V nedávném rozhovoru, věnovanému mimo jiné situaci ve Spojených státech, připomněla v pořadu Aby bylo jasno paní Eliška Hašková Coolidge, zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů, zajímavou událost. Šlo o projev ruského spisovatele, disidenta a nositele Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna na univerzitě v USA.

Solženicyn v projevu v roce 1978 řekl na Harvardově univerzitě, že má veliký strach, ač miluje Ameriku, že je možné, že excesivní materialismus, tedy korupce, a egoistický individualismus, zlomí sociální strukturu v Americe. A stalo se to podle Vás? Podle mě se to stalo. Myslím si, že – jak říká to krásné české přísloví – „ryba smrdí od hlavy.“ Myslím, že byznys je teď víc morální než politika. Asi bych řekla, že celosvětově.

Alexandr Solženicyn, autor významných děl Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Děnisoviče, je rovněž nositelem Templetonovy ceny – stejně jako Tomáš Halík. Jeho projev k absolventům Harvardovy univerzity jsme dohledaly. Tehdy Alexandr Solženicyn vzbudil obrovský rozruch a kritiku svým pohledem zejména na západní svět. Co tehdy, před 44 lety z úst Alexandra Solženicyna zaznělo? A mají jeho slova nadčasovou platnost?

O pravdě Solženicyn řekl, že „málokdy chutná sladce a bývá téměř vždy trpká“. A v duchu této trpkosti se nesl i jeho projev. Solženicyn kritizoval evropský kolonialismus a jeho pohrdání podrobovanými národy. Doslova řekl, že „Západní společnost se šířila jako triumf lidské nezávislosti a moci. Až ve dvacátém století se náhle přišlo na to, jak je ta společnost křehká
a vratká. Dnes vidíme, jak byly její územní zisky krátkodobé a nepevné.“

Solženicyn v projevu zdůraznil, že kdyby mluvil k posluchačům v Sovětském svazu, kritizoval by Východ. Ovšem proto, že byl v nuceném exilu na Západě, považoval za důležité soustředit se na jeho stránky. Jak tedy Solženicyn před 44 lety Západ viděl?

Nejnápadnějším rysem byl podle něj pokles odvahy, zvláště znatelný ve vládnoucích skupinách a mezi intelektuální elitou. Politici a intelektuálové vysvětlují, jak je pragmatické, rozumné a mravně oprávněné zakládat státní politiku na zbabělosti a podlézání. A pozor: Tento pokles odvahy, který místy dosahuje téměř úplné ztráty mužnosti, dochází ironického zdůraznění v občasných výbuších chrabrosti a neoblomnosti stejných lidí, když jednají se slabými. „Je třeba připomínat, že se pokles odvahy odedávna považuje za první příznak konce?“ ptá se Solženicyn?

Podle Solženicyna pod pláštíkem demokratických omezení triumfuje průměrnost. A velký člověk se nemůže projevit, protože mu házejí klacky pod nohy kritici, tisk a parlament. Ochrana práv osobnosti byla dohnána do takové krajnosti, že se sama společnost stává bezbrannou před některými lidmi.

Dostalo se rozsáhlému prostoru svobodě nezodpovědnosti. Svoboda se zneužívá k mravnímu znásilňování mladých lidí, jaké představují pornografické filmy, filmy o zločinech nebo o posedlosti. A kdykoli se úřady rozhodnou vymýtit terorismus, veřejnost je okamžitě obviní, že omezily občanská práva banditů.

Podle Složenicina požívá nejrozsáhlejší svobody tisk. Ovšem bez jakékoli skutečné mravní odpovědnosti za překrucování a nadsázku.

A Solženicyn se opět ptá: jakou odpovědnost mají novinář a noviny vůči čtenářům nebo dějinám? Jsou snad známé případy, že by se novinář nebo list veřejně odpovídali, jestliže nepravdivými informacemi nebo nesprávnými závěry svedli veřejnost na scestí, a dokonce spoluzavinili chyby státního vedení? Takový případ může poškodit jenom stát, kdežto novinář vyvázne vždycky se zdravou kůží.

