Mgr. Jan Petr Kosinka, Ph.D., právník a sociální pracovník
Děkuji moc za anketní otázku!
Bohužel tento formát neumožňuje zachytit problematiku v celé její šíři a hloubce. Obecně bych souhlasil, že by měla být předem definována morální i právní pravidla postupu v podobných situacích. V tomto smyslu lze pokus autorů na ÚSP AV ČR přivítat jako důležitý podnět pro diskusi. Tato pravidla by však obecně řečeno měla být stanovena, resp. aprobována, legitimní veřejnou autoritou, sledující obecné dobro. Nedomnívám se tedy, že by rozhodování mělo být ponecháno na spontaneitě každého zdravotníka (jak možná naznačují, někteří liberálně orientování autoři) nebo na akademicích samotných. Na druhou stranu se mi nezdá vhodné, aby vznikaly komise provádějící tzv. triáž. Pravidla by měla být definována apriorně a zdravotník je vázán morálně i právně postupovat lege artis. Pokud by bylo zjištěno pochybení, rozhodoval by standardně soud o tom, zda předem definovaná pravidla byla dodržena.
Samozřejmě klíčovým v takovém pojetí je potom samotný obsah těchto pravidel. Přestože lze snahu autorů z ÚSP AV ČR ocenit, platí i tady, že ďábel se skrývá v detailu. A mám hned několik zásadních výhrad k předloženým textům. Není zde však prostor rozebírat všechny body. Mám-li zůstat stručný, potom předně se zdá, že je určitý posun mezi textem Etická a právní stanoviska trojice autorů a samotným textem rozhovoru s Dr. Černým uveřejněným na Aktuálně.cz. Zatímco text kolektivu autorů by se snad mohl stát určitým východiskem pro diskusi (jako problematické vidím zejména kritérium při přidělování vzácných zdrojů podle toho, jak dlouhý život si již dotyčný odžil), tak pozice, kterou doktor Černý doporučuje v rozhovoru, je v jednom bodu dokonce odklonem od chápání trestněprávního institutu krajní nouze, jak ji (nepochybně pod vlivem zbytků křesťanské kultury) dosud chápe české trestní právo.
Dovolím si zde podrobnější kritiku dvou bodů:
1. „Věk však v této situaci morálně relevantní je, protože určuje, jak špatná by smrt pro tohoto pacienta byla. Když budete mít dvacetiletého muže a osmdesátiletého pána, tak smrt dvacetiletého ho připraví o mnohem větší část života. To znamená, že pro něj je smrt mnohem horší než pro osmdesátiletého. Proto pokud by se lékař dostal do situace, kdy je prognóza dvou pacientů zhruba stejná, tak by měl rozhodovat na základě věku a dát přednost mladšímu pacientovi.“
Předně vidím zásadní problematičnost posuzování otázky, pro koho bude „smrt horší“, a to i na čistě přirozené rovině (dimenze transcendentní by byla na samostatnou kapitolu). Ačkoliv lze připustit, že za určitých okolností může hrát jiné kritérium než prognóza uzdravení určitou roli (autoři např. zmiňují profesi pacienta, pokud by měla význam pro další boj s epidemií), je krajně nešťastné jej definovat v subjektivních termínech. Ano, v historii se setkáváme někdy i s nutností hledání podobných kriterií, a zde můžeme připomenout ono tradiční „ženy a děti napřed“ při potápění lodi (viz zkáza Titaniku), nebo např. rozhodnutí Raula Wallenberga, který ve chvíli, kdy neměl dost nákladních automobilů na odvezení všech židovských žen z dosahu nacistů, řekl: „Prosím, aby nastoupily přednostně mladé ženy“ a staré požádal, aby ho pochopily: „Váš národ musí dál žít“. Vždy však takové kriterium rozlišování v naprosto krajní situaci spočívalo na objektivních kriteriích prospěšnosti pro společnost (hrozba naprosté genocidy národa) nebo na otázce konsensu ohledně společenských rolí (muži sice vládnou, ale zrcadlově tomu odpovídá povinnost nést riziko a chránit ženy a děti), nikoliv na subjektivním kritériu „individuální špatnosti smrti“. Posuzovat, jak „špatná smrt pro pacienta bude“, je úkol nejen velmi