Frédéric Bastiat: Zákon

Frédéric Bastiat: Zákon

Tentokrát přinášíme naše výpisky z více než 170 let starého spisu francouzského ekonoma, klasického liberála a politika Frédérica Bastiata. Z jeho knihy Zákon vybíráme pasáže o svobodě, solidaritě a socialistech všech stran. A ptáme se, jak by se asi tento někdejší člen francouzského Národního shromáždění cítil v dnešní české Poslanecké sněmovně? Za kterou stranu by asi kandidoval?

Jakékoli průvodní slovo by bylo zcela zbytečné, pouze jsme ve výňatcích zvýraznili pasáže, které považujeme za zvláště užitečné. Přejeme Vám přínosnou četbu.

Občan nemůže být současně svobodný
a nesvobodný.

  • Samotný život není schopen zachovat sám sebe. Stvořitel života nám svěřil odpovědnost za jeho ochranu, rozvoj a zdokonalování (…) Život, schopnosti, výroba – individualita, svoboda, vlastnictví – to je člověk (str. 291)
  • Život, svoboda a vlastnictví neexistují proto, že by člověk stvořil zákony. Právě naopak – existence života, svobody a vlastnictví předcházela tomu, co přimělo člověka zákony vytvořit (…) Nahrazuje sílu jednotlivce silou kolektivní, která má vykonávat pouze to, k čemu je oprávněna síla jednotlivce a na co má přirozené právo: ochraňovat život, svobodu a vlastnictví (str. 292)
  • V myslích lidí je dokonce zákon a spravedlnost jedno a totéž. V nás všech existuje silný sklon věřit, že vše, co je legální, je též legitimní (str. 295)
  • Dva – problémy, které vždy ohrožovaly veřejný mír: otrokářství a cla (…) Otrokářství představuje – zákonné – narušení svobody. Ochranné clo představuje – zákonné – narušení vlastnictví. Pro srdce společnosti není nic bolestivějšího než to, že se zákon stane nástrojem nespravedlnosti (str. 299)

Existují dva druhy loupení: legální a nelegální. (str. 299) Podívejte se, zda zákon znevýhodňuje jednoho občana na úkor druhého tím, že činí něco, co občan činit nemůže, aniž by spáchal zločin. Bez odkladu tento zákon zrušte, jelikož to není pouze zlo samo o sobě, ale také plodný zdroj pro další zla, neboť podněcuje mstu. Osoba, která díky tomuto zákonu získává, si bude trpce stěžovat a bude obhajovat svá nabytá práva. Bude tvrdit, že je povinností státu chránit a podporovat odvětví, ve kterém působí, a že tato opatření státu prospívají, jelikož ochraňované odvětví disponuje většími prostředky a platí vyšší mzdy chudým pracujícím. Nenaslouchejte těmto sofismatům. Přijetí takovýchto argumentů zabuduje legální loupení do celého systému. Deziluzí dneška je snaha obohatit všechny na úkor všech ostatních; zevšeobecnit loupení pod záminkou jeho organizování. (str. 300)

LEGÁLNÍ LOUPENÍ MÁ MNOHO JMEN

Cla, protekcionismus, otrokářství, zaměstnanecké výhody a podpory, progresivní zdanění, veřejné školy, zaručená zaměstnání, zaručené zisky, minimální mzdy, právo na podporu, právo na pracovní nástroje, bezúročný úvěr a tak dále a tak dále Všechny tyto návrhy mají něco společného – legální loupení – a jako celek vytváří socialismus. A jak jinak lze proti socialismu bojovat než napadnutím této doktríny? Chcete-li být důmyslní, začněte vymýcením každé částečky socialismu, která se vloudí do vaší legislativy, což nebude snadné (str. 300–301)

