Dobrý den, dámy a pánové,

Začnu nedávným příspěvkem sociální sítě Twitter. Cituji: „Lipovská je nastrčená krysa, hájící zájmy skupiny lidí, kteří již nemají nárok se kamkoli díky svým profláknutým názorům dostat.“ Konec citátu.

Svůj příspěvek jsem nazvala „Marx a Lenin se vrací“. A právě tento citát je toho jasným příkladem. Začneme slovy „nastrčená krysa“. Právě marxismus-leninismus popíral jakoukoli individualitu a dělal všechno pro to, aby každý člověk byl zařazen do nějakého kolektivu. A právě lidé, kteří, možná nevědomky, toto učení vyznávají, si nedokáží představit, že každý z nás je neopakovatelná individualita, která má navíc právo na svůj názor, aniž se přitom hlásí do nějaké názorové tlupy. Tím jsem rozebrala slovo „nastrčená“, „krysu“ ponechám bez komentáře, na jména ze zvířecí říše, většinou v ženském rodě, jsme v Institutu už opravdu zvyklí.

Pokračujeme dál v citátu hrdinného twitterového – jak jinak – anonyma: „krysa, hájící zájmy skupiny lidí, kteří již nemají nárok se kamkoli díky svým profláknutým názorům dostat“. Minulý režim byl režimem, který pluralitu názorů potlačoval.  Existoval jeden názor, a kdo se o něj odchýlil, tak ten v tehdejším marxisticko-leninském zřízení neměl nárok se kamkoli dostat. Jedním z definičních znaků marxismu-leninismu bylo rozdělit lidi do skupin podle jejich názorů na názorově pohodlné a na ty nepohodlné. A ty nepohodlné skandalizovat, vytlačit, umlčet, a zavírat. Prostě, jak píše autor tweetu – neumožnit jim kamkoli se dostat.

Dámy a pánové,

řada z nás v tomto sále se už dostala na nejrůznější seznamy. Dostala cejch určité skupiny. A pohybuje se ve veřejném prostoru označená páchnoucí paintballovou kuličkou s odérem „nekorektní“ popřípadě „kontroverzní“. Tak jako marxisté a leninisté před listopadem měli své nástroje, jak nepohodlné názory vytlačit mimo společnost, stejně tak má tyto nástroje i Česká republika a Evropská unie roku 2020. Je třeba vědět, že za peníze daňových poplatníků se i u nás vytvářejí seznamy osob a médií, která jsou takzvaně kontroverzní nebo dezinformační. Je třeba vědět, že stejně jako v minulém režimu si za toto platíme, a je třeba vědět, že za takzvaně nevhodná slova padají i u nás tresty odnětí svobody.

V našem Institutu svobody a demokracie jsme zvyklí pracovat s čísly, nikoli s dojmy. Takže pár čísel: mezi lety 2008–2017 klesla úroveň osobní svobody podle CATO Institutu z 13. na 18. místo. Před námi je i Tchajwan, který byl v roce 2008 až 48. příčce.

Podle téhož institutu je Česká republika na 83. místě ze 160 zemí v regulaci podnikání, a je na tom tak hůř než například Ázerbájdžán, Rwanda, Botswana nebo Bělorusko. Pokud jde o ochranu soukromého vlastnictví, je Česká republika na 51. místě. Lépe je soukromé vlastnictví chráněno například v Uruguayi, na Kypru, v Namibii, nebo na Mauriciu. A konečně, pokud jde o právní vymáhání smluv, je Česká republika na 123. místě. Lépe než u nás se smlouvy vymáhají například v Guatemale, na Ukrajině, v Moldávii nebo na Slovensku.

A ještě jedno číslo, které vypovídá o stavu naší společnosti. Podle Světové banky se podílela Česká republika v roce 1990 na světovém hrubém domácím produktu 3,8 promile, v roce 2019 to byla pouhá 2,9 promile. Pro ty, kdo chtějí namítat, že v roce 1990 jsme byli Československem, dodávám, že se jedná o data Světovou bankou dopočítaná pouze pro Českou republiku.

