Je osmého května 2020 a my slavíme. Slavíme a divíme se. Divíme se, že mladí nevědí, proč je dnes volný den a co vlastně slavíme. Že jim splývá květen 45 s Listopadem 89 nebo Říjnem 1918. Mezi jednotlivými státními svátky nerozlišují. Protože při všech slyšeli jen bezduché fráze a prázdná slova.

Řečníci se měnili, ale slova zůstávala stejná. Každý rok jsme poslouchali obdobné projevy o hrdinech, o svobodě, o vlastenectví. Zněla z úst těch, kteří se nakonec zachovali zbaběle, kteří svobodu ochotně prodávali, a kteří se slova vlast postupně začali štítit. Prázdnými slovy překřičeli pravou podstatu dnešního svátku a ještě se divili, že je nikdo neposlouchal.

Letošní Den vítězství je jiný. U pomníků je vesměs ticho. A právě v plnosti toho ticha vyniká prázdnota slov z minulých let. Snad je dobré
a správné, že alespoň sedmdesáté páté výročí vítězství naší země nad německými okupanty není znehodnocováno prázdnými frázemi. Tak se můžeme dobrat jeho pravé podstaty.

Zvykli jsme si slavit Den vítězství jako Dušičky. Zdůrazňovali jsme jen pietní část oslav. Zvykli jsme si připomínat mrtvé, hovořili jsme o krvi vojáků, o koncentračních táborech, o utýraných obětech heydrichiády, o vypálených Lidicích a Ležákách. Jako kdyby byl Den vítězství završením šesti let německé okupace. Ale tak to přece není. Osmý květen 1945 byl prvním dnem bez hitlerovské okované boty. Osmý květen byl přeci dnem radosti.

Je mnohem těžší slavit a radovat se, než truchlit a litovat se. Všechno má svůj čas. Je čas boje a čas pokoje. Je čas rmoutit se a čas tancovat. Den vítězství proto má a musí být dnem radosti a ne dnem zármutku.

Dnes slavíme vítězství naší země. Vítězství, které nepatří jenom mrtvým, ale také těm, kteří díky nim přežili. Na osmém květnu 1945 se podílela každá rodina, která během německé okupace zůstala věrná naší zemi. Všichni, kdo chránili češtinu, kdo učili své děti lásce k vlasti, kdo předávali úctu k Masarykovu dědictví. Před 75 lety slavili vítězství živí dědicové naší země a jejich potomky jsme my. Nezdědili jsme ani ropu, ani moře, ani velmocenské postavení. Naše dědictví je mnohem větší a vzácnější: zdědili jsme svobodu.

Není jedním z důvodu našeho notorického neslavení Dne vítězství i to, jak jsme se svobodou naložili? Nezřekli jsme se jí? Dokázali jsme jí bránit a prosazovat? Chceme vůbec svobodu slavit? A nelžeme sami sobě, když tvrdíme, že jsme svobodná země?

Patnáct let jsme poslouchali, že jsme součástí velkolepého projektu míru. V šestnáctém roce našeho členství v Evropské unii slyšíme, že jsme ve válce. Mluví se o neviditelném nepříteli, děkuje se první linii, straší se, že je doba nelehká, těžká a zlá.

Ti, kdo říkají, že jsme kvůli koronaviru ve válce, zlehčují oběti skutečné války. Byť jisté paralely mezi druhou světovou válkou a naší krizí jsou. Tehdy i dnes byly uzavřeny školy. Když ale před pětasedmdesáti lety skončila válka, mladí Češi vtrhli do poslucháren a snažili se během léta dohnat ztracené roky. Kde jsou dnes studenti, kteří volají po zrušení prázdnin a chtějí se v létě učit?

Ti, kdo tvrdí, že jsme ve válce, musejí také přiznat, že každá válka má své vítěze a své poražené. Ve druhé světové válce jsme byli vítězi, protože naši předci měli odvahu, sílu a bojovného ducha. Ochromující strach jim nevládl.

Dnes jako by se role vítězů a poražených obrátily. Často nevítězí ti, kdo překážky odstraňují, ale ti, kdo je vytvářejí. Vítězí ti, kdo zbohatli na byrokratických bariérách, nikoli vlastní usilovnou prací ve férové soutěži na volném trhu.

Jakmile se vítězové a poražení rodí na základě administrativního diktátu, znamená to ztrátu svobody a demokracie. Tehdy se ze suverénní země stává pes přivázaný na řetězu u boudy, ukňouraný ratlík, který hlídá pořád menší a menší dvorek. My ale přece nejsme pes na řetězu. Není hodno českého lva, aby hlídal dvorek. Lev nepotřebuje čekat na kus masa, který mu někdo hodí do prachu před boudou. Lev přivázaný u psí boudy se nikdy nestane psem. Jednoho dne se nadechne, zařve a řetězu se zbaví. A vyrazí lovit. Sám, na vlastní pěst. A bude úspěšný.

Možná se někomu po sedmdesáti pěti letech oslav zdá, že pravda nudí. Někteří chtějí tu prostou, přímočarou, jednoduchou pravdu okrášlit senzací, ozvláštnit parodií, okořenit lží. Někteří dokonce chtějí pravdu změnit hlasováním. Ale žádný zákon, žádné usnesení, žádná deklarace, nepřekroutí dějiny. Svoboda se nedá koupit. Odpovědnost se nedá zdědit. Demokracie se nedá nařídit.

Svobodu a demokracii nám však také nikdy nikdo nemůže vzít. Ztratit je můžeme jen tak, když se jich z lenosti, hlouposti, prospěchářství nebo strachu sami vzdáme. Ve druhé světové válce jsme zvítězili. Pětasedmdesát let poté je čas, abychom se začali jako vítězové chovat. Abychom dokázali přijmout svobodu a z ní vyplývající odpovědnost.
A abychom dokázali slavit. Nejsme přece psi u boudy. Jsme lvi.