Brexit je důležitý

Každého vlastence musí unikátní britská zkušenost s procesem vystoupení z EU nutně zajímat.

Evropská unie a její spříznění novináři, aktivisté, nevládní organizace a akademická sféra vynaložili značné úsilí – a nemalé prostředky – na to, aby problematiku pro ně žádoucím způsobem zarámovali. V otevřených zdrojích je obtížné najít něco jiného, než že „Brexit je katastrofa“, „zhoršil životní úroveň a znamenal pokles HDP Británie“, „přinesl výpadky pracovních sil“, případně že „zastánci vystoupení obelhali veřejnost“, „Britové si přejí druhé referendum a hlasovali by pro zpětný vstup do Unie“ atd.

Prounijní komentátoři vlastně i po uskutečnění referenda pokračují v taktice „Project Fear“ (projektu strach). Ten měl před referendem odradit zastánce britské nezávislosti. Nyní jde o to, odradit případné následovníky Británie. Chtějí nás přesvědčit, že z Unie prostě není možné vystoupit (např. tím, že důsledkem Brexitu bude prý rozpad Velké Británie). Že ortodoxie „stále těsnější unie“ nemá alternativu a že nám nezbývá než se podřídit nadvládě Bruselu (viz: v březnu 2017 obvinilo 70 konzervativních poslanců BBC ze zaujatosti proti Brexitu).

 

Skutečně důležité otázky

Žádné z výše uvedených tvrzení není zcela pravdivé a musíme je vyvracet.

Neměli bychom si nechat vnutit ani uvedené zarámování. Jsou i další důležité otázky. „Brexit“ není událost, ale proces. Není cílem sám o sobě, ale je etapou na cestě k cíli – k svobodnější a prosperující Británii. Přitom jsou významné tři oblasti postbrexitového procesu – nejen vyjednání výstupní „rozvodové smlouvy“, či všech dohod s EU, ale také (nových) obchodních dohod (FTAs – Free Trade Agreements – dosl. dohod o svobodném obchodu) s ostatními 165 nečlenskými zeměmi EU (možnost vyjednávání nezávislých dohod byla jedním z hesel zastánců „Leave“, čili odchodu z EU). A ovšem i reformního procesu ve Velké Británii, který s těmito dohodami souvisí – protože možnost otevření se svobodnému obchodu je podmíněna tím, aby vlastní výrobci nebyli znevýhodněni nesmyslnými regulacemi (a aby Británie nenahradila „regulace z Bruselu“ těmi z Westminsteru).

Otázky znějí: jak Británie uspěla v tomto procesu? Naplnili Theresa Mayová a její následovník Boris Johnson hesla (sliby), že „Brexit znamená Brexit“, „žádná dohoda je lepší než špatná dohoda“ a ovšem ústřední motto kampaně „Leave“, které znělo „Take back control“ – vezměme si zpátky kontrolu (či slovy Marty Kubišové, aby se vláda věcí našich k nám navrátila)? A nejde o to, zda šlo o Brexit měkký či tvrdý, ale spíše o to, zda šlo vskutku o Brexit anebo ne-Brexit.

A naše otázka není jen zda má ČR vystoupit z Evropské unie, ale – i studiem britské zkušenosti – kvalifikovanější – jaké jsou podmínky a okolnosti, aby vystoupení ČR z EU bylo skutečně prvním krokem na cestě k větší svobodě a prosperitě ČR.

Výchozí předpoklady jsou dobré. Už proto, abychom vrátili volbám smysl (což znělo i v Británii). Aby tomu nebylo tak, že kohokoli zvolíme, stejně nám vládne Brusel. A aby nastala situace, kdy čeští politici (nad jejichž úrovní si mnohdy zoufáme) budou skládat účty pouze svým voličům. A kdy budou vytvořeny předpoklady k postupnému zlepšení.

 

Dlouhá cesta k nezávislosti

Ani v Británii není dnes situace svobody slova optimální, je nutné si ale uvědomit, že referendu 23. června 2016 předcházela desetiletí poměrně svobodné diskuse „o Evropě“. Na ni se Británie dívala vždy skepticky – už kvůli finalité politique (politickému cíli) vtělenému do Římských smluv, jímž je politická unie. Situace 70. let, kdy byla Británie „nemocným mužem“ (kvůli špatné ekonomice) a na kontinent hleděla se závistí a osoba premiéra Edwarda Heathe, který si přál „usednout k evropskému stolu“, vedly k tomu, že Británie vstoupila do Evropského společenství a své námitky „spolkla“.

Maastrichtská smlouva (a ovšem smlouvy další, Amsterdamská, z Nice, Lisabonská) vedly k nové vlně kritiky a lidového odporu vůči EU. Bylo jasné, že Unie není „organizace jako každá jiná“ (jak se snažili tvrdit zastánci „Remain“ čili setrvání v EU) – jedině EU prosazuje nadřazenost práva a cestu ke zrušení národních států politickou „amalgamací“.

Postupně vznikly organizace jako „People´s Pledge“, „Bruges Group“, „Business for Britain“ a další, které prosazovaly referendum o odchodu z EU. Na to museli reagovat i politici. A když David Cameron v roce 2009 odvolal svůj slib, že „každá další smlouva musí být schválena referendem“ (daný v roce 2007), bylo jasné, že další referendum už bude In/Out referendum, tj. lidové hlasování o setrvání či odchodu Spojeného království z Evropské unie.

 

Cameronův gamble, který nevyšel

David Cameron byl vždy riskér. A dlouho mu jeho sázky vycházely. V druhém lidovém hlasování r. 2011 (na základě slibu koaličnímu partneru Liberálním demokratům) uspěl při zachování stávajícího většinového volebního systému (68% voličů hlasovalo proti změně na AV čili alternativní hlasy). V roce 2014 lidé v referendu odmítli nezávislost Skotska, když proti hlasovalo 55% Skotů. A Cameron vyhrál – poměrně překvapivě – i parlamentní volby v roce 2015.

Jeho poslední a nejdůležitější gamble mu však nevyšel. V roce 2013 slíbil In/Out referendum, aby čelil nárůstu podpory UKIP (Strany nezávislosti) i euroskeptikům ve vlastní Konzervativní straně. Jeho záměrem bylo tuto diskusi navždy ukončit. Byl přitom značně sebevědomý, (nevolenému) předsedovi EK Junckerovi například slíbil, že „Británii navždy uzamkne v EU“.

