Silvie Jadrná, všeobecná sestra, JIP, LDN
Nejsem lékař, ale zdravotní sestra s dvacetiletou praxí u lůžka. Na tuto otázku je nesmírně těžké odpovědět a popravdě nevím, zda jsem schopna na ni odpovědět. Rozhodovat o lidském životě…snad ani nelze.
V praxi jsem zažila narození, radost, naději, uzdravení, utrpení, bolest, beznaděj, smrt .
Na otázku se musím dívat jako člověk, kterého se to může přímo dotýkat a zároveň jako zdravotník. O lidském životě má rozhodovat především člověk sám, pak eventuálně jeho rodina a lékař. Pokud jde o léčbu a péči, myslím si, že rozhodující slovo má mít tým lékařů k tomu určený. Kritéria jsou dost rozporuplná, dle mého by mělo rozhodovat několik faktorů. Především pacientův současný zdravotní stav, přidružená onemocnění a prognóza.
Sama bych nikdy nechtěla být v roli lékaře, který oznámí rodině, že pro jejich syna, otce, dědečka není lék, nebo volný ventilátor, protože ho dostane jiný pacient, kterého vyhodnotili jako vhodnějšího. A zároveň nikdy nechci stát na straně rodiny, které to lékař oznamuje.
Doufejme, že v dnešním světě, kde je tolik zbytečných věcí, se situace nějakým způsobem zlepší a bude jednou dostatek léků a přístrojů. Že po této zkušenosti se na tom začne pracovat.
A nejde jen o přístroje, můžeme mít dostatek přístrojů, ale je potřeba mít i kvalifikovaný personál, který umí dané přístroje obsluhovat. Sama jsem před dvěma lety vystudovala specializační studium na katedře anestezie, resuscitace a intenzivní péče, a vím, co obnáší péče o pacienty v kritickém stavu a právě obsluha ventilátorů, ECMA apod.