Vláda Petra Fialy ve svém programovém prohlášení uvádí, že do roku 2023 přijme Magnitského zákon. Jeho hlavním iniciátorem a propagátorem je americko-britský finanční s ruskými kořeny William (Bill) Browder, který pochází z komunistické rodiny agentů KGB. S Billem Browderem je už několik let v přátelském  kontaktu ministr zahraničí ČR Jan Lipavský. Pokud se na kauzu smrti ruského účetního Sergeje Magnitského nedíváme pouze bipolárním pohledem konfliktu mezi Západem a Ruskem, ukáže se, že velmi problematickým hybatelem tragického příběhu je právě také Browder. Ten podle dánské investigativní novinářky Birgitty Dyrekilde zneužil Magnitského smrti k prosazování svých vlastních mocenských zájmů a k pomstě podnikatelským konkurentům.

• mediální obraz pozadí Magnitského zákona je velmi zkreslený Billem Browderem

• Browderův příběh o Magnitském není v několika důležitých aspektech pravdivý, což potvrzují i závěry Evropského soudu pro lidská práva

• většina Browderových kritiků byla umlčena nebo ignorována, protože se jejich kritika nehodila do oficiálního vyprávění

• Browder není zvyklý na kritické otázky, reaguje na ně agresivně

• dlouho adoroval Vladimira Putina, podporoval jeho politiku, stál na jeho straně proti Chodorkovskému
• po dobu jeho podnikání v Rusku se o lidská práva nezajímal, začal až poté, co byl z Ruska vyhoštěn
  
• finančník William (Bill) Browder je despota, který touží po pomstě

Birgitte Dyrekilde je dánská investigativní novinářka. Začínala jako zahraniční spolupracovnice dánského deníku Dagbladet Børsen v Moskvě, pět let pracovala jako reportérka a korespondentka pro agenturu Reuters. V roce 2007 se vrátila do deníku Dagbladet Børsen, kde měla jako investigativní reportérka na starosti ekonomickou krizi a odkrývání podezřelých rusko-dánských finančních vazeb a transakcí. V investigativní práci pokračovala pro konzervativní deník Morgenavisen Jyllands Posten proslulý karikaturami Mohameda. Zabývala se odhalováním hospodářské kriminality a vazeb mezi politikou a byznysem, především pak opět ve vztahu k Rusku a státům SNS. Spolu s Larsem Abildem vydala v roce 2020 knihu o kauzách Billa Browdera “Man of Power – A True Story about Bill Browder, Money Laundering and Media Manipulation“.

Proč jste se vlastně začala zabývat kauzami americko-anglického finančníka Billa Browdera?

Jako investigativní reportérka a redaktorka jsem pracovala na různých žurnalistických knižních projektech v době, kdy přední dánské noviny začaly publikovat řadu článků o „praní špinavých peněz“ v estonské pobočce Danske Bank (největší banka v Dánsku, pozn. ABJ).

V polovině 90. let jsem pracovala jako ekonomická reportérka v Moskvě, měla jsem univerzitní diplom z oboru „Ruská a východoevropská studia“, zabývala jsem se řadou ruských aktivit v Dánsku a v dánských firmách.  Brzy mě začalo poněkud frustrovat, že články zjevně postrádaly znalost historie, a také jejich senzacechtivosti. Od začátku byly tyto příběhy ocejchovány bez jakéhokoli důkazu jako praní špinavých peněz. Ovšem o rozšířeném fenoménu odlivu kapitálu z Ruska nebyla nikde ani zmínka. Pokrytí celé kauzy bylo neobjektivní, články obsahovaly mnoho ničím nepodložených obvinění a příliš mnoho clickbaitů (bulvárních slov svádějících ke kliknutí na článek, ABJ).

Brzy se tyto články (o „praní špinavých peněz“ v estonské pobočce Danske Bank, pozn. ABJ) proměnily v regulérní kampaň, a to nejen v jednom dánském listu, ale hned v několika. Také na televizních kanálech. Při zpětném pohledu bylo jasné, že příběh Magnitského a jméno Billa Browdera se ve všech médiích objevoval stále znovu a znovu. A také, že Bill Browder byl ústřední postavou, která příběh neustále oživovala a posouvala jej tak dál.