Od svobody slova jsme se tak prostřednictvím čísel o svobodě podnikání a regulacích dostali k ekonomice. Tou se dnes příliš zabývat nebudu. Ta je doménou Hany Lipovské, analytické hvězdy našeho Institutu, nikoli krysy. Přesto si neodpustím s odkazem na název svého příspěvku „Marx a Lenin se vrací“ pár poznámek.

Marxismus-leninismus tvrdě kritizoval kapitalismus. Socialistické státy sovětského bloku měly svou vlastní obchodní unii. Tou byla Rada vzájemné hospodářské pomoci. Definičním znakem marxismu-leninismu bylo, že si jedni lidé přivlastňovali výsledky práce druhých. A charakteristikou Rady vzájemné hospodářské pomoci bylo vyrovnávání životní úroveň v celém společenství, na což rozvinutější země, jako například tehdejší Československo, doplácely. Výsledek známe. Zchudli všichni.

Když naše země přijímala Lisabonskou smlouvu, varovala jsem, že Lisabonská smlouva umožňuje politickými zásahy deformovat trh a dokonce i směnný kurz. V té době Marx a Lenin růžky ještě jen vystrkovali a zkoušeli, kam až mohou zajít.

Nebudu se teď zabývat vztyčováním jejich soch v Německu. Ale zastavím se u posledního jednání Evropské rady v Bruselu. Tam se plně ukázalo, že cílem Evropské unie není udržovat a kultivovat čtyři svobody, na kterých vznikla, ale provázat ekonomiky členských států tak, aby získaly pocit, že jsou svázány na věky, a že z euroráje, pro někoho z europasti, není úniku. Bez jakékoli konzultace s občany jsme se 22. července 2020 probudili do Evropské unie, ve které se nebudou dotace přidělovat podle výše HDP na občana, ale podle výše nezaměstnanosti a podle státních dluhů za posledních pět let. V praxi to znamená, že ty země, které se nezadlužovaly a snažily se prosperovat, budou tvrdě doplácet na země, které žily na dluh a kterým prosperita až tak na srdci neležela.

Rada přinesla společný evropský dluhopis, společné evropské daně
a mechanismus, ve kterém budou chudší země doplácet těm bohatším proto, že v posledních pěti letech samy neměly dluhy a měly nízkou nezaměstnanost. Česká republika je jednou z nich.

Sečteno a podtrženo: od příštího roku budeme čistým plátcem v takzvaném elitním klubu, který posílá naše peníze těm, kteří se nezodpovědně zadlužili a svou politikou soustavně vyhánějí ze svého území kapitál a koneckonců i své občany. To už není vyrovnávání rozdílů mezi regiony na základě jejich produktivity, to už je tvrdé marxisticko-leninské přerozdělování zdrojů od zodpovědných k nezodpovědným. Byli to marxisté, kteří rozdělovali hmotné statky podle potřeb, nikoli podle toho, jak se kdo podílel na jejich vytváření.

Protože žijeme v relativním blahobytu, není tato cesta do chudoby, ke které směřujeme, tak znatelná. Je plíživá a o to je zákeřnější. A je cílem a smyslem našeho Institutu před takovými cestami varovat a zdůrazňovat možné důsledky. Opět několik čísel: Jakkoli to řada lidí nerada slyší, tak Klausův důchodce měl lepší postavení ve společnosti než důchodce Babišův. Poměr důchodu k průměrné hrubé mzdě byl v roce 1993 přes 46 %, v roce 2020 je to 42,2 %. A to navzdory ujišťování o tom, jak si naše společnost váží stáří. Cítíte ten rozpor mezi slovy a činy?