SOCIALISMUS JE LEGÁLNÍ LOUPENÍ

De Montalembert: „válka proti socialismu musí být vedena v souladu se zákonem, ctí a právem“ (…) Chcete čelit socialismu s použitím zákona? Ale sám socialismus se opírá o zákon. Socialisté chtějí učinit ze zákona svou zbraň. Jakmile je loupení uzákoněno, soudy, policie a věznice jej nemohou zastavit. Spíše je pravděpodobné, že si je zavolá na pomoc. Neuspějete, dokud bude legální loupení hlavním předmětem legislativy. (str. 301)

S otázkou legálního loupení se musíme vypořádat jednou provždy a na výběr máme ze tří možností:

  1. Většina olupuje menšinu.
  2. Každý olupuje každého.
  3. Nikdo není olupován nikým.

Musíme zvolit mezi omezeným loupením, všeobecným loupením a žádným loupením. Zákon se může ubírat jen jedním z těchto tří směrů. (str. 301) Žádné legální loupení: Toto je princip spravedlnosti, klidu, řádu, stability, harmonie a logiky (str. 302).

Lze od zákona požadovat více než odstranění loupení? Zákon je organizovanou spravedlností. (…) A dostáváme se k nejpopulárnějšímu omylu naší doby. Má se za to, že nestačí, aby zákon zajišťoval pouze spravedlnost; musí též zajišťovat dobročinnost. Nestačí, že nám zaručuje svobodné a nenásilné používání schopností pro fyzický, intelektuální a mravní rozvoj; požaduje se, aby sám zákon rozšiřoval blaho, vzdělání a mravnost celého národa. Toto je lákavá vábnička socialismu. A znovu opakuji: Tyto dvě úlohy zákona si navzájem protiřečí. Musíme si mezi nimi vybrat. Občan nemůže být současně svobodný a nesvobodný. (str. 302)

Pan de Lamartine mi jednou napsal: „Vaše doktrína je pouze polovina mého programu. Vy jste se zastavil u svobody, já pokračuji až k bratrství.“ Odpověděl jsem: „Druhá polovina Vašeho programu rozbije tu první.“ Podle mě nelze dobrovolnost od bratrství oddělit. Nechápu, jak může být bratrství legálně vynuceno, aniž by byla legálně zničena svoboda, a tím pádem i legálně pošlapána spravedlnost. Legální loupení má dva kořeny. Jeden z nich, jak jsem již řekl, je lidská chamtivost; tím druhým je předstíraná dobročinnost. (str. 303)

Legální loupení je založeno částečně na dobročinnosti, ačkoliv se jedná o falešnou dobročinnost. Když už zákon zajišťuje spravedlnost, socialisté se ptají, proč by také nemohl zajišťovat práci, vzdělání a náboženství. Proč by nemohl být zákon využit pro tyto účely? (…) zákon představuje sílu; neměl by tedy překročit legitimní hranice použití síly (str. 304)

Vůle lidu je nahrazena vůlí zákonodárce; iniciativa lidu je nahrazena iniciativou zákonodárce (…) Pro člověka se inteligence stane zbytečnou; přestane být člověkem; ztratí svou osobnost, svou svobodu a svůj majetek (str. 305)

Zákon buďto svobodné vzdělávání umožní a nebude do něj zasahovat, anebo jej učiní povinným a bezplatným, a to tak, že vybere dostatek prostředků k zaplacení učitelů jmenovaných vládou. Ve druhém případě se ovšem zákon dopouští legálního loupení, narušuje svobodu a vlastnictví. (…) A je snad potřeba zdůrazňovat, jak násilné a neúčinné je použití síly ve věcech mravnosti a náboženství? (str. 306)

