Lenka Procházková. Česká spisovatelka, disidentka a chartistka, která do roku 1990 pracovala jako uklízečka. Přitom její romány vycházely
v zahraničí. Pochází z literární rodiny. Slavným spisovatelem byl její otec, autor trezorového filmu Ucho, i její životní partner Ludvík Vaculík. Úspěšnými autorkami jsou její sestra i dcera, se kterou dnes provozuje soukromé nakladatelství.
Její knihy vycházely v exilovém nakladatelství, ještě před revolucí obdržela americkou cenu Egona Hostovského. Byla členkou Rady Českého rozhlasu, působila také jako kulturní atašé českého velvyslanectví v Bratislavě a sama sebe dnes označuje za aktivistku. Své nedávné životní jubileum oslavila vydáním filmového literárního scénáře Doupátko.
Paní Procházková, Vy sama říkáte: “V samizdatu jsem začínala,
v samizdatu končím,“ byť jste svého času velmi veřejně působila. Čím si vysvětlujete takový posun v té svobodě slova?
Začínala jsem v samizdatu v podstatě proto, že jsem se jmenovala Procházková. Studovala jsem novinařinu a ve čtvrtém ročníku mě vyhodili
z politických důvodů. Ne že bych něco už provedla, to jsem ještě neprováděla! Ale kvůli tomu, kdo byl můj otec, který už byl mrtvý. Takže to byla nenávist až za hrob. A když jsem tedy odešla ze školy, dokončila jsem pak filozofii. To mě umožnili, protože to bylo takové odložiště – i pro ty profesory, „nepřizpůsobivé“. Tak jsem začala rovnou psát do samizdatu, napsala jsem sedm knížek, které vyšly, a živila jsem se jako uklízečka.
Moje poslední samizdatové kniha je kniha o Janu Palachovi, kterou jsem dopisovala po novináři Ledererovi, který umřel v emigraci a on nám poslal rukopis. A ta vyšla v neuvěřitelném nákladu 300 kusů! To bylo velmi mnoho, protože ty romány moje vycházely v nákladu podle toho, kolik se vešlo do jednoho stroje čili: 11–12 výtisků. Velký úspěch bylo, když se to opsalo dvakrát! A já jsem tedy byla zvyklá na to, že nemám autocenzuru, protože jsem věděla, že to vyjde v té Petlici, kde můžu to říci, jak mi to svědomí velí.
| Edici Petlice na konci roku 1972 v Praze založil a po celou dobu její existence řídil prozaik a publicista Ludvík Vaculík. Edice vznikla v okruhu spisovatelů, kterým bylo po roce 1968 znemožněno publikovat. Hlavním cílem EP bylo uchovat rukopisy a díla nepovolených autorů a nabídkou alespoň samizdatového vydání tyto autory podnítit k další literární tvorbě.
Zdroj: Slovník české literatury |
Takže já jsem se v devadesátých letech, po tzv. revoluci, nemusela nikam měnit, převlíkat kabát, a za to jsem velmi vděčná Osudu nebo Prozřetelnosti nebo co to je, že můj život je takový kompaktní. Že se nemusím vlastně ani za nic stydět.
Dnes, kdy se situace znovu vrátila k cenzuře, tak se ve mně zkušenosti ozvaly. Takže já teď mohu radit mladším kolegům, jak se co dělá. Tehdy nebyly mobily, samozřejmě. Ale psali jsme si na papírky, protože byly odposlechy prostorové v bytech. Například mého otce zabilo to, že mluvil s profesorem Václavem Černým, podotýkám, že v roce 1968! Záznam rozhovoru, kdy si dva muži povídali u láhve tři hodiny, Státní bezpečnost později využila k natočení dehonestačního pořadu Svědectví od Seiny a vysílala to, už po invazi, v říjnu 1970, aby z táty udělala špióna. A vy, jako redaktorka, víte, co se dá udělat s magnetofonovou páskou, respektive se zvukovým záznamem…
Cokoliv.
Cokoliv. Ten zvukový záznam trval tři hodiny – tam jsou všechna slova. Takže tatínkovi udělali to, že z národního miláčka a hrdiny udělali špiona a zrádce. A on umřel, protože byl citlivý člověk a během roku dostal rychlou rakovinu. Pamatuju si to – a pamatuju si, jak nám nechtěli dovolit pohřeb v Praze. Takže, já mám opravdu tvrdou zkušenost už v mládí, a proto dneska cítím, že cenzura, která tady funguje, že je opravdu zabezpečená.