Nakonec, po dlouhém zvažování, protože jsem byla zaneprázdněna jinou prací a opravdu se mi nechtělo pouštět se do boje s kolegy novináři, jsem na svůj Facebook napsala velmi dlouhý článek
o senzacechtivém a neobjektivním pokrytí aféry Danske Bank a zpochybnila jsem přitom roli Billa Browdera. Čekala jsem, že si to přečte jen hrstka lidí. Ovšem ten post se stal neuvěřitelně populární a byl široce sdílen. Kontaktovala mě řada lidí, včetně několika dalších reportérů, a tak jsem se rozhodla podívat se na toto téma více do hloubky a spojila se se spoluautorem Larsem Abildem a bývalým moskevským zpravodajem a zahraničním redaktorem Flemmingem Rosem. A tak vznikla kniha o Billu Browderovi a Danske Bank.

K jakému závěru jste ohledně podnikání Billa Browdera v Rusku a role pana Magnitského dospěli? Jednali v souladu se zákonem nebo ne?

Pan Browder byl více než deset let správcem fondu v Rusku a vedl si dobře. Byl to „divoký východ“ a on přišel na to, jak hru efektivně hrát. Zejména byl, spolu se svým týmem, velmi dobrý ve využívání ruského tisku a později mezinárodních médií, aby upoutali pozornost na společnosti, do kterých jeho fond Hermitage investoval nebo do kterých chtěl investovat, a tím ovlivňovali cenu akcií.

Pokud jde o Browderův „Magnitského příběh“, který byl poprvé uveden po Magnitského tragické smrti v ruském vězení, naše pátrání ukázalo, že Browderův příběh o Magnitském nebyl pravdivý v několika důležitých aspektech. V době vydání knihy jsme na Západě byli jedni z mála, kdo oficiálně zpochybňovali a de facto odhalovali Browderův příběh. Velmi nás potěšilo a ulevilo se nám, že ESLP (Evropský soud pro lidská práva) v srpnu 2019 skutečně dospěl ke stejným závěrům jako my.

Daňové odvody Browderova fondu Hermitage/HSBC a jeho investičních společností byly předmětem slyšení u soudu v Kalmycku (Kalmycká republika je republika v evropské části Ruské federace, která nastavila výhodný daňový režim, používali jej např. pp. Chdorkovský nebo Abramovič, pozn. ABJ). Už v této kauze pracoval Magnitský pro Billa Browdera. Ruské daňové úřady několik případů vyhrály. Stojí však za to zdůraznit, že v té době byly ruská daňová regulace a soudní systém svým způsobem džunglí – ne vždy spravedlivou a někdy zkorumpovanou.

Nenašli jsme žádný důkaz, že by kdokoli spojený s Browderovou skupinou Hermitage měl prospěch z nechvalně známého ruského případu daňové vratky ve výši 230 milionů dolarů. Stejně tak je ale jasné, že ani o 15 let později stále nevíme, co se stalo s většinou z 230 milionů dolarů ­­– navzdory Browderově oficiální válečné výpravě za jejich nalezením.

Studovala jste velké množství Browderových mediálních výstupů
a článků, které jej v různých světových denících zmiňovaly. Jak vlastně Bill Browder pracuje s médii?

Několik let po Magnitského smrti začal Browder spolupracovat s mezinárodní reportérskou skupinou OCCRP (Projekt na sledování korupce a organizovaného zločinu, v ČR známý především díky kauze Pandora Papers, pozn. ABJ). OCCRP představila Magnitského světu jako whistleblowera a „právníka“.

A právě OCCRP získal přístup k dokumentům od skupiny Hermitage a úzce spolupracoval s Browderem a jeho týmem. Browder byl hlavním zdrojem v prvním důležitém článku. OCCRP spolupracovala s reportéry v mnoha různých zemích, včetně USA, a brzy se zmanipulovaný příběh o Magnitském ujal. Browder používal tyto články k tomu, aby mohl na policii a soudy chodit s nejrůznějšími obviněními, nejčastěji z praní špinavých peněz. Browderovy stížnosti na místní úřady často končily v rukou reportérů
a nakonec i v novinách.

Samozřejmě, většinou pro jeho obvinění neexistoval žádný důkaz a stížnosti byly odloženy nebo vyšuměly. V tisku se o nich ovšem hodně psalo. Takto funguje tisk a Browder toho využívá.

Během let se tak Bill Browder proslavil po celém světě a v Londýně sez něj stal samozvaný odborník na Putina a jeho bohatství. Dokonce ze sebe udělal „Putinova nepřítele číslo jedna“.