První kalkul, který Cameronovi nevyšel, byl ten, že před referendem najisto očekával novou mezivládní konferenci – Konvent, protože Unie během měnové krize jednoznačně porušovala své vlastní smlouvy a přistoupila k bailoutu (přímé finanční podpoře) zejména Řecka. Ani Cameron nevěřil, že Unie bude nadále jednat nelegálně a očekával otevření smluv a prosazení části britských požadavků. K tomu však nedošlo – a neústupnost Unie během těchto jednání před referendem se stala klíčovou okolností. Bylo nadále zjevné, že Unie je nereformovatelná.

Další důležitou okolností bylo, že „remainers“ (zastánci setrvání) uvěřili vlastnímu zkratkovitému vylíčení povahy euroskeptického voliče, tj. že jeho základní obavou je narůstající migrace do Británie. A tak Cameron jednal právě o migraci – ačkoli existují náznaky, že jiným návrhům – např. přeměně Unie ve smyslu vícerychlostní EU – by byla Unie více nakloněna. Ale Cameron chtěl změny v oblasti volného pohybu pracovních sil – což Unie odmítla, protože patří k jejímu „svatému grálu“ čtyř základních svobod. Roli hrála i Cameronova osobní ambice nadále sedět „u evropského stolu“.

Ale rozhodující bylo to, že jak Cameron, tak i samotná Unie se zásadně zmýlili v očekávání výsledků referenda – že „remainers“ snadno zvítězí. A při tomto přesvědčení k žádným zásadním ústupkům neměli důvod.

 

Poznámka k článku 50 Lisabonské smlouvy

Vystoupení členského státu z Evropské unie upravuje článek 50 Lisabonské smlouvy (spolu s článkem 218). Tento článek se ve smlouvách ovšem neobjevil proto, aby umožnil snadné vystoupení členského státu (to tehdy nikoho nenapadlo). Jak uvádí jeden z jeho spoluautorů John Kerr, cílem bylo umožnit vyloučení „odbojníků“. V době koncipování smlouvy se myslelo zejména na Rakousko, kde tehdy volebně uspěl Jörg Haider. A později se diskutovalo o vyloučení Řecka – když Unie přistoupila k bailoutu (přímé finanční podpoře) a zdálo se, že Řecko nebude ochotno realizovat potřebné reformy. Ve hře byl tajný „plán Z“ na vyloučení Řecka (vynucený „Grexit“). A protože ostatní členské země nemohou podle smluv jiný členský stát vyhodit, bylo cílem osladit to Řecku natolik, aby samo odešlo.

 

Proč referendum dopadlo tak, jak dopadlo

V lidovém hlasování se nakonec těsná většina (52%) vyslovila pro možnost „Leave“ (odejít), zatímco 48% hlasovalo pro „Remain“ (setrvat). Ze čtyř konstitutivních částí Spojeného království hlasovaly pro odchod dvě – Anglie (53% pro „Leave“) a Wales (52% pro „Leave“), zatímco dvě severnější části – Skotsko a Severní Irsko – hlasovaly pro setrvání. V Severním Irsku hlasovalo pro „Remain“ 55% voličů, ve Skotsku dokonce 62%.

Je zajímavé, jak se z komentátorů/remainerů po referendu náhle stali odborníci na to, proč „leavers“ hlasovali tak, jak hlasovali. Objevila se celá řada údajných důvodů – lidé prý hlasovali „proti establishmentu“, aby vyjádřili svůj protest proti „sociálnímu vyloučení“ atp. atd. – tedy hlasovali o všem možném, jen ne o otázce, kterou měli napsanou na hlasovacím lístku (toto z historie dalších neúspěšných unijních referend dobře známe – viz např. hlasování ve Francii a Nizozemsku o evropské ústavní smlouvě, resp. v Irsku o smlouvě Lisabonské).

V této souvislosti se mi zdají důvěryhodnější odůvodnění zastánců „Leave“ (odejít), už proto, že jejich pochopení pro voliče a lepší zacílení se projevily i během kampaně. Ti argumentují zaprvé už výše zmíněným neúspěšným Cameronovým jednáním s EU před referendem. Získal pouze nezávislou deklaraci, že cíl „stále těsnější unie“ si může každá země vykládat po svém, a to bylo málo.

Vypráví se historka o tom, že při zahájení kampaně „Stronger In“ (což bylo ústřední heslo „remainerů“) si Cameron svolal kabinet a každého vyzval, aby řekl o Unii aspoň tři pozitivní věci. Načež zavládlo trapné ticho. Tábor „Remain“ proto koncipoval – přehnaně a nedůvěryhodně – Project Fear (projekt strach), kdy všechno vsadil na zastrašení voličů (které se osvědčilo při skotském referendu). Denně je bombardoval zprávami o katastrofálních důsledcích Brexitu (známý „overkill“ čili přehánění) s čísly o ekonomické recesi, hovořil o bezpečnostních rizicích, na jeho straně vystupovaly „těžké váhy“ z Národní banky, průmyslu a odborů, ale i mnoho aktérů mezinárodních – pověstný je např. výrok Baracka Obamy, že Británie bude (v případě Brexitu a v jednáních o obchodní dohodě) „at the back of the queue“ (na konci fronty). Toto bombardování bylo nakonec natolik komické, že se redaktor Sky News v jedné talkshow Camerona zeptal: „Co nastane dříve, třetí světová válka nebo globální brexitová recese?“.

Naproti tomu strana „Leave“ měla kromě negativní kampaně (zejména kritiky Evropské unie) i část pozitivní – vylíčení Brexitu jako „okna příležitosti“ a možností prosperity a rozkvětu po odchodu z EU. Jako přínosná se ukázala i kampaň po „dvou kolejích“ – na jedné straně UKIP a Nigel Farage, na druhé straně „sofistikovanější“ oficiální platforma „Vote Leave“. Je nepochybné, že bez oslovení větší části umírněných voličů by „Leave“ nemohlo vyhrát (srovnání: pro „Leave“ nakonec hlasovalo přes 17 milionů voličů, což je největší počet lidí, který kdy v Británii pro cokoli hlasoval, zatímco UKIP měl v době své největší slávy maximálně 4 miliony voličů). Svou roli sehrála i popularita Borise Johnsona (mnohem vyšší než u Camerona), jehož podpora „Leave“ učinila tuto volbu „salonfähig“.