Zavrhujeme vynucené bratrství, nikoli opravdové bratrství. Zavrhujeme umělou rovnost, která pouze zbavuje individuální odpovědnosti; nezavrhujeme přirozenou rovnost lidí před Bohem. Socialismus (…) zaměňuje vládu se společností. A tak pokaždé když kritizujeme určitou vládní aktivitu, socialisté dojdou k závěru, že odmítáme onu aktivitu jako takovou. Nesouhlasíme se vzděláváním, které poskytuje stát. Socialisté potom tvrdí, že jsme proti jakémukoliv vzdělávání. Nesouhlasíme se státním náboženstvím. Socialisté potom tvrdí, že nechceme vůbec žádné náboženství. Jsme proti státem vynucené rovnosti. Socialisté potom tvrdí, že jsme proti jakékoli rovnosti. Je to totéž, jako kdyby nás socialisté obvinili, že nesouhlasíme s tím, aby lidé jedli, protože nesouhlasíme s pěstováním obilí, které by zajišťoval stát (…)

Současní autoři rozdělují lidstvo do dvou skupin. Lidé všeobecně – s výjimkou autora – tvoří první skupinu. A autor sám tvoří tu druhou a nejdůležitější skupinu. Vychází z představy, podle níž lidé nedisponují žádnými rozlišovacími schopnostmi; žádnými podněty k jednání. Předpokládají, že lidé jsou inertní hmota, pasivní částice, nehybné atomy, přinejlepším druh vegetace bez jakéhokoliv zájmu na způsobu své existence. Předpokládají, že mohou být tvarováni – vůlí a vlivem jiné osoby – do nespočtu různých forem, více či méně symetrických, estetických a dokonalých. (str. 307)

SOCIALISTÉ SI CHTĚJÍ HRÁT NA BOHA

Socialističtí autoři nahlížejí na lidstvo stejným způsobem jako zahradník na své stromy. zahradník potřebuje sekery, vyvětvovací háky, pily a nůžky k tvarování svých stromů, socialistický autor potřebuje sílu, aby zformoval společnost, a tu mohou poskytnout pouze zákony; celní zákony, daňové zákony, zákony o podporách a zákony o školství. Lidstvo podle socialistů představuje surovinu, ze které má být utvořena určitá forma společnosti. (…) uvažte ten obrovský rozdíl mezi zahradníkem
a jeho stromy, mezi vynálezcem a jeho strojem, mezi chemikem a jeho prvky a mezi farmářem a jeho osivem! Socialista se ovšem se vší upřímností domnívá, že úplně stejný rozdíl je mezi ním a lidstvem! Není divu, že politici v devatenáctém století nahlížejí na společnost jako na umělý výtvor zákonodárcovy geniality. Tato myšlenka – ovoce klasického vzdělání – učarovala všem intelektuálům a známým autorům v naší zemi, kterým se vztah mezi lidmi a zákonodárcem jeví stejný jako vztah mezi hlínou a hrnčířem. (str. 308)

Nastává doba, kdy se chce každý povýšit nad lidstvo, a to proto, aby jej mohl utvářet a vést podle svého uvážení. (str. 318)

CO JE SVOBODA?

A jaká je tato svoboda, jejíž samotné jméno rozbuší srdce člověka a otřásá světem? Není to spojení všech svobod – svobody vyznání, vzdělávání, sdružování, tisku, práce a obchodu? Krátce řečeno, nespočívá svoboda každého člověka v užívání jeho vlastních schopností, nepoškozuje-li tím ostatní? Nespočívá svoboda v odstranění veškerého despotismu – i toho legálního? A konečně, nespočívá svoboda v omezení zákona pouze na ochranu práva jednotlivce na legitimní ochranu; na trestání nespravedlnosti? Musíme přiznat, že snaha lidstva dosáhnout svobody je ve velké míře mařena (…) Chtějí se povýšit nad lidstvo, aby jej mohli utvářet a vést podle své fantazie. (str. 319–320)

DOBROČINNÁ TYRANIE

Zatímco společnost bojuje za svobodu, tito slavní lidé, kteří se sami staví do jejího čela, jsou naplněni duchem 17. a 18. století a přemýšlí pouze o tom, jak ji podřídit své vlastní dobročinné tyranii (…) chtějí přinutit lidstvo, aby poslušně snášelo jho veřejného blahobytu, který si vysnili ve svých představách (str. 320)

