Šéfredaktor zpravodajského serveru Seznam Zprávy Jiří Kubík dnes vydal zvláštní komentář o události, staré 12 dní. Na svém tehdejším dialogu s místopředsedou vládního STAN a ministrem školství Petrem Gazdíkem se šéfredaktor snažil prokázat, že Seznam Zprávy všem měří stejným metrem.

„Je to pár dnů, co mi brzy ráno zazvonil telefon a na druhé straně se ozval ministr školství Petr Gazdík. „Co nám to proboha děláte, pane šéfredaktore?“ Celkem rychle jsme si vysvětlili naše rozdílné pozice.   

(…)

„Ohrozili jste vyslovení důvěry vládě,“ spustil do telefonu ministr Gazdík. „Vy jste se snad s tím Okamurou domluvili, že bude tu schůzi natahovat, než to ráno vydáte!“

(…)

„Je vidět, že nejsme na stejné straně,“ pravil ministr. „To nejsme, pane ministře, a nikdy jsme nebyli,“ odvětil jsem.

Situace to byla nová. Pro mě i pro Petra Gazdíka. Doteď se nad našimi články a zjištěními rozčilovali hlavně Andrej Babiš, Jan Hamáček a další lidé, kteří vládli. A ti v opozici se zase na naše informace odvolávali ve svých politických střetech s vládou. Teď se situace proměnila, respektive role politiků těch dříve vládních a opozičních se otočily.“

Je třeba ptát se, co vedlo ministra školství Petra Gazdíka k tomu, aby se mohl domnívat, že je se serverem Seznam Zprávy na stejné straně barikády? Kolikrát asi podobným způsobem volal on nebo jeho kolegové (šéf)redaktorům médií? A kterým, kromě Seznam Zprávy? Byl jeho ranní telefonát jen pokračováním dlouhodobé zaběhané praxe, která tak či onak všem zúčastněným vyhovovala?

Je třeba ptát se, proč šéfredaktor musí ujišťovat čtenáře, že jeho redakce měří všem stejným metrem. Tvrzení šéfredaktora Kubíka, že „Seznam Zprávy, ale i jiné redakce (sic!) tak jistě dokážou, že jsou na politicích všeho druhu nezávislé a že stejně jako se dívají pod prsty těm, co právě vládnou, tak budou dál sledovat ty, kteří vládli a teď čekají na příležitost k návratu,“ dělá dojem jistého pokusu o vyvinění se ze spoluzodpovědnosti za volební vítězství pětikoalice. A snahu dát najevo, že je to praxe i v jiných redakcích. Proč by je jinak zmiňoval? Vítězství, které někteří novináři a některá média slavili natolik okázale, až se stali do jisté míry zodpovědnými nejen za volební výsledek, ale také za neuvěřitelné současné přešlapy a budoucí chyby vlády.

Je třeba ptát se, proč šéfredaktor Jiří Kubík zveřejnil informaci o telefonátu ministra Gazdíka až 12 dnů (!) poté, co k němu došlo? Proč ležela informace o nátlakovém jednání vysokého politika v šuplíku? Přece on line server, který všem politikům stejně, musí s takovým sólokaprem okamžitě ven! Že by se někde smlouvalo, vyjednávalo, nehezky kšeftovalo?  A ležela by informace v šuplíku 12 dnů i tehdy, kdyby šéfredaktorovi volal kancléř Vratislav Mynář nebo kterýkoliv z ministrů Babišovy vlády? To by byl ve „stejnometrážním“ Seznam Zprávy asi jiný tanec.

Ještě zajímavější, než nátlakový telefonát, šéfredaktorovo ujišťování o stejném metru, a zcela nepochopitelná 12 denní prodleva mezi telefonátem politika a jeho zveřejněním, jsou však reakce čtenářů na sociálních sítích. Očekávali bychom, že v zemi, kde se vláda snaží zákonem o střetu zájmů maximálně omezit provázanost politiků a médií bude veřejnost chtít, aby novináři všem politikům jedním metrem skutečně měřili. Rozhořčené tweety však ukazují, jak se posunulo vnímání svobody médií a plurality názorů. Mnoho lidí (zkusme o nich říci, že nejsou demokraté a zažalují nás), však o stejný metr nestojí. A tak čteme:

„Otázkou je, jestli si v situaci, kdy nemáme normální slušnou opozici, ale zločinecký estébácko-extrémistický komplex, můžeme podobný luxus tepat do všech můžeme dovolit a zda to nepřinese víc škody než užitku… toho se trochu bojím. Nejsme v normální situaci…“

„Nezavisla media respektuji zazite zvyklosti, mimo jine treba 100 dni hajeni. Takze pane Kubik, jdete i se seznamem doprdele.“

„Až budete natáčet první rozhovor s novým panem Presidentem Babišem…ohledněte se i po odpovědnosti…tedy novinářské odpovědnosti.“

Tedy: informovat se zjevně může jen o tom, co podporuje žádoucí ideologický směr a jakákoli jiná pravda musí být eliminována. Prostě demokratická pluralita názorů jak řemen.

Významné části veřejnosti evidentně vyhovuje pokřivený systém, kdy novináři prosazují za všech okolností své názory nebo názory těch politiků, se kterými si telefonují, namísto toho, aby objektivně informovali. Za profesionální žurnalistiku je považováno, měří-li média každému jiným metrem, jsou-li přísnější a zesměšňují-li ty, které si definují jako padouchy, a přívětivá k těm, které si vyvolili za hrdiny.

Jak může takové přesvědčení přetrvávat v zemi, kde se opozice i vláda při každé příležitosti jednohlasně dojímají nad odkazem prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla? Téhož Masaryka, který v boji o pravost Rukopisů tvrdil, že národní hrdost „nesmí spočívat na lži“!

A téhož Havla, který prosazoval pluralitu názorů.