Jiří Dan

doc. PhDr. Jiří Dan, CSc., odborný psycholog, vysokoškolský pedagog, Masarykova univerzita

Seznámil jsem se s dokumentem Etická a právní východiska pro tvorbu doporučení k rozhodování o alokaci vzácných zdrojů při poskytování zdravotních služeb v rámci pandemie COVID-19 a s obsahem rozhovoru s jedním z autorů, který shrnuje hlavní myšlenky dokumentu.

 

Z perspektivy své praxe odborného psychologa – mj. s několikaletou praxí ve zdravotnictví – konstatuji, že s obsahem dokumentu včetně jeho závěrů lze souhlasit, nelze nic zásadního namítat, jen lze upozornit na rizika při účelových interpretacích. Problém je zachycen v celé jeho šíři a doporučení lze aplikovat v obsáhlém rejstříku situaci, od úvah o odpojení či neodpojení pacienta od plicního ventilátoru  či poskytnutí či neposkytnutí léku. Je to potřebný dokument, na vysoké úrovni obsahové i stylizační.

Dovolte několik volných asociací.

  1. Určitě by měl rozhodovat lékař nebo podle typu zařízení několik lékařů. Musí být v dobré tělesné i psychické kondici. Při běžném rozhodování posuzuje jednotlivé faktory tak, že rozliší informaci důležitou od méně významné. Pokud by se dostal na hranice vyčerpání, uplatní spíše  myšlenkový postup analogie, který je někdy adekvátní, někdy může být v rozporu s domluvenými pravidly.

 

  1. K rozhodování v komisích. Je zažitou praxí, že v současnosti v některých případech rozhodují komise, resp. skupiny lékařů, což je jistě v pořádku. Stejně jako by o výběru uchazečů na pozice soudců rádi rozhodovali i různí akademičtí výzkumníci, tak při slůvku komise si pamětníci vybaví bývalé tzv. interrupční komise, a nakolik jejich členové a členky měli výhodu emočního nadhledu.

V nepandemických dobách je výhodnější, když s pacientem nebo se členy rodiny hovoří profesionálové, kteří mají k dispozici neanonymizované údaje. Formulace na str. 10 o komisích může být v obecné rovině správná, vytváří však prostor pro uplatnění se různých aktivistek a aktivistů nejasného vzdělání a neurčité životní zkušenosti, kteří by původní akceptovatelnou představu posunuli do oblasti vysvětlování pozůstalým, že byla dodržena jejich práva, např. na informace..

 

  1. K principu :podpory těch, kdo pomáhají druhým (str. 8).
  2. a) Tento princip je oprávněný, jistě lékaři, zdravotničtí pracovníci a příslušníci bezpečnostních sborů by měli být preferováni. To je jasné, srozumitelné kritérium. Dokument se týká možné pandemie COVID-19, autoři se proto nemuseli zabývat etickými aspekty jiných situací, které lékaři řeší a nebo budou řešit. Pomoc druhým se může týkat i příslušníků vlastní rodiny nebo širší rodiny.

     Dáme přednost poskytnout pomoc pacientům, kteří se starali o své někdy „staré“ rodiče, před osobami, kteří svým rodičům neposkytují bezprostřední péči ve vícegenerační rodině. Tito rodiče zemřeli, nebo o péči nestojí nebo ji neočekávají. Ze své psychologické praxe si připomínám případy, kdy se žena provdala do vzdáleného města a nemohla se starat o své rodiče způsobem, pro který byla připravována. (To se netýká případů, kdy odstěhování se do vzdáleného místa je téměř jediným možným řešením pro záchranu manželství, do kterého intervenuje matka manžela nebo otec nevěsty.) Svoje pocity viny matka kompenzuje přílišnou, ochraňující, škodlivou péči o své děti.  Stále se však zvyšuje procento matek, které žádné takové pocity nemají. O to raději naslouchají těm, kteří hlásají, že tradiční rodina s jejími právy a povinnostmi, s jejími hodnotami je umělá sociální konstrukce, patřící mezi veteš 19. století. Při pohledu na rozlehlé skupinové hroby v jedné z metropolí euroatlantické civilizace, na hroby těch, kteří zemřeli a rodina o ně neprojevila zájem, klademe si otázku, jaký byl jejich osud. Určitě to nebyli jenom bezdomovci, které předchozí finanční krize připravila o celoživotní úspory. Jistě mezi nimi byli i ti, jejichž děti žijí tisíce kilometrů daleko. Naši nadšenci (a nadšenkyně) pro netradiční formy rodiny, s hesly o vykořisťování a právech na všechno mimo přednostního práva na život nám i sobě již začínají kopat takové velké skupinové hroby, Nemusí jít jen o dobu pandemie, vždyť denně v České republice  zemře 300 lidí.

     Pokud bych se rozhodoval za úplně stejných jiných podmínek, dal bych přednost matce, která se staré o své staré rodiče. 

  1. b) Neposkytnutí pomoci může být slůvko stejně společensky toxické jako pojem promořenost. Neposkytl bych pomoc, protože by to ani nešlo, matce, která svévolně opustila své malé, nezletilé děti. Ze své soudně-znalecké praxe si připomínám, že po rozpadu společného státu a vzniku ČR a SR bylo po 1.1.1993 nějakou dobu obtížné až nemožné pozvat osobu žijící na území Slovenské republiky před český soud. Jako znalec jsem vypracoval posudek v případu, kdy matka opustila šestiletého chlapce a jeho otce, svého manžela a odjela na Slovensko. Jednání nešlo urychlit, takže zkušená soudkyně mezitím zjistila, že matka má již další dítě se svým bratrancem. Český soud svěřil dítě do péče otci. Ukazuje se, že v dobách pandemického ohrožení se situace státním orgánům lépe zvládá. kdy se za kulturní hodnotu považuje, že se matka hlásí ke svým dětem a neopouští je a za otce označuje s jistotou jednoho muže, který se ke svým dětem hlásí.

         Chtěl bych na Slovensko i nadále jezdit často a rád, proto jen doplňuji, že opouštění nebo nečekané únosy dětí se týkají i jiných zemí. V jiném případě řešeném před soudem šlo o rodinu se dvěma dcerami ve věku 8 a 6 let. Rodiče byli domluveni, že do 1. třídy v první školní den doprovodí mladší dceru matka. K velkému překvapení otce se mu matka ozvala telefonicky večer s tím, že je v jedné západní metropoli s mladší dcerou, že je zajištěna a manželství považuje za skončené. Jen doplňuji, že otec byl klidné povahy a že matka neutíkala před vykořisťováním nebo fyzickým násilím.

     Mimo rámec odpovědi na otázku připomínám, že se brutalita rozvádějících se rodičů v posledních letech stupňuje; dříve nebylo představitelné, že by si nerozvedená matka, žijící ve dvoupokojovém bytě s dítětem a manželem, pozvala ke společnému bydlení svého nového partnera.

     Pokud by se rozhodoval za úplně stejných jiných podmínek, dal bych přednost rodiči, který se stará o své nezletilé děti.