„Volba radních ČT dopadla nejhůře, jak mohla.“ „Rada ČT chce zničit veřejnoprávní televizi.“ „Míří na 168 hodin a Reportéry.“ Takto apokalypticky líčila před rokem řada médií dovolbu Rady České televize (RČT). Co z těchto katastrofických scénářů se naplnilo?

Vůbec nic. ČT dále existuje. Dále vysílá pořady 168 hodin a Reportéry ČT. Kdo očekával zásahy do vysílání, ten se usvědčil z neznalosti zákona. RČT nesmí zasahovat do výroby a vysílání. Nemá vliv ani na personální politiku. Za to odpovídá generální ředitel. Kdo si ještě dnes vzpomene, proč odešli redaktoři Drtinová a Veselovský v roce 2013? Podle Martina Veselovského přece proto, že prý generální ředitel Petr Dvořák na poradách „otevřeně říkal, že chodí za politiky a ptá se, zda jsou v pohodě někteří moderátoři ve zpravodajství.“

Úkolem RČT je kontrolovat, zda ČT poskytuje objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů, a zda využívá peníze koncesionářů účelně a hospodárně. Téměř 6 miliard, které ČT s jistotou každý rok dostává bez ohledu na hospodářskou situaci země, přitahuje nejrůznější nájezdníky, jež se chtějí na veřejnoprávním koláči přiživit.

RČT kontroluje generálního ředitele. Ten určuje směr, realizuje své vize, oznamuje veřejnosti, co ČT natočila, jak sledovanost a spokojenost rostla, a co všechno divák za svých 1620 Kč ročně dostává.

RČT oproti tomu žádné radostné zprávy neoznamuje. Úkolem RČT není tvorbu televize chválit nebo hanět. To je výsadou televizních kritiků,
a především diváků. RČT se musí ptát: je tato tvorba veřejnoprávní? Bylo vysílání objektivní anebo stranilo jednomu názorovému proudu? Dostal divák všechny informace a ověřená fakta? Dodržují zaměstnanci ČT Kodex schválený Sněmovnou? A v neposlední řadě: zacházela televize se svěřenými penězi s péčí řádného hospodáře?

Petr Dvořák říká, že by koncesionářské poplatky měly vzrůst, protože příjmy ČT „objektivně klesají“. Neříká však, jak posílí ČT svou veřejnoprávní roli v rostoucí konkurenci na českém audiovizuálním trhu.
Posílení veřejnoprávnosti podle mého názoru nespočívá ve zběsilé výrobě. Mnoho pořadů se navíc nevyrábí v produkci ČT, nýbrž za peníze koncesionářů u soukromých firem. Pro ČT, která má tři tisíce zaměstnanců, pracují další tři tisíce externistů. Rozumím povzdechu, proč tedy s tím RČT něco nedělá. Ale ze začerněných smluv skutečnou situaci zjistit nelze a generální ředitel, jakkoli to zní absurdně, odmítá podklady, včetně výše mezd zaměstnanců, RČT dát.

Jakmile to vše nová Rada začala pojmenovávat, narazila na Bermudský trojúhelník strachu. Generální ředitel se bojí, že bude odvolán Radou. Rada se bojí, že bude odvolána Sněmovnou. A Sněmovna se bojí ČT, neboť jakýkoli kriticky výrok vůči ČT a jejímu řediteli je vykládán jako útok na svobodu a demokracii, jako „vykročení polskou a maďarskou cestou“. V Bermudském trojúhelníku strachu každá výtka beze stopy mizela.

V uplynulém roce však trojúhelník přestal být bermudský a kritika mizet přestávala. Radní i někteří poslanci se přestali bát. Pochopili, že nebyli zvoleni, aby televizi chválili, nýbrž aby ji chránili. Pochopili, že ČT není hráčem, nýbrž hřištěm. Neboli: začali dělat to, kvůli čemu byli zvoleni
a zač jsou placeni. Přestali o demokratické kontrole mluvit a začali skutečně kontrolovat.

Práci jim však dnes značně komplikují skandály generálního ředitele, který je Radě ze své činnosti podle zákona odpovědný. Několik příkladů: ministr zdravotnictví rezignoval, protože zveřejňoval neúplné a zkreslené majetkové přiznání. Veřejný funkcionář Petr Dvořák odmítá zveřejňovat majetkové přiznání úplně.

Premiér čelí kritice kvůli svému údajnému střetu zájmů. Společné podnikání Petra Dvořáka se spolumajitelem PPF a televizí Nova a O2 TV Ladislavem Bartoníčkem bylo až donedávna zcela přehlíženo.

Teprve po deseti letech se veřejnost dozvěděla, že Česká televize, kterou Petr Dvořák řídí, kupuje služby od společnosti, kterou Petr Dvořák vlastní. Zisk této společnosti přitom končil na účtech firmy, kterou Petr Dvořák
a Ladislav Bartoníček ukrývali v daňovém ráji.

Při zkoumání těchto nesrovnalostí Petr Dvořák opakovaně lhal. Na pomoc mu přispěchala spřátelená média, která tvrdila, že „dozorčí komise RČT žádný střet zájmů nenašla.“ Jistěže nenašla, neboť jej ani nehledala. Jak řekl předseda dozorčí komise, člen správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Michal Petrman, komise není kompetentní zkoumat střet zájmů. Nepravdivý, manipulativní titulek však už žije svým životem.

RČT také musela zaslat Petru Dvořákovi vytýkací dopis, neboť ve zpravodajství ČT dostává velký prostor Galerie Leica, kterou spoluvlastní a provozuje se svou ženou Milenou Dubskou. Představme si mediální smršť, která by se strhla, kdyby například ministryně Schillerová vybízela na tiskové konferenci vlády občany k nakupování kosteleckých uzenin. Když ale podřízená Petra Dvořáka diváka informuje, že si exkluzivně, jen ve Dvořákově Galerii Leica, může koupit prezentované zboží, slyšíme ticho.

Místo řešení nahromaděných problémů se Petr Dvořák uchýlil k lhaní veřejnosti a obstrukcím. Deset let bylo toto chování bráno jako norma. Teprve v posledním roce se začala norma, která nemá sebemenší oporu v zákoně, narušovat. Tato cesta je těžká a zavedený systém se proti ní brání. Je však jedinou cestou zpět k souladu se zákonem. Chobotnice moci zneužívá ČT a její vliv k prosazování svých zájmů. Z ČT vytvořila koláč pro politické strany, koláč pro tzv. nezávislé tvůrce, koláč pro nositele spřátelených názorů. Kdo trvá na tom, že ČT nepatří vyvoleným, ale všem občanům, ten se ocitá v minovém poli tlaků části mediální scény, lobbistů i politiků, kterým léta systém Bermudského trojúhelník vyhovoval.

Nová Rada se však na tuto cestu, s plným vědomím všech nákladů, vydala. ČT podle zákona nepatří ani řediteli, ani zaměstnancům, ani filmařům. ČT patří nám všem. A úkolem Rady je zajistit, aby tomu tak vždy bylo.

MF Dnes, 5. 6. 2021