problematický v teorii (je „horší“ smrt pro dvacetiletého bezdětného, nebo třicetiletou matku od tří dětí, nebo sedmdesátiletého dědečka, který se stará o dva opuštěné sirotky?), nýbrž v praxi prakticky nerealizovatelný (nebude čas všechny okolnosti prověřovat), a zejména naprosto Prométheovský, antikřesťanský a rozhodně v přímém rozporu s teoretickou maximou (a ústavním principem) rovnosti (důstojnosti) všech lidí. Posuzovat, čí život je hodnotnější a která smrt je špatnější, ne náhodou evokuje reminiscence na nacistické populační programy. Proto se domnívám, že jediné kritérium, o kterém by se dalo uvažovat jako o relevantním, je prognóza přežití a případně nějaká zjevná a nezpochybnitelná forma společenské prospěšnosti (např. přednost pro zdravotníky, ovšem za předpokladu, že se budou po vyléčení ještě schopni zapojit do boje s epidemií apod., nebo např. pro důstojníky v době válečného stavu). Vše nad to, znamená implicitní popírání rovnosti hodnoty lidských životů. Netřeba dodávat, že ani princip „ženy a děti napřed“ dnes již není použitelný, protože jedním z „úspěchů“ feministického hnutí je i rozbití konsensu o typických rolích mužů a žen, a tedy i předpokladu pro společensky aprobovanou zvýšenou ochranu žen (děti dnes již také nejsou chápany jednoznačně jako požehnání, ale i např. jako ohrožení Matky Země, což je zase důsledkem působení ekologistických hnutí).
Za ještě závažnější a vysloveně v rozporu s českým trestním právem považuji výrok:
2. „Dosud jsme se bavili o tom, když se lékař rozhoduje, kterému z pacientů plicní ventilátor poskytne. Co když ale do nemocnice přijede mladý dvacetiletý muž, je v takovém případě etické kvůli němu odpojit jiného pacienta, jehož šance na přežití je nižší? Pokud se někdo dostane do této situace, což se bohužel v zemích, jako je Itálie, Španělsko a možná i USA stávalo a asi ještě stává, tak skutečně je etické ukončit léčbu pacienta a nechat ho zemřít a dát ventilátor někomu, kdo má větší šanci na přežití.“
Jestliže naše trestní právo říká, že v krajní nouzi nelze odvracením hrozící škody způsobit následek stejně závažný, jako ten, který se snažíme tímto jednáním odvrátit, tak není dovoleno jeden život zachránit a přitom jeden obětovat (tak se to vždy vykládalo). Vždy (i v období komunistické totality) oficiálně platilo, že se životy počítají, nikoliv hodnotí nebo váží. V pozadí sčítacího přístupu je původně křesťanské přesvědčení, že život má v určitém slova smyslu absolutní hodnotu a proto nelze říci, že některý je hodnotnější, byť by možná trval třeba o 5 let déle (nekonečná hodnota + 5 = stále nekonečno). A že v tomto základním smyslu jsou si lidé rovni. Počátek rozlišování hodnoty lidského života je počátek degradace jeho nevyčíslitelné hodnoty (nehledě na to, že pak už stačí jenom krůček k tomu, aby někdo doplnil, že delší život člověka, který nerespektuje přírodu, diskriminuje menšiny etc., etc., je ve skutečnosti méně hodnotný než 3 roky života ekologického aktivisty apod.) a nastoupení cesty k popření rovnosti (důstojnosti) lidí.
Podle mého názoru je ve výše popsané situaci na lékaři, aby rozlišil pouze dvě okolnosti, a to zda pacient, který je aktuálně připojený na ventilátor, má, nebo nemá, šanci být zachráněn. Pokud šanci má, tak není dovoleno jej odpojit a dát ventilátor pozdějšímu pacientovi. Pokud nemá, potom samozřejmě je možné léčbu ukončit a ventilátor uvolnit pro dalšího čekajícího pacienta. Pokud by čekajících bylo více, je možné vybrat toho, který má s tímto prostředkem solidní šanci na přežití a bez něho by jinak zemřel (resp. kroky 1 až 4 na str. 10 Etických a právních východisek). Avšak posuzování hodnoty lidského života je hraní si na Pány Bohy a vede k velmi závažným konsekvencím.