Současné německé předsednictví Rady EU si za jeden ze svých cílů vytyčilo také „nastavení nových vztahů se Spojeným královstvím po brexitu“. O to bizarněji působí vyjádření kancléřky Merkelové, která
v Bundestagu oznámila, že se „Unie i Německo musí připravit na případ, že dohoda s Velkou Británií uzavřena nebude“. Ve světle níže ukázaných faktů je tato věta otevřeným přiznáním nefunkčnosti a nepotřebnosti Bruselu.

Vztahy se Spojeným královstvím po brexitu si řada členských států EU nastavuje okamžitě od referenda o vystoupeni v roce 2016 smluvně svižně sama. Vlády, které si jsou nefunkčnosti unijních orgánů vědomy, na ně nespoléhají a smlouvy s evropskou velmocí uzavírají samy, bez ohledu na Brusel a jeho vyjednavače. Hájí totiž zájmy svých zemí.

Jsou však země, které své zájmy vzhledem ke druhé nejsilnější světové velmoci, kterou Velká Británie stále je, nikterak neformulují ani neprosazují.  Žádné nové „pobrexitové“ bilaterální smlouvy s Velkou Británií neuzavřely. Evidentně tak slepě spoléhají na celounijní dohodu, anebo se připravují na tvrdý brexit (brexit bez dohody). Vše ponechávají v rukách unijního vyjednávače Michela Barniera, a současných hlav Evropské rady Charlese Michela a Angely Merkelové. K těm vládám, které spoléhají na to, že unijní trio zájmy jejich zemí ve vztahu k Velké Británii prosadí a ochrání, patří například Rumunsko, Bulharsko, nebo Česká republika.

Smlouvy, smlouvy, smlouvy

V současnosti existují v zásadě čtyři možné přístupy k uzavírání pobrexitových smluv:

1. Jediná dohoda pokrývající všechny oblasti vzájemných vztahů mezi Velkou Británií a Evropskou unií. Ta uzavřena není a dle kancléřky Merkelové zřejmě ani nebude.
2. Brexit à la carte, tedy dohoda mezi Velkou Británií a Unií pouze ve vybraných oblastech.
3. Bilaterální dohody mezi Velkou Británií a jednotlivými členskými státy v oblastech, kde neodevzdaly svou suverenitu Bruselu: například pracovní povolení, on-line nakupování, přístup ke studiu nebo roaming.
4. Bilaterální dohody mezi Velkou Británií a jednotlivými členskými státy bez ohledu na Brusel.

Sami Britové začali bezprostředně po brexitu intenzivně uzavírat jednotlivé bilaterální dohody. Za priority přitom britští odborníci na mezinárodní vztahy považují dohodu se Španělskem (kvůli sílícímu vlivu Madridu v Evropské unii), Francií (protože obě země sdílejí globální ambice) a se státy Visegrádské čtyřky (kvůli trhu práce).

Odchodem z EU pro Velkou Británii zanikly dohody, které měla prostřednictvím EU uzavřeny se třetími státy. Ani v této oblasti Britové nezaváhali a okamžitě začali s těmito zeměmi uzavírat své vlastní obchodní dohody. Už uzavřené smlouvy, například s Jihoafrickou republikou, Norskem nebo Peru pokrývají zhruba 111 miliard liber (k roku 2019). Nadstandardní smlouvy mají ošetřovat také vztahy s Austrálií, Novým Zélandem a Spojenými státy. Ostatně, prezident Trump už před rokem řekl: „S Británií vedeme velmi dobré rozhovory. Dohodneme se na velké obchodní dohodě – větší, než jsme kdy se Spojeným královstvím měli. Nyní jim v tom nebude nic překážet, nebudou mít kouli u nohy.“

V Evropské unii je lídrem při uzavírání bilaterálních smluv s Velkou Británií Německo. To už má nyní smluvními akty ošetřeno nejvíce oblastí budoucí spolupráce s Velkou Británií. A vůbec k tomu nepotřebovalo bruselské figur(k)y; vyjednavače Barniera a předsedu Evropské rady Michela. Německá vláda na svých webových stránkách dokonce pyšní, že smlouvu o výměně žáků a mládeže má uzavřenou z celé Evropské unie s Velkou Británií jako jediná.[1] Státy EU, které mají bilaterálními smlouvami ošetřeny alespoň některé oblasti pobrexitové spolupráce, ukazuje obr. 1.