„Leavers“ nakonec předčili „remainers“ i ve strategii – šéf kampaně „Take back control“ (což bylo skvělé heslo zahrnující nejen nezávislost Británie, ale i obnovu demokracie a slova voličů v ní) Dominic Cummings mj. najal specializovanou skupinu astrofyziků, kteří uměli z profilů lidí na sociálních sítích seskupovat a vyhodnocovat jejich postoje – takže kampaň „Leave“ v období před volbami přišla s „cílenými“ sděleními přizpůsobenými každému oslovenému. Je to vidět i v – jinak dosti zkreslujícím – snímku „Brexit“ Tobyho Haynese z roku 2019.

A jakkoli tomu „remainers“ nemohli a nechtěli věřit (a proto také svou kampaň chybně zacílili), pro většinu těchto voličů nebyla nejdůležitější imigrace, ale otázky demokracie a národní suverenity. Tedy odmítání situace, kdy nedemokratická i nikým nevolená bruselská byrokracie se více než na společný trh zaměřuje na cíle „stále těsnější unie“ a chce zrušení a „amalgamování“ národních států ve prospěch evropského federálního (nebo unitárního) státu. Přáli si návrat pravomocí do Británie a ukončení stavu, kdy o jejich osudech rozhoduje vzdálená, nedemokratická a ideologicky fanatická unijní aristokracie.

O tom svědčí i exit polly – průzkumy v samotný den hlasování. Za svou největší starost v nich označilo celých 49% zastánců „Leave“ demokracii a suverenitu. Otázka imigrace u nich byla s velkým odstupem na druhém místě s (pouhými) 33%. A jistým nepřímým důkazem tohoto tvrzení je propad UKIP po Brexitu (dnes se jmenuje „Reform UK“) – zatímco imigrace podstatně nepoklesla, „demokracie a suverenita“ byly (jakkoli s limity) obnoveny, a tak zanikl hlavní důvod, proč UKIP volit.

 

Co se dělo po referendu

Reakce mnoha fanatických „remainerů“ po referendu je více než vypovídající. „Stronger In“ (oficiální platforma „remainerů“) rozesílala aktivistické e-maily „jak za nějakého válečného stavu“. Během několika málo dnů podepsalo petici za opakování referenda více než dva miliony lidí. Někteří hovořili o tom, že volby by se příště měly spojit s testem IQ a (jindy umírněný) americký časopis Foreign Affairs napsal, že „jsou chvíle, kdy se elity musí vzepřít stupidním masám“.

Ostatně Jean-Claude Juncker, nikým nevolený předseda Evropské komise, v Le Figaro napsal, že „Il ne peut y avoir de choix démocratique contre les traités européens“ = proti evropským smlouvám nesmí být demokratická volba. Už jen jeden takovýto výrok představuje dostatečné vysvětlení, proč lidé hlasovali tak, jak hlasovali. Vzpoura proti domácím i mezinárodním oligarchiím (těm, které během finanční krize vypláceli bankéře za jejich chyby z peněz daňových poplatníků), kteří jsou přesvědčeni, že mají rozhodovat za lidi, aniž by se jich ptali na jejich názor, nalezla výraz nejen v Brexitu, ale například i později v podobě zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Pomyslným vrcholem byl společný článek dvou bývalých premiérů – Tonyho Blaira a Johna Majora z listopadu 2016. Tvrdili, že „lidé hlasovali bez skutečné znalosti dopadů Brexitu. Jak se tyto jejich znalosti rozvíjejí, mají plné právo změnit názor“ a Major přirovnal “fanatické brexiteery” k hooligans na fotbalových stadionech, kteří “vyhráli referendum na základě dezinformací a falešných slibů” a požadoval opakování referenda.

Připomeňme něco k osobnímu profilu těchto dvou lídrů – Tony Blair si přál, aby Británie přijala euro a chtěl se stát „evropským prezidentem“. John Major pak nastoupil po Margaret Thatcher – když ta odmítla podepsat Maastrichtskou smlouvu (a mnozí se domnívají, že právě to bylo důvodem vnitrostranického puče proti ní) – a jednou z prvních věcí kterou udělal, bylo že Maastrichtskou smlouvu podepsal.

 

Otázka druhého (opakovaného) referenda

Dnes se nám často namlouvá, že Britové změnili názor a chtěli by se do Unie vrátit. Průzkumy „zveřejněného mínění“ jsou, jak víme i z prezidentských voleb v ČR – častým a oblíbeným nástrojem manipulace. Při bližším pohledu na průzkumy však vidíme, že lidé podporují „lidové hlasování“, mnohem méně však „opakování referenda“ – tedy že značně záleží na formulaci otázky. Průzkumy navíc ukazují, že lidé hodnotí kriticky atmosféru kampaně (rozdělení společnosti) a nepřejí si její opakování (a další léta vyjednávání a – tentokrát „Brenter“-ových, tj. vstupních obtíží).

I když si o podobě „rozvodové smlouvy“ můžeme myslet leccos, je nepochybné, že Británie absolvovala celý výstupní proces a že Brexit – koncem roku 2020 – skutečně nastal. Je důležité si uvědomit, že pokusů o zvrácení vývoje bylo mnoho – nejen volání po opakování referenda, ale například i snah o deaktivaci článku 50 (Theresa Mayová jej aktivovala v březnu 2017 a podle jeho znění musela Británie – s dohodou nebo bez ní – do dvou let odejít; nakonec se tak – po několika odkladech – stalo až s jistým zpožděním), a to, že neuspěly, je pouze díky tomu, že Konzervativní strana vyhrála oboje předčasné volby (v roce 2017 i 2019). Pokud by příští volby (ty řádné se mají uskutečnit v roce 2024, ale mohou být i dříve) vyhrála Labouristická strana, může se referendum opakovat. Labouristická strana postupně měnila svůj názor – od akceptace výsledků referenda těsně po něm, přes neutrální postoj až postupně – přibližně od roku 2019, po objevení se hnutí People´s Vote – k podpoře opakování referenda.

