Po rouškách, respirátorech a paralenu došlo i na droždí. Včera jsme se v Institutu svobody a demokracie ptali, jestli české droždí vypudila regulace, nebo zda podlehlo férové soutěži na volném trhu. Kdo tipoval regulace, měl pravdu.

S nedostatkem droždí (stejně jako s nedostatkem roušek) si samozřejmě česká domácnost umí poradit, vyrobit doma dokážeme s výjimkou paralenu snad cokoli. Podstatné spíše je, proč po třiceti letech opět hledíme do prázdných regálů.

Droždí došlo v mnoha dalších zemích. Covid-19 nás opět naučil péci, poptávka po droždí celosvětově roste a zákony trhu takřka učebnicově fungují. Kanadské drožďárny proto horečně hledají nové zaměstnance a německé shánějí obalový materiál na malé drožďové kostičky. A jaké problémy řeší české drožďárny? Žádné. Poslední drožďárna u nás totiž přestala fungovat v roce 2005. Když „není droždí“ v kanadském Quebecu, tamější drožďárna okamžitě navýší kapacitu výroby a začne nabírat nové zaměstnance. Když „není droždí“ v Německu, tamější drožďárny seženou obalový materiál a co nejrychleji dopraví droždí na regály supermarketů. České republice nezbývá, než se spoléhat na dovoz.

Našim problémem je, že už žádnou drožďárnu nemáme. Není tedy kde zvyšovat výrobu. Přitom ještě na sklonku devadesátých let u nás fungovaly čtyři drožďárny. Poté tu nejúspěšnější koupil největší světový výrobce droždí. Její zástupci tehdy slíbili upřednostnit domácí výrobu a růst kvality i množství tak, abychom dokázali i po vstupu do Evropské unie „odolávat vyspělé zahraniční konkurenci“. Globální gigant se sídlem ve Francii před českým Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže tehdy argumentovala tím, že ve svých dvaceti továrnách po celém světě zvýšila kapacitu výroby droždí v průměru na dvojnásobek a žádnou neuzavřela. Zásadním slibem pak byla vize České republiky coby úspěšného vývozce. Uplynulo dvacet let – a jsme čistým dovozcem.
Francouzská společnost před českým antimonopolním úřadem slíbila také rozšíření čističky odpadních vod a mohutné investice do ekologie provozu tak, aby olomoucká drožďárna „splňovala přísné ekologické normy“. Obchod byl v roce 1999 schválen. V roce 2004 jsme vstoupili do Evropské unie a na plné obrátky se roztočil kolotoč ekologických regulací. V roce 2005 pak proběhla tiskem krátká zpráva: olomoucká drožďárna ukončila výrobu a 95 zaměstnanců tak bylo kvůli novým normám v likvidaci odpadních vod v červnu propuštěno.

Nemáme droždí. Nemáme ani drožďárny. Máme drahou bruselskou regulaci. Máme unii, ve které mezi sebou členské státy dotacemi soupeří o firmy. Máme firmy, které mezi sebou soupeří o státní a bruselské dotace. Chybí nám však firmy, které mezi sebou na volném trhu soupeří o to, kdo nejrychleji, nejkvalitněji a nejlevněji obslouží zákazníka bez dotací. A tedy bez peněz daňových poplatníků.