„Jaké to byly velké časy! Že nám nebylo popřáno žíti v nich a účastníky býti ve velikých činech našich předků!“

Těmito slovy budou podle Karla Havlíčka Borovského čeští historici oslavovat revoluční rok 1848 a těmito slovy vstupovaly do nového roku 1849 Národní noviny. Když si dnes připomínáme dvousté výročí narození „borovského Havla“, jak sám sebe v jednom z epigramů pojmenoval, připomínáme si i ty jeho „velké časy“. Dobu, kdy národ na pár okamžiků, po dlouhé noci a před ještě delší zimou nesvobody, „zakusil sladké ovoce svobody“. Když pak sedmadvacetiletý (sic!) redaktor Havlíček přihlížel postupnému ukrajování svobody, když se mu jako jeden z mála postavil, snažil se zároveň dát českému čtenáři naději:

„Nehodno je nás lekat se a strachovat před zlými: nejsme slepými nástroji času, jsme pánové jeho, sami tvůrci svého osudu. Mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré. Nepřijde svoboda sama od sebe, nepřijde z pouhé milosti králů a mocnářů, nepřijde najednou v okamžiku: my sami musíme si ji v potu tváře zasloužit. Rodná půda svobody je vzdělanost, ušlechtilost, statečnost občanů. Žádná moc tohoto světa a byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti, v otroctví.“

Nemá smysl srovnávat postavení českých zemí uvězněných v nesvobodné, upadající, zaostávající habsburské monarchii s postavením České republiky lapené v rezavé bruselské pasti na myši. Kdo podobnost vidět chce, vidí ji. A toho, komu klec nesvobody
a zatuchlost myšiny vyhovuje, kdo chce klíče od železného zámku zahodit, žádný výklad nepřesvědčí.

Současnost Havlíčkovu a současnost naši proto nespojují ani tak politické paralely měkkých totalit, jako hlavně touha po svobodě, za kterou se tvrdě platí. Stejně jako dnes i tehdy boj o svobodu začal nejprve bojem o svobodný přístup k informacím.

I za Havlíčkových časů existoval protežovaný mediální mainstream. I za Havlíčkových časů existovala cenzura tichem. I za Havlíčkových časů fungoval autocenzor kdesi vzadu v hlavách autorů škrtající na plný úvazek slova a věty ještě před tím, než se objeví na papíře. I za Havlíčkových časů bylo pro řadového občana dobrat se proti vůli vrchnosti k pravdivě obtížné. I za Havlíčkových časů visela svoboda na tenké a snadno přervatelné nitce permanentně napadaných „alternativních médií“. Jedním z nich byl právě první česky psaný deník, Havlíčkovy Národní noviny. První číslo vyšlo 5. dubna 1848 s úvodníkem:

„Počínáme noviny tyto v době předůležité. Státy se boří, národy se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. Nikdo nemůže, leč by vševědoucností nadán byl, udati, jaký bude letos na podzim stav politických zemí evropských. V době takové rozhodně každý národ především dbát musí sám o sebe, neboť se mu jen takový osud dostane, jakého si sám zasloužil statečností, vytrvalostí, podnikavostí, a především duchem svým. Kdo prospí lenivě dobu, ve které se dary rozdělují, ten bez podílu odejde, zůstaven porobě a nízké služebnosti. Kdo sám v sebe doufá, tem nejlepší podporu naleznul.

Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své upomínku na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož se sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům Tábora! Zapomeň již na to, čím jsi byl po bitvě na Bílé Hoře, ale pamatuj na své staré časy, na ty časy, kdežto skvěle kvetla sláva jména tvého, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých: těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe též k velikým činům!