SOCIALISTÉ POŽADUJÍ DIKTATURU

Opět se tvrdí, že lidé nejsou nic jiného než surovina. Nerozhodují o svém vlastním rozvoji; nejsou toho schopni. Podle Saint-Justa je toho schopen pouze zákonodárce. Lidé jsou takoví, jaké je zákonodárce chce mít. Podle Robespierra, který doslovně kopíruje Rousseaua, zákonodárce začíná tím, že určí cíl, v němž nastane obecný blahobyt (str. 321)

Na pomoc si berou zákon a pomocí něj chtějí tohoto despotismu, tohoto absolutismu, této všemohoucnosti dosáhnout. Chtějí vlastně jenom tvořit zákony (…) tatáž myšlenka vzbudila zalíbení u Napoleona. Horlivě ji přijal a energicky se jí řídil. Podobně jako chemik, Napoleon považoval Evropu za látku určenou ke svým pokusům. V pravý čas se ovšem ukázalo, že tato substance je velmi výbušná. Na Svaté Heleně, kde přišel téměř o všechny iluze, uznal, že v lidstvu přece jen nějaká ta iniciativa existuje; a svoboda už pro něj nebyla tak velkým nepřítelem. To mu však nezabránilo, aby ve své závěti nepoučil svého syna o tom, že „vládnout znamená šířit mravnost, vzdělání a prosperitu“. (str. 322)

„Oh, vy ubohá stvoření! Přejete si vše reformovat! Proč ale nezačnete
u sebe?
Tento úkol by pro vás byl dostatečný.
(pozn. Pod čarou 243, str. 322)

DOKTRÍNA DEMOKRATŮ

Podivný jev naší doby – který pravděpodobně ohromí naše potomky – je doktrína založená na těchto třech hypotézách: naprostá netečnost lidstva, všemohoucnost zákona a neomylnost zákonodárce. Tyto tři myšlenky tvoří posvátný symbol strany, která se považuje za dokonale demokratickou. Obhájci této doktríny se také zavazují být solidární. Jde-li o demokratičnost, vkládají v lidstvo neomezenou víru. Ale jde-li o solidárnost, lidstvo u nich není nic víc než bláto. Podívejme se podrobněji na tento protiklad.

Diskutuje se o politických právech? Volí se zákonodárce? V tom případě demokrat tvrdí, že lidé mají instinktivní moudrost; že jsou obdarováni tou nejdokonalejší bystrostí; že jejich vůle je vždy správná; že obecná vůle se nemůže mýlit; a že volby nemohou být příliš všeobecné. Nikdo není za svou volbu odpovědný. Vůle a schopnost volit moudře jsou považovány za samozřejmé. (…) Mohou se lidé zmýlit? Mají snad být neustále drženi na vodítku? Nezískali snad práva díky svému úsilí a obětavosti? Nepodali snad jasný důkaz své inteligence a moudrosti? Nejsou snad schopni rozhodovat sami za sebe? Neví snad sami, co je pro ně nejlepší? Nevyspěli? Existuje třída nebo člověk, který by byl tak odvážný, že by se povýšil nad lidstvo, aby za něj mohl rozhodovat? Ne, nikoli, lidé jsou a měli by být svobodní. Přejí si samostatnost a také ji budou mít.