Daniel Hannan se domnívá, že pro příznivce opětného vstupu do EU bude vyhrát toto referendum ještě obtížnější než v roce 2016. Vzhledem ke stylu své agresívní kampaně „vystříleli veškerou munici“ a jejich katastrofické scénáře se nenaplnily. Britové si také budou umět představit, co by je v případě zpětného vstupu do EU ze strany „německo-francouzského motoru“ čekalo a jaké by jim nadiktoval podmínky. Zažili ostatně celou řadu let obtížných jednání s EU, v nichž Unie pokračovala ve své nesmiřitelnosti a snažila se Británii vytrestat (viz též dále).

Osobně se domnívám, že případné referendum má tím menší vyhlídky na „úspěch“ (zpětné odhlasování vstupu do EU), čím později se uskuteční. Postupně se musejí začít projevovat výhody nezávislosti oproti vládě nedemokratické bruselské elity. Že by se Britové dobrovolně vrátili pod vládu těchto „elit“ pokládám za velmi málo pravděpodobné (A Francie by „Brenter“ mohla vetovat).

 

Otřes na politické scéně

Výsledek referenda byl skutečným šokem. Ještě v den hlasování byl kurs sázkových kanceláří 18% pro „Leave“ a 82% pro „Remain“. Výsledek znamenal šok i pro dvě hlavní strany. V Labouristické straně vyčítali vůdci Jeremymu Corbynovi jeho nejednoznačná vyjádření. Ačkoli postoj strany byl oficiálně „Remain“, Corbyn hovořil o dost jinak. Prohlásil například, že si „nesmíme myslet, že vystoupení z Unie vyřeší všechny naše problémy. EU ale ani není zdrojem osvícení a odchod z ní neznamená zkázu“. Tento postoj nepochybně přispěl k výsledku referenda (a na straně „Leave“ agitovali některé osobnosti LAB, například Gisela Stuart), kdy až 1/3 labouristických okrsků hlasovala pro „Leave“. Po referendu nastalo období mocenského boje, v němž až v září 2016 Corbyn porazil – poměrně nevýrazně, ziskem (pouhých) 61% hlasů – svého protikandidáta Owena Smithe.

Možná ještě horší byla situace v Konzervativní straně. David Cameron dovršil svou sérii omylů tím, že bezprostředně po hlasování s pro něj nepříznivým výsledkem odstoupil, čímž vytvořil mocenské vakuum (vyčítá se mu také to, že nejen pro možnost vítězství „Leave“ nepřipravil žádné analýzy, ale výslovně takové aktivity administrativě v době své vlády zakázal).

Reakci dvou čelných brexiteerů – tedy Michaela Gove-a a Borise Johnsona – je možno označit za osobní selhání. Johnson týden po hlasování odjel na partii kriketu, Gove pak na „naléhání své ženy“ Johnsona zradil a ohlásil svou kandidaturu na předsedu Konzervativní strany (načež se Johnson stáhl z boje). Členové strany Goveův postup neocenili – dostal pouhých 40 hlasů. Další charizmatická brexiteerka Andrea Leadsom se sama vyřadila z boje svým nešťastným vyjádřením na adresu Theresy Mayové, že „nemůže řídit zemi, protože nemá děti“. A tak funkce jaksi zbyla na nepříliš výraznou „remainerku“ Theresu Mayovou, což mělo své negativní důsledky. Ta se totiž soustředila více na budování své (od počátku slabé) pozice ve straně – například tím, že členy kabinetu jmenovala hned tři význačné brexiteery Borise Johnsona, Davida Davise a Liama Foxe – než na strategii a jednání s Evropskou unií.

 

Omyly a chyby Theresy Mayové

Theresa Mayová se rozhodla vyhlásit – dosti překvapivě – na červen 2017 předčasné volby, aby upevnila svou pozici ve straně i pozici před zahájením jednání s Evropskou unií (když předtím v březnu 2017 oficiálně aktivovala článek 50 Lisabonské smlouvy). Volby však nedopadly podle jejího očekávání – Konzervativní strana sice zůstala nejsilnější stranou, ale ztratila svou těsnou většinu 13 hlasů a musela vytvořit vládu za podpory ulsterských unionistů (DUP – Democratic Unionist Party).

Jednání s Evropskou unií byla komplikovaná, protože Unie (stejně jako před referendem) vystupovala značně nesmiřitelně. Ačkoli verbálně popírala snahy o vytrestání Británie, prohlásila, že „je třeba odradit případné následovníky“, „pozice mimo EU musí být méně výhodná než pro členské státy“, odmítla „vyzobávání třešniček“ ze strany Británie a přišla i s (pro nás známým) heslem, že „nepřipustí sociální nebo environmentální dumping“ ze strany Spojeného království. Čtyři svobody pohybu (pracovní síly, zboží, služeb a kapitálu) prohlásila za „nedělitelné“ (ačkoli v jednáních jiných, například v rámci Evropského hospodářského prostoru – s Norskem, Švýcarskem a Islandem jejich oddělení umožnila; jednání se Švýcarskem o volném pohybu pracovních sil před britským referendem přerušila, aby „nenavnadila“ příznivce „Leave“).

V praktických krocích pak do čelných pozic při jednání obsadila francouzské politiky (což Brity jistě nepotěšilo), za Evropský parlament jednal (fanatický příznivce unifikace) Guy Verhofstadt. Hned od počátku vnesla do jednání otázku Gibraltaru. Odmítla tandemová jednání (jednání po více liniích) s tím, že „dokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic“. Také zakázala, což se příliš neví, aby Británie paralelně s jednáním s EU jednala o smlouvách o svobodném obchodě s jinými státy.

Jednání se vlekla a výsledná podoba „rozvodové smlouvy“ (čili výstupní smlouvy) odpovídá slabosti Mayové a neústupnosti Unie. Není proto divu, že hlasování o smlouvě Mayová v britském House of Commons třikrát prohrála (přičemž první hlasování v lednu 2019, kdy vláda prohrála o 230 hlasů, je největší porážkou vládního návrhu britské historie). Celá opozice (až na výjimku šesti poslanců Labour) hlasovala proti, ve všech třech hlasováních byla proti i „vládní“ DUP (kvůli tzv. irskému backstopu, viz níže) a jako rozhodující se ukázal postoj konzervativních „backbencherů“ (tj. poslanců ze zadních lavic, kteří nezastávají žádné funkce – naopak všech 93 frontbencherů s funkcemi pro vládu premiérku vždy podpořilo), z nichž se téměř 40% v prvním hlasování vyjádřilo proti vládě. Ve druhém a třetím hlasování na jaře 2019 se počet backbencherů hlasujících proti sice snižoval (a před třetím hlasováním na stranu PM přešel i Boris Johnson), přesto vláda všechna tři hlasování prohrála – to poslední o 58 hlasů.