Obrázek 1: Státy, které uzavřely pobrexitové bilaterální smlouvy s Velkou Británií.

Unie v zapomnění, ať žije Trojka!

Bez ohledu na unijní smlouvy a bruselská usnesení, proklamace
a deklarace, Německo, Francie a Británie hodlají utužovat vzájemnou spolupráci v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti. Tato E3 neboli Velká trojka (SRN, Francie, Velká Británie) funguje neformálně už od počátku tisíciletí a zatím se projevuje zejména společnými rezolucemi. V současné době však všechny tři velmoci uvažují o tom, že by svoji koordinaci mezinárodní politiky formalizovaly.

A na bruselské vyjednávače kromě vlád nespoléhají ani poslanci. Například Norbert Röttgen, předseda zahraničního výboru v německém Bundestagu, spolu s britským poslancem Tomem Tugendhatem požadují ve společném textu pro Frankfurter Allgemeine Zeitung vznik Německo-britské smlouvy o přátelství.

Česká pasivita

Jak se na brexit bez dohody smluvně připravovala vláda České republiky? Naprosto nijak. Na rozdíl od Německa, Rakouska, Polska nebo Portugalska neuzavřela jedinou bilaterální smlouvu se Spojeným královstvím. Zájmy České republiky prosazuje tak, že slepě a oddaně odevzdala vyjednávání do rukou Bruselu a zaujala vyčkávací pozici.

Nečinnost na mezinárodně smluvním poli je velmi zarážející, protože z vládních dokumentů vyplývá, že vláda si je důležitosti vztahů s Velkou Británií velmi dobře vědoma.

Loni v únoru publikoval Úřad vlády analýzu s titulkem „Česká republika musí být aktivní při vyjednávání budoucích britsko-evropských obchodních vztahů“. Autoři připomněli především ekonomický význam Velké Británie pro Českou republiku. V roce 2018 byli Britové se 4,6% podílem na exportech naším čtvrtým největším partnerem po Německu, Slovensku a Francii. Hypotetická kompletní ztráta britského trhu pro naše výrobce by znamenala výpadek čtvrt bilionu korun. Náš podíl na britském trhu je přitom srovnatelný s podílem ruským, japonským nebo kanadským.

Ministr průmyslu a obchodu, ministr dopravy a vicepremiér vlády Karel Havlíček loni v září rozeslal otevřený dopis, ve kterém napsal:

„Čeští producenti v minulosti mnohokrát prokázali, že jsou schopni překonávat nástrahy a obchodovat i za ztížených podmínek. Věřím, že to bude platit i v tomto případě a na případný no deal brexit a všechny změny, které by přinesl, se společně dobře připravíme.“

Přesto se česká diplomacie se řídí alibistickým heslem „Není čas pro sólovou diplomacii!“ Čtyři roky po britském referendu o nezávislosti nemáme smlouvu. Nemáme ani bilaterální dohody. Nemáme řádně ošetřenou obchodní výměnu. Nemáme nic.

Zatímco my pokorně čekáme v koutě sálu na kolektivní taneček v rytmu bruselských vyjednávačů, Německo, Rakousko, Polsko a další země tančí svá, menší nebo větší, sóla. Jednají jako sebevědomé, suverénní státy, které hájí na prvním místě zájmy své, tedy zájmy svých občanů. Nečekají v koutě. Nepotřebují povel ke společnému tanečku. Starají se o sebe samy. Vědí totiž, že král je nahý – viz přiznání Angely Merkelové v Bundestagu.  A tak jednají jako řádní hospodáři a zastánci zájmů svého lidu. Ne jako bezduché marionety.

Za zahraniční politiku v České republice zodpovídá vláda. Ta si důležitosti česko-britských vztahů vědoma byla. Vysvětlení pro to, proč si premiér Babiš a ministr zahraničních věcí Petříček nezatančili sólo, proč čekají v šeru sálu na povel z Bruselu, neznáme. Možná tančit neumějí. Možná tančit nechtějí. A nebo si ani neuvědomují, kde je parket.

 

[1] Společná deklarace ministrů zahraničí Gabriela a Johnsona o rozšíření výměny žáků a mládeže