A Alexandr Solženicyn se tisku věnoval ještě důkladněji:

„Tisk má možnost veřejné mínění zkreslovat i je falešně utvářet. Jednou dodává teroristům hérostratovskou slávu, jindy dokonce vyzrazuje tajemství obrany vlastní země, nebo se bez ostyšně vměšuje do soukromého života známých osob pod heslem: „Všichni mají právo všechno vědět.“ Přes všechny tyto vlastnosti se tisk stal nejpřednější silou západních států, větší silou než moc výkonná, zákonodárná i soudní. A přitom: na základě kterého volebního zákona byl zvolen a komu skládá účet? Zatímco novinář na komunistickém Východě je jmenován jako státní úředník, kdo volil západní novináře do jejich mocenských pozic? Na jaké volební období a s jakými pravomocemi?

A co Solženicyna překvapilo, když srovnával východní tisk s tiskem západním? „V západním tisku jako celku se také dá rozeznat celkový směr sympatií (kam právě vane vítr), všeobecně uznané a přípustné hranice úvah, a patrně i obecné korporativní zájmy. To všechno dohromady nepodporuje soutěživost, ale naopak unifikaci.“

Solženicyn se v projevu věnoval i inflaci: „Téměř všichni se shodují, že Západ ukazuje světu výhodnou ekonomickou cestu rozvoje, třebaže ji chaotická inflace v poslední době odvádí z jejího směru. Ale i mnoho lidí na Západě je se svou společností nespokojeno, pohrdá jí nebo jí vytýká, že již neodpovídá stupni, k němuž lidstvo dozrálo. Mnohé z nich to vede k příklonu k falešnému a nebezpečnému proudu – socialismu.“

Solženicyn zdůraznil, že nekritizuje Západ proto, aby propagoval socialismus. Zároveň ale otevřeně řekl, že by Rusku Západ jako vzor nedoporučil. Doslova uvedl: „Západní systém ve své nynější duchovně vyčerpané podobě není lákavý z hlediska bohatého duchovního rozvoje, ke kterému se naše země v tomto století protrpěla. Je nesporná skutečnost, že lidský charakter na Západě zeslábl, a na Východě zesílil. Společnost nemůže trvat v takové propasti zvůle, jaká existuje v Sovětském svazu, ale bylo by rovněž žalostné setrvat ve stavu takové bezduché právní hladkosti, typické pro USA.“

A Solženicyn pokračoval:

„Dějiny někdy nabízejí ohroženým nebo odumírajícím společnostem symptomatické výstrahy. Patří k nim úpadek umění nebo nepřítomnost velikých státníků. Leckdy bývají tyto výstrahy zcela hmatatelné, zcela přímé. Tak třeba New York, ohnisko vaší demokracie a kultury, zůstane několik hodin bez elektřiny – nic víc – a najednou se davy amerických občanů vydají loupit a dopouštějí se násilí (…) Proti světové, promyšlené strategii komunismu mohou Západu pomoci jedině mravní měřítka. Přes hojnost informací – nebo částečně právě její vinou – se západní svět velice špatně orientuje v současné skutečnosti.”

Solženicyn upozornil, že “západní demokracie nevyhrála ve dvacátém století ani jednu velkou válku, a že ani seberozsáhlejší vyzbrojení Západu nepomůže, dokud Západ nepřekoná vlastní ztrátu vůle. K obraně je potřebná ochota zemřít, a té je ve společnosti, vychované v kultu pozemského blahobytu, málo. Zbývají jen ústupky, průtahy a zrada. Západní myšlení se stalo konzervativním: jen aby světová situace zůstala, jaká je, jen aby se nic nezměnilo. Oslabující touha po zachování statu quo je znakem společnosti, jejíž rozvoj je u konce.“

Tolik Alexandr Solženicyn před 44 lety. Upozorňuji, že byl v nemilosti jak v Sovětském svazu, tak i na Západě. A i dnes o něm někteří píší jako o druhořadém spisovateli. Na závěr ještě dva Solženicynovy citáty. První zní:

Neomezená moc v rukou omezených lidí má vždy za následek krutost.

A ten druhý:

Vzdělávání Vás neučiní chytřejšími.

Co myslíte, platí to i v zemi, která má vládu plnou profesorů a docentů? A v Evropské unii, kterou vede gynekoložka?

 

Celý projev je v českém jazyce k dispozici zde: https://kritika.sk/pdf/45_46/13.pdf