Bratři! Již přes padesát let bojovali jsme v nestejném boji slabou silou proti proudu honícímu nás, a starostlivě jsme pěstovali slabý ohníček se skrovnými nadějemi. Bůh žehnal poctivému snažení našemu! Práce naše nebyla marná a den po dni množil se počet dělníků. Lhali falešní prorokové, kteří jménu našemu národnímu zahynouti věštili: jinak bylo psáno v knihách osudu! Bůh tomu nechtěl, aby z tohoto světa vyhynul národ, jenž tolik síly a krve obětoval pro veliké záležitosti člověčenstva. Spravedlivý osud nemohl tomu připustiti, aby náš národ, který tolik trpěl pro pravou svobodu, nezakusil ovoce její! Nyní nastala doba žně. Teď – aneb nikdy: takto zní hlas osudu budící nás ke statečné činnosti. Že se neztratíme ve všeobecném kvašení národů, zdá se nyní již veliká jistota; avšak není hoden jména velikých předků, kdo se nyní spokojí s nečestným podílem. Chtějme jen zase být důstojným národem a upřímní vůle naše brzy se promění ve skutek.

Bratři! Směle kupředu! To budiž naše společné heslo. A takový bude
i směr těchto Národních novin.“

Jen o pár odstavců níže v dalším textu píše Havlíček o vládě, která je – tehdy jako dnes – „starými okovy poutána“, která je „sama ovládána soukromými zájmy jednotlivců“. A vyzývá studenty: „Študentstvo, pochop volání času: přitul se pevně k národu, hleď se vzdělati podle nových potřeb jeho: jemu je nyní zdravých duchů, silné inteligence potřeba náramně. Již nebude mecenáš nad slabými hlavami držet protektorskou ruku; vaše hlava bude nyní váš mecenáš. Ty, kdo národ svůj milují, prosil bych se sepjatýma rukama, aby byl dobře vzdělán duch jeho, aby pravé poznání – pravá osvěta přišla k němu, aby se naučil, jsa si vědom sobě sil ducha svého, sám na sebe více spoléhat, nežli aby na pomoc – almužnu – jiného čekal.“

Z té doby pocházejí nejen notoricky známé, ale i zcela zapadlé Havlíčkovy epigramy, které v roce 2021 rezonují opět silně s politickým děním. Namátkou pár veršů:

„Hoj vy Němci, cháni,
nehrajeme s vámi,
co jste si tam nadrobili,
to si snězte sami.

Německo je vaše,
Čechy ale naše,
nefoukejte
nám z Frankfurtu
do slovanské kaše.

Však se Frankfurt lekne
a čepičku smekne,
až český lev
zježí vousy
a ocasem sekne.
(1848)

Pořád nám dávají, co se nám nelíbí,
pořád nám dávají větší daně,
dávají oktrojky, na šíje obojky,
čert by to vydržel, pojďme na ně!
(8. 3. 1850)

Jako Havlíček, také my dnes žijeme ve skutečně velké době. V přímém přenosu totiž vidíme, jak se postupně hodlá prodrat na světlo světla nová totalita.

Na rozdíl od totalit minulých, odžitých, které už nelze vzít zpět, máme možnost nástupu té naší nové nesvobody vlastní výroby ještě pořád zabránit. Každý po svém; nesložitě: když mluvíte s těmi, kdo prý mají být postaveni mimo „slušnou“ společnost a dáváte jim čestná místa; když nenecháváte nevinné kamenovat, věšet a stínat mediálními katy, když nepřecházíte na druhou stranu ulice před svobodným člověkem, jehož jediným proviněním je víra v pravdu, když se nenecháte zotročit prodejným veřejným míněním a řídíte se rozumem a citem. Zrodu totality může zabránit schopnost nerespektovat strach druhých, schopnost nebát se, schopnost neohnout páteř. Protože stejně jako neblahoslavenému českému mučedníkovi Karlu Havlíčkovi, ani vám nemohou vzít víc než majetek, postavení a v nejhorším případě snad život.

Jsme přece národ Karla Havlíčka, nikoli Karla Sabiny. Buďme proto i dnes vděčni za každou příležitost k Havlíčkovské odvaze a statečnosti, za příležitost alespoň se pokusit odvrátit nástup totality. Slovy novoročního úvodníku podepsaného šifrou H. B:

„Přičiňme se, pomáhejme si sami a Bůh nám pomůže!“

PS: Karel Havlíček Borovský takto psal a jednal ve věku 27 – 30 let. Co v tomto věku dělají a jak smýšlejí studenti absolventi humanitních v roce 2021?