Je tu jedna oblast, ve které je zásah Marxe a Lenina ve smyslu nastolení rovnosti už nyní velmi patrný. A tou je české školství. Podle statistik OECD se úroveň znalostí školáku mezi léty 2000–2018 propadla ve čtení ze 492 na 490 bodů, v matematice z 516 na 499 bodů a v přírodních vědách z 513 na 497 bodů. Před námi jsou Čína, Korea, Slovinsko i Polsko. České ministerstvo školství popisuje tyto výsledky jako „plochý, vytrvale klesající trend“, který je dán „úbytkem vynikajících žáků a podílem horších žáků“. Zároveň ministerstvo konstatuje, že výsledky „kromě stagnace či poklesu neukazují žádný významný trend“. Další konstatování ministerstva je také z říše bolševického ptydepe: ministerstvo zcela vážně tvrdí, že „v úspěšných školách učí úspěšnější žáky aktivnější a pozitivně ladění učitelé“. O tom, jak tyto znepokojivé výsledky zvrátíme, se mlčí. A ministerstvo mlčí i k tomu, že do škol míří výukové programy organizace Člověk v tísni, propagované spotem, v němž žáci ze zdi sundávají obraz demokraticky zvoleného prezidenta republiky. Myslím, že tím je snaha o revoluční vítězství marxismu-leninismu nad demokracií symbolicky dokonána. A opět připomínám, že toto je placeno z peněz Evropské unie i českých daňových poplatníků.

Na závěr si vypůjčím z portálu jobs.cz pět typických věcí pro minulý režim:

Zaprvé: „Lidé předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je za to platí.“ Myslím, že současné množství úředníků a kurzarbeit, který konzervuje i neefektivní výrobu, plně splňují tuto charakteristiku.

Zadruhé: „Stát si myslel, že ví, co bude v následujících letech potřebovat. Proto přišel s pětiletkou.“ Rozhodnutí Evropské rady, kdy čerpání peněz bude vázáno na schválení plánů jednotlivých států Evropskou komisí, která je bude známkovat například podle jejich přispění k ekologické a digitální transformaci nic jiného, než úřednické centrální plánování

Zatřetí: „Pracovalo se na 120 %. Na papíře.“ Donedávna jsme neustále slyšeli, jak se nám dobře daří. Jak naše ekonomika roste. Co jsme ale neslyšeli, je jasný fakt, že konkurenceschopnost naší ekonomiky je podle Světového ekonomického fóra nižší než před deseti lety. V roce 2010 jsme byli na 31. místě. V roce 2020 máme příčku číslo 32.

Začtvrté: „Za socialismu se neměnné normy neustále měnily, takže nikdo pořádně nevěděl, co vlastně momentálně platí. To však nebránilo tomu, aby za neplnění norem nepadaly tvrdé postihy.“ Nebudu se vozit po rouškovém chaosu. Ale kdo si je nyní jist před finančním úřadem nebo před Českou obchodní inspekcí?

Zapáté: „V Marxismu-leninismu kdo nešel s námi, šel proti nám.“ A zde se kruh pozoruhodně uzavírá. Končím, čím jsem začala: „Lipovská je nastrčená krysa, hájící zájmy skupiny lidí, kteří již nemají nárok se kamkoli díky svým profláknutým názorům dostat.“ Twitter, 2020.

Vážené dámy, vážení pánové,

cílem Institutu svobody a demokracie je nejenom tyto hodnoty bránit. To je málo. Cílem Institutu svobody a demokracie je tyto hodnoty prosazovat. Prosazovat individuální svobodu a odpovědnost, prosazovat pluralitní demokracii, prosazovat svobodu slova. A prosazovat svobodný trh před regulací a centrálním plánováním, o kterém bude za chvíli hovořit kolegyně Lipovská. V ISDe jsme přesvědčeni, že svoboda je základem prosperity, a demokracie bez přívlastků je nejlepším nástrojem pro uplatňování svobody každého člověka. A věřím, že s podobným přesvědčením je nás víc.