Zatímco Labour argumentovala tím, že si přeje, aby Británie zůstala na jednotném trhu a další opoziční strany – Liberální demokraté a Skotská národní strana – volaly po opakování referenda, argumenty backbencherů se pohybovali spíše na straně zastánců Brexitu. Odmítali irský backstop i rozvodový účet (celkovou sumu, kterou měla Británie za svůj odchod Unii zaplatit) a zejména fakt, že smlouva nenaplňuje základní sliby dané voličům „Leave“.

Není tedy divu, že smlouvu odmítli. Co je více překvapivé je fakt, že po odstoupení Mayové a nástupu Borise Johnsona a dalších volbách v prosinci 2019 (které opět vyhrála Konzervativní strana, tentokrát mnohem větším rozdílem) konzervativci smlouvu dne 23. ledna 2020 jednomyslně schválili, přestože její úpravy iniciované Johnsonem byly spíše symbolické (až na irský backstop, nahrazený Protokolem).

 

O co šlo při jednáních Spojeného království a Evropské unie a jak to dopadlo

Po referendu se hovořilo o tzv. Condorcetově dilematu – tj. složitosti rozhodování o několika možných modelech, z nichž ani jeden nemá většinovou podporu, na rozdíl od binárního rozhodování ano/ne v samotném referendu (to sice rozhodlo o vystoupení UK z EU, ale nikoli o tom, jak k němu má přesně dojít). Objevily se zmínky o (těsnějším) „norském modelu“, (volnějším) „švýcarském modelu“, modelu tureckém nebo modelu kanadském (podle smlouvy CETA, kterou EU v té době s Kanadou vyjednávala). Na vysvětlenou: Norsko je členem tzv. Evropského hospodářského prostoru (EEA) s přístupem na jednotný trh Unie. Za to platí jednak poměrně vysokou daň v podobě finančního příspěvku Unii a musí přejímat část související legislativy (odhadem cca 10% vztahujících se k jednotnému trhu). Klíčovou nevýhodou „norského modelu“ je, že musí aplikovat unijní standardy nejen na zboží exportované do EU, ale na všechny produkty v Norsku. Švýcarský model je poněkud flexibilnější – má také přístup na jednotný trh, také platí určitou částku (nižší než Norsko) a přejímá část legislativy. Má však větší flexibilitu, která mu umožňuje více si vybírat. Jistou nevýhodou je fakt, že Švýcarsko dopustilo provázání smluv s EU tak, že odmítnutí jedné smlouvy znamená deaktivaci celé skupiny ujednání. Turecko a Kanada představují pak vztahy ještě volnější.

Británie především trvala na „navrácení kontroly“ nad vlastními záležitostmi, včetně výlučně britské jurisdikce nad vlastním územím (což mj. znamenalo nemožnost pokračování členství v jednotném trhu, včetně vyloučení „mírnější“ norské i švýcarské varianty) a možnosti sjednávání nezávislých mezinárodních obchodních smluv. Jak z tohoto pohledu „rozvodová smlouva“ dopadla? Nepříliš dobře pro Británii, jak ukážu v následujících odstavcích.

 

Nevýhody „rozvodové smlouvy“ pro Británii

Výsledná podoba „rozvodové smlouvy“ (čili výstupní dohody) obsahuje z britského pohledu celou řadu velmi problematických ustanovení (tvrzení tohoto odstavce je možno ověřit na českém znění Výstupní smlouvy, které bylo česky publikováno v Úředním věstníku EU).

Tak smlouva především omezuje nezávislost britského parlamentu tím, že dozorcem nad smlouvou ustanovuje Evropský soudní dvůr (dále jen „ECJ“) – viz článek 4 odstavec 5 smlouvy stanovící, že “při výkladu a provádění této dohody soudní a správní orgány Spojeného království řádně zohlední příslušnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie vydanou po skončení přechodného období” (to je závažné, protože to platí nejen pro přechodné období, ale i po jeho skončení). Podobně článek 87 pro případy „porušení“ (infringement) pověřuje ECJ, v článku 89 (a v článku 127) stanoví závaznost rozhodnutí ECJ pro Británii. Pro srovnání je možné uvést, že v dohodě s Kanadou (CETA) se zmínka o ECJ neobjevuje ani jednou.

Kritici dále uvádějí, že smlouva omezuje nezávislou daňovou politiku Spojeného království, když článek 77 Politické deklarace stanoví, že “strany zachovají společné vysoké standardy v oblastech státní podpory…” a “… relevantních daňových záležitostí” … a … “zamezí škodlivým daňovým praktikám”.  Podle nich smlouva také fakticky zakládá novou Evropskou komisi (pod jiným názvem) – podle čl. 159 “Sledování provádění a uplatňování části druhé” (práv občanů) ve Spojeném království sleduje nezávislý orgán, který “má pravomoci rovnocenné pravomocím Evropské komise…” a má právo podat žalobu u příslušného soudu ve Spojeném království. Přitom je Spojenému království výslovně zapovězeno obrátit se v případě sporu k (nezávislé) mezinárodní arbitráži – viz článek 168 (“v případě sporu” mohou strany “využít pouze postupů stanovených touto dohodou”) a článek 174 (že pro rozhodčí tribunál je “závazné rozhodnutí Evropského soudního dvora”).

Jistou perličkou přitom je, že smlouva garantuje úředníkům EU imunitu v souladu s “Protokolem o výsadách a imunitách Evropské unie” (dále jen “Protokol”) viz smlouva, HLAVA XII – VÝSADY A IMUNITY – všichni “členové orgánů” EU (definice viz článek 101, velmi početné řady úředníků EU) požívají výsad a imunit, a to včetně činnosti, “jež se v souvislosti s činnostmi Unie podle této dohody uskutečňuje po konci přechodného období”, tzn. mj. že jsou “vyňati z pravomocí soudů” (článek 11 Protokolu) a “mají právo bezcelního dovozu” (na vybrané zboží) a také (dle článku 12) “podléhají dani ve prospěch Unie” – což je nízká daň dle zvláštního předpisu EU – tzn. na území Spojeného království jsou vyloučeni ze zdanění.