Mnohé weby, které byly vypnuté, což je naprosto nezákonné, už jsou obnovené, protože změnily „koncovky“. Je to vlastně válka ajťáků. Jsou ajťáci, kteří jsou na straně té, jak já říkám, „abnormalizace“, to není normalizace – a ti naši slušně ajťáci, kteří bojují proti nim. Takže my, my nebojujeme s Ruskem. My bojujeme svoji vnitřní válku o svobodu slova, protože v tom je začátek a konec. Neinformovaný občan se nemůže správně rozhodovat, ale ani zařadit. On neví. Opravdu nemají dost informací. Nedokážou si ty zdroje najít. A jestliže celý den mají zapnutou televizi, tak ten mozek už opravdu je trochu formátované. A bohužel to samé dělají
s našimi dětmi.
Našla jsem na webu poradce ministra školství takový velmi „zajímavý“ právní manuál: co má dělat škola, když některý z žáků ve škole cituji veřejně schvaluje agresi Ruské federace proti Ukrajině. Píše se zde, že škola může uložit výchovné opatření jako například důtku třídního učitele nebo důtku ředitele. A pokud žák ukončil povinnou školní docházku může být vyloučen ze vzdělání. Co tomu říkáte? Trestat děti za projevený politický názor?
No ano. A ti rodiče je budou doma už poučovat: „tohle si říkáme doma, ve škole to neříkej. Tam se to nesmí.” U mě v rodině to nebylo, ale u mých spolužáků ano. Takže znova to pokrytectví. Ten dvojí metr. Děti, kterým se utváří charakter do patnácti let, tak už ho mají rovnou pokřivený. Nemohou vyrůst rovně. Už jsou zdeformovaný. To mně vadí nejvíc. To, jak ničí ty naše děti.
Paní Procházková já si teď pomohu tvorbou vašeho tatínka a sice filmovou povídkou Ucho. V závěru povídky říká manželka, kterou v trezorové filmu hrála Jiřina Bohdalová, slova „Já mám strach“. A její manžel, čerstvě jmenovaný ministr, odpovídá: „Bojíme se všichni.“ Vy jste zažila různé etapy spojené s cenzurou a také spojené s různou mírou strachu. Řekněte – je zpátky doba, kdy by se dalo generálně říct „bojíme se všichni“?
Mnozí se bojí. A mnozí se bojí právě té pravdy, aby je nepotrestala. Aby nebyli potrestaní za to, že říkají tu pravdu. Takže oni se bojí trestu. Ti lidé se mu chtějí vyhnout, a tím pádem se z nich opět stávají bioroboti. Budou prostě pracovat, o víkendu si dají pár piv a budou koukat na seriály.
Je to znova zavíčkování společnosti, která prožila pár pěkných otevřených let v devadesátých letech. Ale pak se to začalo měnit a ti lidé, protože se starali o své kariéry, tak si to plížení tak neuvědomovali. Protože to nejde rychle. Oni musejí převychovat ty lidi.
Je to už v Bibli: proč bloudil Mojžíš na poušti čtyřicet let, když to není zas tak velký prostor? Potřeboval převychovat dvě generace (ta nejstarší vymřela), aby noví usedlíci, kteří jdou do země zaslíbené, přestali mít komplex otroků, který měli předtím v Egyptě. Takže převychovat národ trvá dvě generace – a to už skoro bude. Chybí nám pár let, a pokud to bude dokončeno a my, moje generace, která už je v tuto chvíli skoro nejstarší, vymřeme, tak co zbyde? Jenom ty knihy. A autoři, z kterých my jsme dělali maturitní otázky, budou postupně vyzmizíkováni, protože, když o tom nové generace nebudou učit, tak se to v paměti už neudrží. Rodiče je už nebudou mít v knihovně
a na internetu to nebude. To je tak snadné, vymazat nějakou kulturu z povědomí lidí! Tohle mě asi vadí úplně nejvíc protože zbude jenom to, co je vyryté do kamene.
| Jan Procházka: Ucho
Jmenoval mě ministrem!“ řekne. A tak tam hodnou chvíli seděl. „Neptal se mě…,jestli to chci anebo nechci. Oznámil mně to.“ Teď tě přece nemůžou…Udělat ministrem! Když tady byli…! Když to všechno slyšeli? Ucho teď přece ví…Copak tě teď můžou udělat ministrem? „To je právě to!“ řekl. „Teď už můžou.“ (…) „Já mám strach!“ šeptne Anna. Je na ní vidět, že se toho všeho opravdu leká. Cit. dle vydání Praha: Art-servis, 1990, str. 178–180 |
Paní Procházková my jsme hovořili o strachu. Vy jste zažila domovní prohlídky represi. Zažila jste mediální lynče na svého tatínka, který kvůli němu zemřel. Jak to že vy jste se nebála? Jak byste bojovala proti strachu?
