Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová, advokátka, laureátka ocenění Právník roku 2019 v oblasti správní právo
Z hlediska právního je odpojení od přístrojů, aby byla dána přednost životu někoho jiného, nadále vraždou. A je nefér, když se odpovědnost nechává na lékařích. Žádné, byť bravurně sepsané etické postupy, na tom nic nemění. I kdybychom s jejich obsahem “uvnitř duše” souhlasili. Nepochybně ale jen do doby, než by se týkaly někoho nám blízkého.
Přečetla jsem si poctivě všechny poskytnuté materiály, a samozřejmě mám na závažné otázky, které nastolují, dva pohledy – lidský a právní, které ovšem v daném případě v podstatě splývají. Pro podporu mého právního pohledu jsem si pak vybrala výňatek z materiálu Davida Černého, Adama Doležala a Tomáše Doležala, který cituji v závěru.
Dokument se viditelně vyhýbá slovu nedobrovolná i dobrovolná eutanazie, a také říká na rovinu, byť mezi řádky, že tím, že tyto věci nejsou právně upraveny, přenášíme jakoukoli právní odpovědnost na lékaře. To je však neudržitelné, dodávám já. Zpracovaný materiál musím přesto ohodnotit za stávající situace jako maximum možného, a autory obdivuji, že se jim v těchto mezích takto podařil, aniž by museli přiznat vše na rovinu. Zpracovatelům muselo dát totiž mnoho stylistického úsilí pojmenovávat podstatu věci slovy, kterými by čtenáře příliš nevyděsili, a přitom lékařům poskytli alespoň určitou psychickou a morální oporu v jejich rozhodování. Protože právní opora to bohužel není ani být nemůže.
Proto patrně záměrně nepadlo slovo „eutanazie“, byť z mého pohledu celý materiál je hlavně o něm. A co víc, jde nad rámec tohoto slova. Eutanazie je usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného. Podobné usmrcení je z hlediska českého trestního práva nedovolené, a z právního hlediska je posuzováno jako vražda. O to hůř by muselo být posuzováno to, když by souhlas pacienta k eutanazii nebyl dán. Lékař, který tak odpojí od přístrojů pacienta, aby mohl napojit jiného, ať jsou důvody jakékoli (věk, diagnóza, individuální prognóza), se dostává do polohy možné kvalifikace tohoto jednání jako vraždy v obou případech – ať by měl souhlas pacienta, nebo ho odpojil bez tohoto souhlasu. Pokud pacient po odpojení a v přímé souvislosti s ním zemře, odpovědnost padá na jediného člověka – na lékaře, který k tomu dal pokyn, protože náš právní řád na nic podobného, že by to lékař mohl za života pacienta udělat, nepamatuje, tedy žádné takové rozhodnutí nepředpokládá. Je sice hezké popisovat etické normy, podle kterých má lékař uvažovat, a v daném materiálu je obrovská snaha tuto oporu poskytnout, resp. vytvořit, ale bez právní opory, která by dávala alespoň základní meze těchto úvah například právě pro situace hromadné pandemie, jsou lékař, popř. zdravotnické zařízení, proti následným právním krokům pozůstalých členů rodiny zcela bezbranní.
Je nutno přijmout jako fakt, že pandemická situace si podobné, doposud nepředstavitelné, právní zakotvení bude žádat, protože dnes není ani základní právní rámec, v nichž by se mohla úvaha lékaře pohybovat. Veškerá odpovědnost za jakékoli rozhodnutí je tak kladena na něj, což je samo o sobě při výkonu samotné náročné lékařské praxe nepředstavitelné.
Tedy shrnuto – materiál počítá mezi řádky s nedobrovolnou „eutanazií“, i když se tomu pojmu vyhýbá, vyhýbá se rovněž a pochopitelně otázce, že u nás není připuštěna ani eutanazie dobrovolná (např. kdyby dali souhlas příbuzní, aby se jejich blízký už netrápil, nebo nemocný sám), a správně konstatuje, že platná právní úprava v podstatě nic podobného nepřipouští, a proto to ani neřeší. Lékaři, kteří by rozhodli o odpojení od přístroje, ať by to bylo z jakýchkoli důvodů, by tak mohli být v tom nejzazším případě nařčeni až z vraždy.
Navíc, i když mezi řádky, dokument nenápadně opouští právo každého na lékařskou péči.
Tedy nacházíme se patrně v historickém okamžiku, kdy i přístup k těmto otázkám bude muset být podroben diskuzi. Ať půjde o dostatečné investice do zdravotnictví, aby mohlo skutečně dostát závazku péče o každého nemocného, nebo dokázat formulovat případy možnosti dobrovolné eutanazie, a popsat případy, kdy léčba evidentně ztratila smysl, a nemusí být v ní pokračováno, bez ohledu na názor pacienta.
Jsou to neskutečně citlivé otázky, nemůžeme se ale patrně tvářit, že tu nejsou, a veškerou možnou odpovědnost přenést na lékaře. Je to vůči nim nefér. Lékařům naopak musí dát právní úprava alespoň základní pravidla výkladové pomoci v jejich rozhodování a psychickou oporu pro jejich těžké rozhodování v konkrétních případech.
CITACE Z MATERIÁLU, podporující, dle mého názoru, mnou tvrzené právní závěry:
Alokace vzácných zdrojů ve shora uvedeném případě není v právních předpisech upravujících poskytování zdravotních služeb v ČR nijak specificky upravena. Jedinou výjimkou, nikoliv však na úrovni právních norem, je pandemický plán ČR z roku 2011, který obsahuje velmi kusé ustanovení o zajištění etičnosti pandemické připravenosti a odpovědi, kde konstatuje: „Pandemie chřipky, stejně jako kterákoli jiná akutní situace na poli veřejného zdraví, vyžaduje přijetí rozhodnutí, jež se neobejde bez balancování mezi potenciálním konfliktem zájmů jednotlivce se zájmy komunity. Rozhodující osoby mohou stavět na etických principech jako nástroji hodnocení a balancování tohoto sporu zájmů a hodnot. Etický přístup neposkytuje předem stanovený postup, místo toho aplikuje principy jako rovnost, prospěšnost / efektivnost, svoboda, reciprocita a solidarita. Tyto principy mohou být použity jako základní kostra hodnocení a balancování škály zájmů a k zajištění cíle (jako je ochrana lidských práv a specifické potřeby vulnerabilních a minoritních skupin).“
Za stávající situace tak lze konstatovat, že při poskytování zdravotních služeb je nutno se řídit běžnými právními předpisy upravujícími poskytování zdravotních služeb, při vědomí jejich modifikace přijatými opatřeními Vlády ČR a MZ ČR. Poskytování zdravotních služeb je tedy i nadále založeno na principu respektu autonomie pacienta a jeho důstojnosti. Základní práva a povinnosti typická pro vztah pacienta a lékaře zůstávají zachovány. Pacient musí být v souladu s právními předpisy řádně poučen o navrhované léčbě a i nadále je možno pacientovi poskytovat zdravotní služby pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. K určitému rozporu s právním řádem by mohly představovat situace, kdy je pro nepřipojení nebo odpojení od přístrojů vyžadováno svolení soudu.