To vše pochopitelně vedlo k nespokojenosti radikálních brexiteerů a trojímu odmítnutí smlouvy na půdě britského parlamentu. Dodejme, že některá kritická ustanovení (zejména jurisdikce ECJ) se již v Dohodě o obchodu a vzájemné spolupráci (tzv. TCA) UK/EU neobjevují (tam již figuruje společný arbitrážní orgán) a i v případě ustanovení „rozvodové smlouvy“, kritizovaných brexiteery, je třeba vyčkat na rozsah a míru jejich uplatňování.

TCA ovšem také obsahuje sporná ustanovení – zejména ta o aplikaci pětileté přechodné doby pro využití rybářských zdrojů. Samotný rozsah smlouvy – kolem 1200 stran – dává tušit objem dodatečné byrokracie. Další pochybnosti – tentokrát ovšem ne pro Británii, ale pro „pozůstalé“ členské státy, vyvolává způsob sjednání TCA. Byl značně netransparentní (vše bylo do poslední chvíle utajené), na poslední chvíli, a především pouze ze strany EU (neproběhla ratifikace členskými státy). Unie si tak přisvojila kompetence, které jí nenáležejí (s odvoláním na článek 217 popisující asociační dohody).  Nejedná se přitom o definitivní dohodu – musí být znovu sjednávána a Damoklův meč obchodní války tak stále visí nad všemi zúčastněnými.

K tomu se sluší poznamenat, že britský House of Commons vládě zakázal řešení „no deal“ – tím zásadně podkopal její vyjednávací pozici. Tím, že vláda nemohla EU věrohodně vyhrožovat, že opustí jednání, byla její vyjednávací pozice zásadně poškozena.

 

Nezávislost Skotska

Skotsko se stalo součástí Velké Británie roku 1707 na základě tzv. Acts of Union schválených anglickým i skotským parlamentem. Šlo tedy o krok dobrovolný (podporovaný částí aktivní skotské dvorské kliky) s tím, že Skotsko si ponechalo část nezávislých institucí (zejména právních a v oblasti vzdělání a oddělených církví). Zatímco Anglie si od toho slibovala zejména utišení následnických sporů, Skotové se chtěli zapojit do aktivit umožněných tehdy vznikajícím britským impériem – a byli pak v této oblasti také velmi činní.

Postoj Skotů ke Spojenému království koreluje s vnímáním „britskosti“ ve Skotsku. S rozpadem impéria a obtížemi 70. let 20. stol. utrpělo (více lidí ve Skotsku se začíná označovat pouze za Skoty a méně za Brity). Svou roli sehrálo i zrušení skotských pluků a pokles vážnosti královské rodiny.

Dalším významným momentem bylo objevení ropy v Severním moři. Právě tehdy stoupla podpora Skotské národní strany (která vznikla již ve 30. letech dvacátého století). Ta razila heslo „It is Scotland´s oil“ (je to skotská ropa) a (někteří) Skotové proto hořce odmítají výtky o finančních transferech ve prospěch Skotska („nejprve jste nám sebrali ropu a pak nám milostivě něco vracíte“). Ve Skotsku byla Margaret Thatcherová značně nepopulární (v období její vlády byla podpora Konzervativní strany v Anglii v průměru 42%, ve Skotsku však pouze 22%). Skotové odmítali invazi do Iráku a měli kritický vztah k rozmísťování raket Trident ve skotských vodách.

Mluvčí Skotské národní strany dnes kritizuje skutečnost, že údajně nebyly splněny klíčové sliby z období před referendem o nezávislosti r. 2014, především o rovnocenném postavení Skotska (protože je prý „ignorován“ názor Skotů, kteří se vyjádřili pro setrvání v Unii; není však jasné, jak by to technicky mohlo proběhnout; například i v referendech ve Švýcarsku postačuje souhlas „většiny kantonů“) a poukazují na to, že jedním z důvodů výsledku referenda 2014 byl prý fakt členství UK v EU.

Je jisté, že podpora Skotské národní strany ve Skotsku je dlouhou dobu vysoká (ve volbách r. 2015 obdržela přesně 50% hlasů ve Skotsku, ve volbách 2017 a 2019 o něco méně), nemusí však být na první pohled zřejmé, že to znamená i (zvýšení) podpory nezávislosti (průzkumy bezprostředně po brexitovém referendu ukazovaly spíše opak). Skotský parlament má od roku 1998 (kdy na základě zákonů o tzv. devoluci vznikl) značné pravomoci a podpora SNP může souviset s podporou pokračování tohoto procesu (převodu dalších pravomocí na podporu tzv. Home Rule, tedy větší autonomie).

SNP požaduje další referendum o nezávislosti Skotska. Posledním mezníkem v tomto vývoji bylo rozhodnutí Supreme Court (britského Nejvyššího soudu) z listopadu 2022, který rozhodl, že hlasování o celistvosti Unie nepatří mezi pravomoci Skotského parlamentu (v roce 2014 se referendum odehrálo až po dohodě a příslušných právních aktech ze strany Londýna, které referendum legalizovaly).

Je zajímavé, že soud se v rozsudku odvolává na případ Québecu, kde proběhla dvě referenda o nezávislosti, přičemž to druhé (v roce 1995) dopadlo značně těsně – proti nezávislosti bylo jen 50,6% hlasů. Po ústavních změnách v Kanadě (dalším posílení pravomocí provincie) problematika zcela pozbyla na aktuálnosti a proponent nezávislosti Parti quebecois propadl do politické bezvýznamnosti. Soud zmiňuje ale i případ Kosova s tím, že mezinárodní právo v principu negarantuje právo na sebeurčení, kromě výjimečných případů utlačování. K legálnímu průběhu by byla potřeba spolupráce Londýna, což se (zatím) nejeví jako pravděpodobné. PM Rishi Sunak se vyjádřil tak, že skotské referendum bylo „once in a generation“ (jednou za celou generaci) a nebude se opakovat „dříve než za 40 let“.

A i kdyby k hlasování po dohodě s Londýnem došlo, není v žádném případě jisté, že by nezávislost zvítězila. Mnozí poukazují na to, že by Skotsko nejprve opustilo svůj primární (britský) trh s objemem obchodu kolem 48 mld. liber ročně, aby se pak případně připojilo k trhu sekundárnímu, evropskému, s objemem obchodu (pouhých) 12 mld. liber ročně. Ani otázka klesajících výnosů ze severomořské ropy není nevýznamná – Skotsko by ztratilo libru a nesplňovalo kritéria pro přijetí eura (deficit rozpočtu nezávislého Skotska se odhaduje až na 10%). A zmiňují se případy Španělska a Slovenska, které by (z obav o vlastní menšiny) mohly vstup Skotska do EU zablokovat.

