, ale salafisté a Muslimské bratrstvo vskutku jsou okupační armádou. A překupníci drog, kteří v islámských enklávách rozšiřují teror, jsou okupační armádou. A rozšiřují teror nejen mezi etnickými Francouzi, kteří v takových čtvrtích bydlí,  myslím na ně často, co musí vytrpět, protože se cítí jako cizinci ve vlastní zemi – ale i mezi imigranty, ať už přišli z Maroka nebo Alžírska, kteří přišli do Francie a nechtějí žít tak, jak žili v zemích, z nichž odešli. I těm tato okupační armáda brání žít francouzským způsobem života.“

(novinář popisuje situaci člověka z Mali, nelegálního imigranta, který ve Francii hrdinsky zachránil dítě; E.Z. že je zastáncem toho, aby se nikdo z nelegálních imigrantů nelegalizoval; na otázku, zda by v případě tohoto Malijce udělal výjimku, odpověděl „ne“; není to absence lidskosti?, 1:01:14):

„Podívejte, je to určitě velmi dobrý člověk a to, co udělal, je zcela mimořádné. Netvrdím, že imigranti jsou nějaká monstra – jsou to lidé jako já. Ale o to přece nejde. Víte, je rozdíl mezi mezilidskými vztahy a povinnostmi státu. Líbí se mi jedna Richelieuova věta, kdy říká, že ´Lidé, kteří chtějí zachránit svou duši jako soukromé osoby, ji ztratí jako státníci´. Co to znamená? To znamená, že existují lidské a humanitní hodnoty, které jsou velmi hezké v mezilidských vztazích. A pak je zde hlava státu, která musí vidět dál. Musí vidět nad rámec všech individualit. Hlava státu musí vidět pro Francii do vzdálené budoucnosti, musí vidět zájem Francie, ne zájem jedné nebo druhé individuality, musí vidět i to, co může zraňovat a zdá se být brutálním, ale tohle je podle mě odpovědností prezidenta republiky. Prezident republiky musí ochránit dědictví staletí, dědictví králů i republik, dědictví našich předků. Ale králové nikdy nezažili situaci, kdy hrozilo, že bude náš lid vyměněn za lid jiný. To je úplně nová a nevídaná situace.“

Muslimové a dobří Francouzi

(vstup francouzského muslima, který byl ´původně teroristou´, ale nakonec pomohl policii a byl naturalizován jako Francouz – nemluví příliš dobře francouzsky; Je tomu tak, že podle Vás, jsem-li muslim, nejsem hoden toho být Francouzem? 1:06:15):

„Zaprvé je třeba vědět, že ve francouzské historii měla všechna náboženství v určitou chvíli problémy se státem i s národem. Všechna náboženství se musela Francii přizpůsobit. Všechna náboženství, včetně židů, protestantů, ale konec konců i katolíků musela respektovat pravidla francouzského státu, zejména nezávislost státu na náboženství. A jsem přesvědčen o tom, že i muslimové musejí podstoupit stejné úsilí, jaké podstoupili židé, protestanti i katolíci, to znamená omezit náboženství na své soukromí. Neprojevovat svou náboženskou víru ve veřejném prostoru. Dnes se například v mnoha veřejných školách stává, že muslimské děti pro sebe požadují oddělené lavice. Mnoho muslimů vyžaduje zvláštní místnosti pro své modlitby a odmítá podat si ruku se ženami. Respektují tak svou víru a její přikázání. Ale jsou to dobří Francouzi? Myslím, že ne. Jsem přesvědčen, že muslimové musejí vhodně přizpůsobit svou náboženskou víru, aby se stali dobrými Francouzi. A ne naopak. Neměl by to být francouzský stát, který se přizpůsobuje islámskému náboženství. A to je také všechno. Není v tom žádná nenávist vůči muslimům. Říkám jen to: udělejte to samé, co jsme už udělali my všichni ostatní. To je všechno. (novinářka: a dělají to muslimové?) E.Z.: Mnozí to dělají. Svou víru omezili na své soukromí. Ale je také hodně těch, kteří to nedělají. Čtu, že čím jsou mladší, tím více si přejí nadřazení šárii nad zákony francouzského státu.“

Islám

(novinář: ale oni neříkají, že šaría má nahradit francouzské zákony, oni říkají, že v jejich duši má Alláh přednost…):

„Pane redaktore, znáte islám? Četl jste Korán? Kdybyste to znal, pak byste tohle neřekl. Protože v islámském náboženství to takhle nefunguje. Není to jenom víra – v islámském náboženství, ostatně podobně jako v raném judaismu, je to zároveň právo a zákon. To, co říkáte, je omyl. Lidé, kteří preferují šáríu před francouzskými zákony, vědí velmi dobře, proč to dělají. Je to Zákon s velkým ´Z´, je to umma, čili národ a je to celá civilizace. V tom mýlíte a nemáte pravdu.“

(na další dotaz muslima na místo muslima mezi Francouzi, 1:11:26):