Mnoho politiků Browderovi naslouchalo, četlo noviny, sledovalo jeho rozhovory v televizi a byli si proto jisti, že vědí všechno, co je nutné vědět o Magnitském a celé nechvalně proslulé daňové kauze.

Fakt, že pro celou věc existoval většinou jeden zdroj – Bill Browder a jeho tým – zřejmě vadil jen málokomu. Většina kritických hlasů byla potlačena nebo byla jednoduše ignorována, protože se nehodila do oficiálního vyprávění. Do narativu v mezinárodním tisku a politice.

Pojďme ke kořenům Browderova ruského úspěchu. Víme, jak pan Browder pohyboval v ruském byznyse a v politické společnosti? Pomohlo mu nějak, že jeho dědeček a několik dalších příbuzných byli špiony KGB, že jeho babička byla z Ruska a jeho otec se narodil v sovětské Moskvě? Umí vůbec hovořit plynně rusky?

Myslím, že můžeme docela klidně dojít k závěru, že Bill Browder byl příběhem své rodiny svým způsobem fascinován. Nechtěl se stát komunistickým vůdcem číslo jedna (jako jeho dědeček, pozn. ABJ), ale naopak – chtěl se stát největším kapitalistou ve východní Evropě. Jako svého druh finančnické „zázračné dítě“ z velké západní finanční instituce byl v Moskvě dobře přijat. Často se přitom vychloubá, že nemluví rusky. Má kolem sebe chytré ruské zaměstnance. Jistě, má určité vazby jak v ruském byznysu, tak v politice, a dlouhá léta přímo zbožňoval a podporoval Vladimira Putina a jeho politiku. Stal se však velmi nepopulární mezi některými mocnými ruskými oligarchy a obchodníky, včetně těch, na které se rozhodl veřejně zaútočit kvůli podílům ve velkých ruských společnostech.

Browder stál pevně na straně Vladimira Putina během Chodorkovského případu na počátku tisíciletí. Mnohem později – poté, co se Browder vzdal vstupu do Ruska a usadil se v Londýně – s Michailem Chodorkovským ale spolupracoval, přestože jejich cíle byly velmi odlišné.

Zajímal se pan Browder v letech 1990–2009 o lidská práva v Rusku?

Ne. Zajímal se o akciové trhy a vydělávání peněz.

Příběh Sergeje Magnitského dnes známe hlavně díky Billu Browderovi. Nakolik důvěryhodné je jeho podání?

Příběh Sergeje Magnitského podle Billa Browdwera je velmi manipulativní, ne-li přímo lživý. Magnitsky nebyl právník, nýbrž auditor, vedl oddělení auditu v poradenské firmě Duncan and Firestore, jejímž klientem byl Browderův fond Hermitage.

Skupina lidí kolem fondu upozornila daňové úřady na ilegální podvod s vracením daňových záloh ve výši 230 milionů dolarů, souvisejících s jejich vlastními daňovými platbami. K nezákonnému vrácení daní došlo poté, co byl Bill Browder vyhoštěn z Ruska a vzdal se návratu. Magnitský však nebyl hlavním informátorem o tomto 230 miliardovém podvodu, tím byl jeden ruský právník. Magnitský figuroval v dalších daňových sporů v Kalmycku, které se týkaly několika společností z investiční skupiny Hermitage/HSBC.

Nenašli jsme žádný důkaz, že by se kdokoli spřízněný se skupinou Hermitage celé kauzy účastnil nebo z ní profitoval.

Vy jste se s Billem Browderem v jeho londýnském tiskovém centru setkala a s těmito rozpory mezi jeho verzí příběhu a skutečností jste jej konfrontovala. Jak na to reagoval?

Bill Browder je opravdu zvyklý „krmit“ tisk. Jeho kancelář v Londýně je toho důkazem a zdá se, že pro to byla přímo stvořena. Na stěnách jsou titulní stránky novin s články o Magnitském. Válely se tam hory papírů, roztříděné podle zemí. Jednalo se o informace o bankovních účtech
a společnostech. On a jeho zaměstnanci vytvořili velké diagramy znázorňující finanční toky mezi společnostmi. Browder a jeho tým měli přístup ke spoustě bankovních účtů a s radostí nám vysvětlili, co mělo tohle „spojení teček“ znamenat. Neexistoval však žádný důkaz, že by byly tyto jejich domněnky správné.

Když jsme Browderovi v Londýně položili kritické otázky týkající se Magnitského, okamžitě se ukázalo, že na něco takového nebyl zvyklý, navzdory obrovskému počtu reportérů, kteří ho navštěvovali. Začal být velmi agresivní a záhy nám řekl, že schůzka skončila. A tak jsme odešli.

