Mgr. Michal Macháček, Ph.D. , nezávislý historik
Na první pohled se může krást dpověď: Nijak. Připomínání konce II. světové války v Evropě se uskutečňuje stejně, byť v menší míře a nehromadně, a rovněž při uplatnění i jiných než pietních forem. Ostatně, ruku na srdce, kdo jsme se pravidelně pietních aktů předtím zúčastňovali? A co jsme si z nich brali? Co prožívali?
Otázka souvisí s funkcí festivit obecně. Ty zajišťují kolektivní existenci skupiny jedinců, pomáhají ustanovovat a udržovat společenství jako homogenní celek. Piety jsou proto zejména prostředkem, kterým si společenství připomíná a pomocí společného emočního prožitku utvrzuje příslušnost ke společné kolektivitě a hodnotám. Předmětem oslav proto není čistě připomínání toho, co se stalo či přímí aktéři, ale samotné společenství. Pomocí prožitku je udržován společenský řád a je vlastně dáván našemu společenství, zejména národu (ale i evropskému a celosvětovému společenství), a jeho dějinám i existenci smysl. Jedná se o místo utváření významů, které jsou v rámci něho komunikovány a vyjednávány. Projevuje se přitom tak i napětí, ba konflikty, a tak je přirozeně přitahována i politizace.
Nedávno jsem zaznamenal v jedné internetové „diskuzi“, jak jedna účastnice středního věku udiveně zareagovala: „Chodím kolem té sochy v Bubenči již řadu let a vlastně až teď jsem se dozvěděla, koho zobrazuje.“ Pomineme-li okolnost, že dotyčná již kolem uvedené sochy nechodí, aniž by změnila své bydliště, tak nám její příběh názorně ukazuje, že osudem mnoha pomníků je stát se i zapomníky. U festivit pak hrozí vyprázdněné vyznění, což se domnívám v případě výročí konce II. světové války u nás v posledních letech nastávalo. Nedělejme si iluze, co je až horkokrevně řešeno v různě laděných článcích, na shromážděních nebo organizacích, často se převážně týká malého rybníčku zainteresovaných lidí, navíc často atomizovaného. Většinu občanů to zachovává chladnými, ať už z nezájmu či snahy si v případě zjitřených nálad zachovat zdravý rozum. A to nemluvě o nejmladší generaci, pro kterou je dění před třičtvrtě stoletím prakticky pravěk.
Může se usoudit, že vyostřené dění zejména kolem pražských pomníků, uklizeného sovětského maršála a naopak nově zbudovaného pomníku v Řeporyjích, ať už je hodnotíme jakkoliv, paradoxně zaplní výpadek v pietních aktech, ba oživí diskuzi a z různých stran opráší zapomenuté. Jenže se tak nejednou činí za hranicí dobrého vkusu, pikareskně a schematicky. Skoro to vypadá, jako by se otázka osvobození izolovaně týkala jen Prahy a vlasovců. Vytrácí se tak smysl oslav jako uctění památky všech, kteří se podíleli na osvobození našeho území a z nichž mnozí zde položili své životy. Nemělo by při tom záležet, zda se jednalo o vojáky přišlé ze „západu“ nebo z „východu“ či domácí odbojáře. Politické parazitování na mrtvých, snaha nabrat laciné politické body a zviditelnit se se přirozeně nabízí, ale je neméně znakem krátkozrakosti a trapnosti, nemluvě o nedostatku invence a snahy si najít nezástupnou a pozitivní agendu.
Letošní polokulaté výročí bude tedy přes všechno patřit mezi ta živější. Zaznamená však díky tomu například někdo z mladší generace nově, kdo kdy i za co na jaké straně a s jakými důsledky v II. světové válce bojoval? Kolik stál válečný konflikt obětí? Že se bojovalo nejen proti nelidsky brutálnímu nacistickému režimu, ale také za obnovení české, resp. československé státnosti, přičemž jen Československo utrpělo ztrátu 365 tisíc životů svých občanů (z toho 277 tis. obětí se týkalo židovského holocaustu) a na československé půdě padlo při osvobozování mimo československých občanů i 1230 amerických, přes 60 tisíc rumunských a přes 140 tisíc sovětských vojáků (Rusů, Ukrajinců, Bělorusů…)? Zvýší se povědomí o tom, že se bojovalo v naději po lepším světě a jakou nedozírnou hodnotou je mír? Přál bych nám to, ale přiznám se, že s nemalými pochybnostmi.