Ale když je zákonodárce nakonec zvolen – demokratův tón projevu se podstatně změní. Národ je opět pasivní, netečný a neschopný; kdežto zákonodárce se stane všemohoucím. Nyní je na něm, aby podněcoval, řídil, pomáhal a organizoval. Lidé se mu musí pouze podřídit. Nastala doba tyranie. Lidé, kteří během voleb byli tak moudří, tak mravní, tak dokonalí, nyní nejsou ničeho schopni; a pokud ano, svým počínáním si jen uškodí. (str. 324)

SOCIALISTICKÉ POJETÍ SVOBODY

Ale neměla by být lidem ponechána částečná svoboda? Pan Considerant nás však ujistil, že svoboda vede nevyhnutelně k monopolu. My víme, že svoboda znamená konkurenci. Ale podle pana Louise Blanca je konkurence systém, který ruinuje obchod a hubí lid. (…) Louis Blanc nám též říká, že konkurence vede k monopolu, a vyvozuje z toho, že nízké ceny vedou k cenám vysokým; že konkurence udělá z výroby destrukci; že konkurence vysušuje prameny kupní síly; a že konkurence způsobuje jak nárůst výroby, tak i pokles spotřeby. Z toho vyplývá, že svobodní lidé vyrábějí proto, aby nespotřebovávali; že svoboda představuje pro lidstvo útlak a šílenství; a že pan Louis Blanc s tím musí něco udělat. (str. 325)

SOCIALISTÉ SE OBÁVAJÍ VŠECH SVOBOD

Jakou svobodu by zákonodárci měli lidem povolit? Svobodu vyznání? Nebo svobodu vzdělávání? Svobodu práce? (Ale ta by přece vedla ke konkurenci, která způsobuje nadvýrobu, ožebračuje podnikatele a hubí lidstvo.) Možná svobodu obchodu? (Každý ovšem ví – a zastánci ochranných cel to dokazují znovu a znovu –, že svoboda obchodu ožebračuje každého, kdo se na ní podílí, a že je nezbytné ji potlačit, aby bylo možné prosperovat.) A co takhle svobodu shromažďování? (Opravdová svoboda je ale podle socialistů s dobrovolným shromažďováním v rozporu; a tak ji socialisté omezují právě proto, aby přinutili lidstvo k opravdu svobodnému shromažďování.)

Svědomí sociálních demokratů tedy nemůže povolit lidem žádnou svobodu. Tento způsob myšlení nás přivádí k důležité otázce: Jestliže jsou lidé tak neschopní, tak nemorální a tak nevzdělaní, jak politici naznačují, proč je potom volební právo tak vehementně ochraňováno? Jestliže jsou přirozené sklony lidstva tak špatné, že není bezpečné povolit lidem svobodu, jak je možné, že sklony těchto ochránců jsou vždy dobré? Nepatří snad také zákonodárce a jejich zástupci k lidské rase? (…) Zákonodárci chtějí být pastýři a po nás požadují, abychom byli jejich stádem. Zcela jistě tedy máme nárok požadovat, aby nám tuto nadřazenost prokázali. (str. 325–326)

A co se doporučuje jako řešení? Donekonečna zvětšovat pravomoci zákona, totiž odpovědnost vlády. (str. 328)

POLITICKÁ VĚDA A EKONOMIE

Ekonomie je ve své podstatě vědou, která zjišťuje, zda jsou zájmy lidstva harmonické či protikladné, a logicky musí být vyvinuta ještě předtím, než může být zformulována věda politická, která určí patřičné funkce vlády. Co je zákon? Co by zákon měl být? V jakých oblastech by měl působit a jaké jsou jeho hranice? Kde končí pravomoc zákonodárce? Zákon představuje společnou sílu, která je organizována tak, aby působila jako překážka nespravedlnosti. Stručně řečeno, zákon je spravedlnost. (…) Funkcí zákona není omezovat naše svědomí, myšlenky, vůli, vzdělání, názory, práci, obchod, talent a naše prožitky. Jeho funkcí je ochraňovat svobodné užívání těchto práv a zajistit, aby toto užívání nebylo nikým omezováno. Jelikož zákon vyžaduje použití síly, může působit pouze tam, kde je její použití nezbytné. To je spravedlnost. Každý jednotlivec má právo použít sílu na legitimní ochranu. (str. 328–329)