Bill Browder věnuje velké úsilí prosazení takzvaného Magnitského zákona. Proč to podle Vás dělá? Jaká je jeho motivace?

Browderovi byl v roce 2006 zakázán vstup do Ruska. Mnoho měsíců se tam snažil vrátit pomocí mezinárodního tisku a politických konexí. To se mu ale nepodařilo. Poté došlo k podvodu s vrácením daní ve výši 230 milionů dolarů a Browder brzy obvinil ruské daňové úřady, že se na tom podílely. Udělal ze sebe „politický případ“, aby on – a několik dalších lidí kolem fondu Hermitage – nemuseli riskovat vydání do Ruska. Na konci roku 2008 byl Magnitský uvězněn kvůli daňovým problémům v několika investičních společnostech spjatých se skupinou Hermitage, Browder a HSBC. Ne kvůli kauze vrácení 230 milionů. Většina nejdůležitějších zaměstnanců a poradců Hermitage v té době z Ruska uprchla. Uvěznění – a tragická smrt – Magnitského pomohla Browderovi změnit narativ o neznámém Sergeji Magnitském. Magnitsky se tak proměnil v „toho whistleblowera“ v nesouvisejícím případu 230 milionové daňové vratky.

Na základě našeho pátrání nemáme pocit, že by byl Browder strůjcem velkolepého plánu, který by vyvrcholil Magnitského zákonem a Browderovým propagačním turné kolem světa. Místo toho se zdá, že jde o řetězení událostí, které Browder umně využívá (při znalosti toho, jak fungují média, pozn. ABJ).

Bill Browder je šikanér a despota, který touží po pomstě. Právě tak pracoval v Rusku a právě tak funguje dodnes. V Rusku vydělal spoustu peněz, ovšem proti Putinovi se obrátil teprve poté, když mu byl zakázán vstup do Ruska, a když tam už dále nemohl vydělávat obrovské peníze. Tehdy si začal získávat politickou moc na Západě. Tato jeho politická moc udělala obrovský skok kupředu díky jeho překroucenému vyprávění o Magnitském a Magnitského smrti.

Není pochyb o tom, že si svou politickou moc užívá. Je zván do parlamentů, na konference a spolupracuje s tiskem po celém světě. Osobně mohla Magnitského kampaň také pomoci, nejen Browderovi, ale i lidem kolem něj, vyrovnat se s Magnitského smrtí.

Jaké byly ohlasy na Vaši knihu „Člověk moci – pravdivý příběh o Billu Browderovi, praní peněz a mediální manipulaci“? Vyhrožoval někdo Vám a Vašim kolegům? Dostali jste se do hledáčku samotného Browdera?

Bill Browder jistě neměl z naší práce radost a my jsme byli připraveni hájit knihu před soudem. Věděli jsme, že není nic, z čeho by nás mohl obvinit. Během pátrání jsem dělala rozhovor dokumentaristou Andrejem Nekrasovem a ten mi řekl, že jeho šéf Torsten Grude z Piraya Film by možná chtěl o knize natočit dokument. Také švédské banky byly napadeny Browderem, zejména Swedbank, a tak jsme mohli natočit severský dokument.

V Dánsku můj tým řešil, zda nabídku přijmout nebo ne. Obávali jsme se, že spor kolem Někrasovova dřívějšího dokumentu o Billu Browderovi může představovat problém. Norský tým ve Stavangeru byl ale velmi důvěryhodný a o Billu Browderovi dobře informovaný, a tak jsme nakonec nabídku přijali. Bylo to rozumné komerční rozhodnutí a také, kdyby nás Browder napadl, bychom v tom nezůstali sami. O spolupráci jsme rozeslali tiskovou zprávu. Browder nikdy nezaútočil.

Většina dánského tisku se však na nás po vydání knihy velmi rozzlobila. Zejména proto, že jsme se odvážili zpochybnit samotné základy pro udělení nejdůležitější novinářské ceny v Dánsku novinám, které zahájily dvouletou kampaň „praní špinavých peněz“ proti Danske Bank ve spolupráci s OCCRP a Billem Browderem.

Rozhovor s Birgitte Dyrekilde pro ABJ vedly Jana Bobošíková a Hana Lipovská, 3. – 7. 2. 2022

Billu Browderovi a Magnitského zákonu se věnuje také reportáž Aby bylo jasno