Já jsem byla naštvaná. To naštvání hodně pomáhá. A navíc když ten táta umřel, já jsem byla nejstarší z těch tří dcer. Organizovali jsme pohřeb, a já jsem mu nad tím hrobem něco slíbila. Takže ani nemám kam couvat.
Takže vás držel určitý určitá naštvanost a slib otci, který vás vychoval v určitých hodnotách a chtěla jste v nich setrvat.
Chtěla jsem ten úkol splnit.
Víte my jsme trošku zapátrali v Knihovně Václava Havla a tam jsou uloženy vaše dopisy které jste psala ještě za totality Václavu Havlovi.
Do vězení.
Ano.
A to já bych si ráda někdy okopírovala, protože já jsem to nepsala v kopiích.
Mezi jinými v těch dopisech nalezneme i odpověď Václava Havla kterou vám zaslal v roce devatenáct set osmdesát pět. Na vaší anketní otázku „Co dělat?“ Václav Havel v dopise tehdy napsal:
„Přeci jen bych mohl něco mladým lidem poradit ať nechť svádějí odvěký“ – teď se omlouvám za to slovo, ale je to tak napsáno – „průser lidského bytí na vládu. Vláda dokáže sice pravda značně určit obecné poměry jenomže člověk není jen funkcí poměrů důstojně žít slušně se chovat milovat. Dělat dobré věci lze vždy a všude i ve vězení.
A beznaděj číhá taky vždy a všude – i na veskrze demokratické
a blahobytné jachtě, potulující se po veskrze demokratickém
a spokojeném moři.“
Tolik tedy Václav Havel na váš dotaz v roce 1985. Platí podle vás jeho slova i dnes?
Svoboda je vždycky stav lidské duše. Já jsem nebyla zavřená – jenom pár hodin, ale věděla jsem, že ta možnost tady je. A tak bych to brala jako cenu za to, že jdu svou cestou, a říkala jsem si: co budu dělat v tom kriminále? Že se naučím nějaký jazyk, že napíšu nějakou knihu, že prostě to využiju jako azyl. Jako dřív se mnich někam zavřel. A že budu dál pokračovat.
Myslím, že v tomhle měl (Václav Havel) pravdu. Samozřejmě. Ovšem ty hodnoty dneska jsou zamlčovány. A my už zase musíme opakovat nějakou mantru. A kdo mluví jinak, tak mu nejvyšší státní zástupce pan Stříž vyhrožuje kriminálem.
Takže lidé by opravdu si měli uvědomit, že ta vláda je tady dočasně, ale že ty škody, které napáchá můžou být velmi dlouhé, a měli by velmi rychle jednat, dokud to jde. Dokud to jde, protože teď je taková mezera.
Jak by měli podle vás lidé jednat?
Měli by se rychle propojovat. Měli by některé animozity mezi sebou upozadit nebo zamrazit na chvilku – i v rodinách. Měli by pochopit, že jde teď v podstatě o to, že prožíváme přelom dvou epoch. Výměnu dvou epoch.
A to, co nás čeká, nevypadá moc dobře. Ale samozřejmě, nic není rozhodnutý dopředu. Žádný plán nikdy neviděl, říká Petr Hájek. JIM žádný plán jim nikdy nevyjde. Takže, co stihneme během několika týdnů ve prospěch budoucnosti českého národa, jehož existence není nikdy úplně zajištěna (to zaznělo mnohokrát, naposledy v roce 1967 na sjezdu spisovatelů to říkal Milan Kundera – a je to pravda pořád).