Zákon by neměl nikoho utlačovat ani loupit majetek, i kdyby se tak dělo ve jménu dobročinnosti. Jeho účelem je ochrana osob a vlastnictví. Zákon vždy působí na osoby a jejich vlastnictví; a jestliže působí jinak, než že je ochraňuje, nutně dochází k narušování svobody a vlastnických práv. Zákon je spravedlnost. Spravedlnost je totiž měřitelná, neměnná a stálá; nic víc, nic míň. (…) Bratrství a dobročinnost totiž nemá – na rozdíl od spravedlnosti – přesné hranice. Pokud je jednou překročíte, jak daleko zajdete? A kde se zastaví samotný zákon? (str. 329)

Zákon je spravedlnost. A právě za vlády spravedlnosti – za vlády práva, pod vlivem svobody, bezpečnosti, stability a odpovědnosti – si každý člověk uvědomí svou opravdovou hodnotu a důstojnost. Pouze za vlády spravedlnosti bude lidstvo – dříve či později – vedeno božím plánem ke spořádanému a mírovému pokroku. Řešení problémů lidských vztahů nabízí svoboda. (str. 331)

Ve kterých zemích žijí nejpoklidnější, nejmravnější a nejšťastnější lidé? V těch zemích, kde zákon do soukromých záležitostí zasahuje nejméně; kde je existence vlády pociťována nejméně; kde má jednotlivec největší možnosti, největší vliv a kde může svobodně vyjádřit své názory; kde je moc vlády nejomezenější a nejjednodušší; kde jsou daně nejmenší a nejrovnější; kde mají jednotlivci a skupiny největší odpovědnost a kde se – díky této odpovědnosti – neustále zlepšuje mravnost nedokonalých lidí; kde jsou obchod, shromažďování a spolčování nejméně omezovány; kde se násilně nepřesouvá práce, kapitál a obyvatelstvo; kde se lidé nejvíce řídí svými přirozenými instinkty; kde jsou lidské vynálezy nejvíce v souladu s božími zákony; ve stručnosti: nejpoklidnější, nejmravnější a nejšťastnější lidé jsou ti, kteří se řídí následujícím principem: Ačkoli lidé nejsou dokonalí, veškerá naděje spočívá ve svobodném a dobrovolném jednání, které neporušuje zákon, který má (i pomocí síly) sloužit pouze k zajištění všeobecné spravedlnosti (str. 332)

Mnoho lidí se povyšuje nad zbytek lidstva, aby ho mohli organizovat a chránit a aby mu mohli vládnout. Můžete namítnout: „Ale vy sám děláte totéž.“ Pravda. Ovšem musíte přiznat, že jednám naprosto odlišným způsobem; pokud se přidám k reformátorům, bude to pouze za účelem přemluvit je, aby nechali zbytek lidstva na pokoji (str. 332)

VRAŤME SE KE SVOBODĚ

Bůh dal lidem vše potřebné pro naplnění jejich osudů. Poskytl nám jak společenskou, tak i lidskou formu. Pryč s mágy a organizátory. Pryč s vrtochy vládců, jejich projekty zespolečenštění, jejich centralizací, jejich cly, jejich státními školami, jejich státním náboženstvím, jejich bezplatným úvěrem, jejich bankovním monopolem, jejich regulacemi, jejich omezeními, jejich moralizací, jejich snahou nastolit rovnost pomocí daní. (…) poté co zákonodárci a dobrodinci tak neúspěšně zavedli do společnosti tolik systémů, proč neskončí tam, kde měli začít: zavrhnutím všech systémů. Nechť vyzkouší svobodu, jelikož svoboda je důkazem víry v Boha a Jeho dílo. (str. 333)

 

Celá kniha v pdf formátu je k dispozici zde: https://www.mises.cz/database/literatura/2.pdf