Navíc je zřejmé, že – pokud by se přiblížila perspektiva hlasování – Londýn není nucen jen pasivně vyčkávat. Mohou se odehrát další změny na podporu Skotska, včetně případné federalizace Spojeného království. Nikde není psáno, že Londýn musí napodobit „nesmiřitelný“ postoj EU (k jakýmkoli ústupkům), který podstatně přispěl k výsledku Brexitu.

 

Severní Irsko

Severní Irsko (dále jen „NI“) je tradičním problémem britské politiky do dnešních dnů. Projevuje se to i v tom, že jednání o irském backstopu (pokud by EU/UK nedošly k dohodě do prosince 2019, vstoupila by v platnost provizorní celní dohoda a fakticky celá UK by zůstala členem celní unie s EU) a následném Severoirském protokolu byla nejproblematičtější částí postbrexitových jednání. V období tzv. Troubles („potíží“) mezi l. 1969-1998 zahynulo v Severním Irsku 4 tisíce lidí násilnou smrtí (nejen kvůli útokům IRA, ale i násilí ze strany britské armády a RUC = Royal Ulster Constabulary čili ulsterské – unionistické policie). Násilnosti ukončila tzv. Velkopáteční dohoda (GFA) z r. 1998, jejímž jedním ustanovením je, že na území irského ostrova se neobjeví žádná forma hranice.

Přitom se v NI zásadně změnily populační poměry. Zatímco r. 1971 bylo 66% obyvatel protestanty (a unionisty), v r. 2021 to bylo už jen 43%, kdežto 45% se hlásilo ke katolictví a tím převážně k „nacionalistům“ požadujícím sjednocení s Irskou republikou. Dodejme, že takové sjednocení by nebylo v žádném případě jednoduché (mj. kvůli separaci protestantských a katolických škol; není jasné, zda by „nové Irsko“ bylo unitární nebo federální; NI nesplňuje podmínky pro zavedení eura atd). (Zdánlivě) logický závěr, že teď většina obyvatel podporuje sjednocení, průzkumy nepotvrzují (a ze znění Velkopáteční dohody není ani jasné, za jakých podmínek by se hlasování, zde nazývané tzv. border poll, uskutečnilo). GFA totiž jako podmínku změn klade „konsensus“ obyvatel.

Podle tzv. Severoirského protokolu jako součásti „rozvodové smlouvy“ není sice Severní Irsko formálně členem jednotného trhu, de facto jím však zůstává. Uplatňuje se zde dvojí jurisdikce – britská a ECJ (což je samozřejmě Británii trnem v oku). O přetrvání těchto “přechodných” opatření rozhoduje – jednou za čtyři roky – Stormont (severoirský parlament); příští hlasování má proběhnout v prosinci 2024.

Poslední vývoj je značně problematický – po volbách v květnu 2022 nevznikla vláda (ta má být podle GFA paritně složena ze Sinn Fein a DUP, která však – na protest proti Protokolu – odmítla vládní funkce zaujmout). Britská vláda předložila r. 2022 zákon, který by „zneplatnil“ některá ustanovení Protokolu (argumentuje přitom nejen překážkami pro vnitrobritský obchod, ale i potřebou jednotné – britské – jurisdikce, která je nutná mj. pro úspěšné sjednávání mezinárodních obchodních dohod). Z vládní předkládací zprávy mj. vyplývá, že schválení „rozvodové smlouvy“ bylo umožněno jedině tak, že určité pasáže byly ponechány na definitivním rozhodnutí Společné komise EU a UK – ta se však v roce 2022 na těchto závěrech nedokázala shodnout.

Evropská unie obvinila Británii z porušení mezinárodního práva, ale v poslední době se zdá, že jednání (mezi Británií a EU) budou obnovena. Situace je však značně nejistá a pro Británii nepříjemná – prezident USA Joe Biden (který není příznivcem Brexitu) např. při přerušení jednání o mnohostranné obchodní dohodě mezi UK a USA právě na situaci kolem Severního Irska poukázal.

Daniel Hannan v jednom článku vyjádřil názor, že cílem EU je pomocí Protokolu způsobit Británii co největší škody. „Konečně se jim podařilo to, co vždycky chtěli: učinili nás svou kolonií,“ napsal. Argumentuje tím, že EU odmítla všechny návrhy Liz Trussové, aniž by uvedla, jak mohou „ohrozit jednotný trh“. V praxi se prý snaží posílit vnitroirský trh na úkor toho britského a EU nedbá ani na komplikace v (udržení) mírového procesu. Právě proto prý Británie začala postupovat jednostranně.

 

Poznámka k ekonomice

Není nutno využívat „remainerské“ katastrofické scénáře, aby bylo zjevné, že dopady Brexitu na ekonomiku – alespoň ty krátkodobé – jsou spíše negativní. Export i import na/z trh EU poklesly, Office of Budget Responsibility (UK) odhaduje (dlouhodobě) dopady Brexitu na -4% HDP (ke dvěma procentům snížení způsobeným opatřením kolem covidu; ale právě covidismus je třeba vzít v úvahu).

Public Account Committee (UK) ve zprávě z února 2022 konstatuje „jasný nárůst nákladů, byrokracie a čekacích dob na hranicích“. A podobně jako v případě covidu, mnoho malých firem nedosáhlo na vládní pomoc určenou pro následky Brexitu (tzv. Brexit Support Fund), vzhledem k nerozumným podmínkám a nerealistickým termínům. Byrokracie ovšem svědčí spíše o zátěži v EU, ne v Británii.