„Muslim má místo mezi Francouzi, pokud respektuje to všechno, co jsem popsal. Volnost – rovnost – bratrství. Problém islámu je, že odmítá individuální svobodu – náboženství – ´islám´ – konec konců značí ´podrobení se´, odmítá rovnost – popírá rovnost mezi mužem a ženou a popírá rovnost mezi věřícím muslimem a ´nevěřícími´- a odmítá i bratrství, neboť islám nezná jiné bratrství než mezi muslimy. A právě proto máme ve francouzských školách tolik problémů. (námitka novinářky, že většina francouzských muslimů toto vše respektuje) – E.Z. A Vy jste takto rozhodla? Já věřím jenom tomu, co vidím. A opakuji, že ač existují muslimové, kteří to vše respektují, je i hodně těch, kteří to nerespektují. A já požaduji po všech (francouzských) muslimech, aby to respektovali. A opakuji, že to není výraz žádného mého nepřátelství vůči nim, právě naopak: říkám, že je to ta nelepší věc, kterou pro ně mohu prosadit. Je to dárek francouzské kultury, francouzské svobody a francouzské emancipace, kterou ve své vlastní historii nikdy nepoznali a které nikdy ve svých zemích nepoznali. A právě proto ze svých zemí odešli. A tak jim říkám: nezkoušejte tady zavést to, před čím jste utekli, protože by to bylo hrozné. Máte ojedinělou šanci. Vím, o čem mluvím. Jak jsem už řekl, moji rodiče žili v arabsko-muslimské zemi. Takže dobře znám ten rozdíl. Vím, o čem je francouzská svoboda. A měli bychom připomínat, milá paní redaktorko, že jde i o svobody pro ženy. Nemám nic proti tomuto pánovi (fr. muslimovi), jen říkám, že imigrace už není pro Francii přínosem, musíme ji zastavit, pokud to neuděláme, budeme tady za 10 let mít Libanon.“

(otázka divačky, že E.Z. hovořil o delikvenci mezi imigranty a tím se dotknul řady ´poctivých imigrantů´, 1:15:32):

„Když mi někdo řekne o Francouzích židovského původu, kteří se dopustili podvodů a následně uprchli do Izraele, tak se mě to nijak nedotkne. Prostě se mě to netýká, protože se s těmito lidmi žádným způsobem neidentifikuji. Jsou to delikventi a fakt, že vyznávají stejnou víru, pro mne nehraje žádnou roli. Mohou o tom přede mnou mluvit tisíckrát a žádným způsobem se mě to nedotkne. Proto nedokážu pochopit, jak se někdo takhle může urazit. Nepociťuji kolektivní emoce, mé pocity jsou pocity Francouze. Cítím jako Francouz a celý ten zbytek pro mě znamená jen málo. A žádám po těch lidech, aby to vnímali stejně, protože to nejsou oni, které jsem odsoudil.“

Prezident musí být pevný

(na námitku diváka, že ´politici ztrácejí lidskost´, stávají se roboty, nikdy neuznají, že se mýlí, 1:18:27):

„Zaprvé odmítám být ve stejném pytli se současnými politiky – já nejsem politik. Když jsem působil jako esejista, doufal jsem v to, že moje ideje vezme za své některý z politiků a ponese je před sebou jako pochodeň. A právě proto, že jsem se v tom zklamal, stojím dnes před vámi jako kandidát. Zadruhé, viděl jsem to, co včera řekla madame Pécressová (pozn. – kandidátka na prezidentku za pravicové Republikány), totiž že ´její přesvědčení se vyvíjí s celou společností´. To by se vám nejspíš mělo líbit. Ale já, já nejsem korouhvička. Moje přesvědčení se nevyvíjejí s přesvědčením ostatních. Dospěji-li k nějakému přesvědčení, je to proto, že jsem o tom dlouho přemýšlel. Hodně jsem pozoroval a hodně četl a hodně na něm pracoval. A pokud jsem řekl to, co jsem řekl (že bych neudělal výjimku), pak to není z vypočítavosti. Naopak vím dobře, že všichni řeknou: ´Ale to je přece hrozné, on je tak zlý. Vždyť ten skvělý člověk zachránil dítě´. A proč to dělám? Ne proto, že by mě těšilo být za padoucha. Ale je to proto, že myslím dál a že jsem přesvědčen, že odpovědností prezidenta je nebýt jako ostatní. Musí myslet na zájmy země a nezůstat vězet v osobních úvahách. Je jistě krásné říct, že nechci urazit toho nebo onoho, je krásné říct, že budu ´lidský´. V televizi je to úžasné, protože lidé řeknou ´to je fajn člověk, je to dobrý muž´. Ale kam nás to přivedlo? Za éru Macrona zde máme o dva miliony více imigrantů. Máme tu 1800 útoků denně. Máme tu nesčetné zahraniční enklávy, tak jako v Roubaix. A právě tohle, vážený pane, tohle je výsledkem tzv. lidskosti našich politiků.“

(na otázku novináře, zda není možné jednou ´přimhouřit oko´, 1:20:43):

„Myslím, že ne. Hlava státu si dnes nemůže dovolit nebýt pevná. A to, co (u mě) nazývají brutalitou, je jenom reakcí na slabost a zbabělost ostatních.“

(na námitku diváka, že považuje za ´nemorální´, že E.Z. chce těm, kteří mají dvojí občanství a kteří spáchají trestný čin, odejmout francouzské občanství, 1:21:44):

„To, co já pokládám za skutečně nemorální, je dopustit se zločinu. Nepokládám za nemorální zbavit takového delikventa francouzského občanství, protože on je vlastně částečně cizinec. Víte, prostě člověk nemůže mít všechno. Má-li člověk dvojí občanství, má z toho konkrétní výhody, chce být zároveň Francouzem a třeba Maročanem, má dva pasy a celou řadu výhod. A já si myslím, že musí existovat i nevýhody. Musí existovat i povinnosti, a tou povinností je chovat se řádně ve vztahu k Francii. A proto pokládám za zcela oprávněné zbavit francouzského občanství lidi s dvojím občanstvím, kteří spáchali zločin, kteří se provinili proti Francouzům a proti zemi, která je vstřícně přijala.“

(konec: 1:22:41).