Žijeme na osudovém průsečíku vlivů. Poloha na mapě zeměkoule je velice náročná. A pořád jsme tu. A pořád mluvíme česky. To je zázrak, které ale způsobili lidi. A my bychom si ten zázrak měli opět zopakovat a uhájit si tu zem, i když už je menší. Ale pořád se tu mluví česky, zatím.
| Z dopisu Václava Havla Lence Procházkové
Říkat těm mladým lidem můžu – jsem-li zrovna v kondici – tisíc chytrých věcí, ale pomůžu jim tím opravdu? Vždyť to je vlastně otázka po smyslu života – a má snad smysl života povahu nějaké informace, kterou může „informovaný“ dát „neinformovanému“, a tím mu vyřešit jeho dilema? Ale nejen to: člověk je, jak známo, historií člověka; nelze se odmyslet od toho, čím jsme a čím jsme byli; padesátník se nemůže jen tak přenést do situace dvacetiletého, vžít se do jeho perspektivy a artikulovat cokoliv za něj. Já můžu hodiny a hodiny vyprávět o tom, co jsem prožil, jak jsem viděl svět a řešil si své životní otázky, čím žiju teď, jaká dilemata mám dnes – jako ten, kým jsem –, co si o nich myslím a jak se je pokouším řešit. Třeba takové vyprávění někomu něco dá, něco mu napoví, na něco ho upozorní a něčeho mu pomůže se uvarovat – a třeba taky ne. Ať tak, či onak, rozhodně to ale nevyřeší nic za něj, žádný klíč k jeho vlastnímu životu mu to nenabídne, žádné řešení jeho vlastní životní rovnice mu to nedá. To všechno si musí najít každý sám v sobě, svým životem a v něm. A bylo by dokonce nemravné podporovat v mladých lidech iluzi, že někdo zkušenější je schopen jim říct, jak mají žít a co mají dělat. Naopak: ať to je jakkoli tvrdé, zdá se mi být přímo mou povinností znovu a znovu mladým lidem připomínat, že životní orientaci, měřítka a hodnoty musí hledat především sami, v sobě a skrze sebe, že je musí hledat svým vlastním životem, že tohle hledání nemůže nikdo absolvovat za ně, tak jako nikdo nemůže žít za ně jejich život. A ještě něco: neexistuje univerzální návod k správnému životu nebo dokonce nějaká příručka, v níž by si kdokoliv mohl prostě nalistovat, co má v té či oné svízelné životní situaci dělat. Nezbývá nám než stále znovu se obracet v každé věci ke svému Bohu či svému svědomí (jak kdo), stále znovu a vždy jedinečně (jako by vždy znovu šlo o vše) vstupovat do principiálního dialogu se sebou samými a stále znovu se nakonec rozhodovat sami a za svá rozhodnutí si sami také plně ručit. Spoléhat na jakýkoliv už dříve hotový soubor odpovědí či průvodce životem znamená vylhávat se ze svého osobního ručení, ztrácet tím svou lidskou integritu a nakonec jen svět dál zhoršovat. (…) Radit nikomu nebudu, necítím se k tomu ani oprávněn, ani toho schopen. Tomu, koho to zajímá, můžu pouze svěřit jedno své základní životní poznání: naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoliv světa. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu. A jedině život může – byť jakkoli nepatrně – ovlivňovat poměry, a tím i prognózy. Kdo by postupoval opačně, totiž odvozoval svůj život z poměrů a z prognóz, ten by – pokud by v něm bylo dost opravdovosti – musel skončit v lepším případě na klinice, v horším v kuchyni s otevřenými plynovými kohoutky. Což platilo v době, kdy mi bylo dvacet, stejně jako dnes. Zápas naděje s beznadějí je pravděpodobně starý jako lidstvo samo; vyrůstá ze samé rozporné podstaty lidské existence a bylo by hrozně pohodlné a velmi hloupé svádět ho na husákovský režim. Ten může produkovat kolik chce beznaděje, tak mocný ale rozhodně není, aby byl schopen vyoperovat z lidské duše dimenzi naděje. Takže přeci jen bych mohl něco mladým lidem poradit: ať nesvádějí odvěký průser lidského bytí na vládu. Vláda dokáže sice, pravda, značně zkurvit obecné poměry, jenomže člověk není jen funkcí poměrů. V tomhle bodě se podle mého názoru marxismus strašně mýlí. Důstojně žít, slušně se chovat, milovat, dělat dobré věci lze vždy a všude, i ve vězení. A beznaděj číhá taky vždy a všude – i na veskrze demokratické a blahobytné jachtě, potulující se po veskrze demokratickém a spokojeném moři. Zdraví Tě Vašek Havel.
Zdroj: Knihovna Václava Havla, archiv. |
Celý rozhovor zde: https://www.youtube.com/watch?v=S8eblG_eDkU&