Mezi zmiňovaná pozitiva (zejména ve vládním dokumentu „Benefits of Brexit“ z ledna 2022) patří: a) menší zranitelnost vůči vnějším šokům – např. covid-19 nebo výpadky v dodavatelských řetězcích vzhledem ke změnám, které od Brexitu proběhly, b) větší využití domácích dodavatelů – 58% společností uvedlo, že využívá více britských dodavatelů, c) méně omezení společnou obchodní politikou EU – příliš mnoho smluv však zatím UK neuzavřela, viz na jiném místě; d)  více příležitostí pro růst, na rostoucí trhy jako Jižní Ameriku, Jižní Afriku apod., klesající libra je výhodná pro exportéry; e) zjednodušení ohlašovacích povinností pro SME – v březnu 2022 vláda oznámila zrušení 350 EU regulací pro „jednodušší, flexibilnější a transparentnější veřejné zakázky“, což prý má nastavit rovnocenná pravidla uvnitř UK a podpořit ekonomický růst. A nutno je zmínit i dva další pozitivní jevy: pokles nezaměstnanosti a zvýšení „kvality“ imigrace – bodový systém preferuje kvalifikovanou sílu, např. nárůst imigrace lidí s VŠ diplomem představuje 41%.

Mnozí brexiteeři uznávají, že (ekonomická) pozitiva lze očekávat až v dlouhodobějším horizontu (ovšemže v závislosti na efektivitě národních opatření). Prozatím je nutno konstatovat, že v dané chvíli náklady a komplikace převažují.

 

Poučení pro ČR a srovnání ČR x UK

Dopady a výsledky celého brexitového procesu dosud nejsou zcela jasné (Brexit se definitivně realizoval až koncem roku 2020), a to včetně ekonomických a v oblasti mezinárodních obchodních dohod (těch zatím Británie, kromě těch, kdy do smluv sukcedovala, uzavřela minimum nejen z důvodu postoje EU, ale někdy, jako např. v případě Indie, i menší ochoty dotčených stran. Přitom prostor existuje: srov. objem FTA: hodnota FTA v bilionech liber: EU 18, Norsko 19, Austrálie 25, Švýcarsko 29, Singapur 35, Jižní Korea 45, Chile 50 – EU je protekcionistická a UK má zde šanci).

Celý proces a jeho výsledky bychom měli nadále pozorně sledovat a bylo by zapotřebí dalších – nezávislých a objektivních studií.

Pokud se zamyslíme nad srovnáním mezi UK a ČR, jsou zjevné velké rozdíly, většinou (ale ne vždy) v neprospěch ČR. Týkají se jak rozměru ekonomického, tak i (ekonomicko-)politického.

Ekonomika ČR je výrazně menší a výrazně závislejší na exportu do zemí EU (v případě ČR přes 80%, u Británie pod 50%; nemáme Commonwealth, což ale je nevýhoda i výhoda – ne všichni členové CW jsou UK nakloněni – viz Malta a její tvrdý přístup k jednáním s Británií). To má své nevýhody i plusy. Váha ČR při jednáních s EU by byla menší, na druhé straně právě fakt menší velikosti (spolu s tím, že by byla ve srovnání s Británií jistě mnohem jednodušší) by mohl případné vystoupení ČR z EU usnadnit. Připomeňme zde znovu „plán Z“ na „Grexit“, který vycházel z toho, že vzhledem k velikosti Řecka (počtem obyvatel srovnatelným s ČR) by jeho odchod „nikoho příliš nebolel“. ČR by také mohla, vzhledem ke svému většímu napojení na EU a počtu obyvatel, přijmout těsnější „norský model“ a zůstat součástí Evropského hospodářského prostoru (EEA).

V oblasti ekonomicko-politické je výhodou, že ČR nemá žádné „Severní Irsko“, které tolik komplikuje situaci Spojeného království (ovšem: nebyly by zneužity např. otázky kolem dekretů prezidenta Beneše?). Netýká se nás komplexní Společná rybářská politika. Všechna ostatní srovnání však vyznívají v neprospěch ČR. Nejen, že zde neexistuje záznam dlouhodobé, poměrně objektivní a informované debaty, ani situace v oblasti svobody slova není v ČR dobrá (připomeňme, že při hlasování v r. 2004 o vstupu ČR do EU obdržely státní pomoc pouze subjekty propagující vstup a nikomu to nepřišlo zvláštní, zatímco v Británii, i přes pozdější kritiku „Vote Leave“, bylo předem jasné, že obě strany budou mít rovné zacházení a paritní přístup do médií). Nevznikly (s výjimkou „odchod.eu“) organizace mladých lidí podporujících vystoupení z Evropské unie.

Velmi závažná je také skutečnost, že v ČR kromě SPD neexistují parlamentní subjekty, které by podporovaly vystoupení ČR z EU (ani otázka imigrace není u nás zatím příliš aktuální). V Británii naproti tomu Konzervativní strana byla při hlasování oficiálně neutrální (ačkoli premiér Cameron vystupoval velmi bojovně na straně „Remain“) a vystoupení podporovali i někteří labouristé. Nejde přitom jenom o samotné referendum (britští pozorovatelé se shodují, že kdyby se podpora Brexitu omezila na UKIP, nemohl nikdy vyhrát), někdo musí toto referendum nejprve schválit a někdo také (případně) realizovat samotné vystoupení. Představa, že by něčím takovým byla pověřena Fialova vláda je přitom velice tristní. A ani situace státní správy není optimistická.

Na celé situaci je ovšem možno nalézt i (pro ČR) pozitivní momenty. Spojené království svou vahou významně posílí řady evropských nečlenů EU, kteří přitom nejsou žádnými čekateli na členství (tak jako některé balkánské země). To by mohlo významně posílit váhu případných změn ve smyslu tzv. vícerychlostní Evropy (viz např. tzv. Owenův plán, který navrhoval rozdělit Evropu na společný trh – tzv. Evropské společenství – a politickou unii – tzv. Evropskou unii, model reflektovaný i v EU v případě Bruegel Group). ČR by se mohla takových jednání účastnit a odmítnout zapojení do „tvrdého jádra“ politické unie. Měla by odmítnout přijetí eura (případně požadovat o této otázce referendum) a posílit spolupráci s Maďarskem a Polskem.

A ani ve věci nezávislosti není vše plně ztraceno. Její příznivci – po seznámení se se zkušeností Spojeného království – mohou pracovat na tom, aby příslušné podmínky a okolnosti pomáhali utvářet. A neměli by přitom propadat beznaději. Připomeňme, že ještě v lednu 1917 psali zástupci českých politických stran, že „s nadějí k trůnu habsburskému s důvěrou vzhlížíme“ – a o necelé dva roky později vznikla nezávislá Československá republika. Protože to, co platí teď, nemusí být za pět let již vůbec aktuální.