Je 17. listopad 2020 a my nesouhlasíme, nemůžeme a nesmíme souhlasit, s poraženeckými slovy a náladami, které zdatně destruují sváteční atmosféru. Odmítáme alibistické, zpohodlnělé nebo rezignované výkřiky, že „letos oslavovat nelze“. Nesouhlasíme s tím, že se nám 17. listopad různé skupiny snaží ukrást. Nesouhlasíme s tím, že nám různé skupiny vnucují svůj jediný „správný“ názor. Nesouhlasíme totiž s tím pasivem, které trpně více a více proniká do jazyka našich politických představitelů, a od nich pak do myšlení našeho národa. My nejsme a nesmíme být předmětem manipulace.

Institut svobody a demokracie (ISDe) dnes vzpomíná. A slaví. Připomínáme si 17. listopad 1939, kdy byly uzavřeny na dlouhých pět a půl roků české vysoké školy. Připomínáme si 17. listopad 1989. A připomínáme si 17. listopad 2019, kdy ISDe vznikl. Byl založen na třech základních pilířích, na tezích, které vyjadřují naše nejhlubší přesvědčení datem 17. listopadu ztělesněné:

Svoboda se nedá koupit.
Odpovědnost se nedá zdědit.
Demokracie se nedá nařídit.

Jak píšeme v předmluvě k naší první knize, „málokdy byl obsah těchto jednoduchých sdělení cítit více, než v listopadu 2019, při oslavách třicátého výročí Sametové revoluce. Velkolepé mezinárodní konference, koncerty, výstavy, společenské akce, videomapping na Národní třídě, dokonce ani Obývák Václava Havla, Korzo Národní a kontinuální zpravodajství o nich nedokázaly zakrýt, že slova svoboda, odpovědnost
a demokracie postupně během uplynulých třiceti let poztrácela svůj obsah, který měla v listopadu 1989. Ve svobodu, odpovědnost a demokracii lidé věřili, byli připraveni pro ně pracovat, chránit je, prosazovat je a naplňovat je každodenními činy.

Snad nic neilustruje postupnou proměnu naplňování odkazu 17. listopadu 1989 lépe než proměna atmosféry u památníku na Národní třídě. V roce 1999, se tam v den desátého výročí Sametové revoluce společně sešly politické špičky. Prezident přišel pěšky, předseda Poslanecké sněmovny a premiér přijeli společně jedním vozem, na místě byla též předsedkyně Senátu a čtveřici nejvyšších ústavních činitelů doprovodil také pražský primátor.

V roce 2019, třicet let po Sametové revoluci, prezident republiky poslal po sekčním šéfovi své kanceláře kytici (rok předtím byl květinový dar prezidenta republiky demonstrativně vyhozen do koše aktivisty). Předseda vlády se k pomníku připlížil pod rouškou tmy hned zrána v 7:15, aby položil květinu a zapálil svíčku (rok předtím přišel krátce po půlnoci, kytice byla aktivisty také zničena). A bývalý prezident potvrdil, že „na jubilejní výročí listopadových událostí raději odjel z republiky.“ O společném setkání politických špiček na Národní třídě v době, kdy chodí slavit většina občanů, si tedy můžeme nechat jenom zdát.

Proměna svobody a demokracie od toho, jak jsme je začali budovat po roce 1989 a jak vypadají v roce 2019, nebyla nikdy cítit tak silně, jako ve dnech oslav třicátého výročí Sametové revoluce. Statisíce demonstrantů Milionu chvilek na Letné vkládaly upřímnou naději do hry, jejíž režiséry
a dramaturgy neznaly, ale kterým ze srdce chtěly věřit. Třicet let po revoluci vnímalo jen šest procent lidí pozitivně Evropskou unii a pouze třetina hodnotila jednoznačně kladně listopadové změny. A méně než polovina věřila, že jsou dnešní poměry lepší než před třiceti lety. Uprostřed této chmurné atmosféry vznikal první text rodícího se Institutu svobody a demokracie:

Nevíme, jak Vy, ale my jdeme 17. listopadu slavit.

Jdeme slavit odvahu, se kterou jsme si před třiceti lety vzali zpět odpovědnost za naše životy, za životy našich rodin a koneckonců za život celého našeho národa.

Jdeme slavit to nadšení, radost a soutěživost, se kterými jsme se znovu učili pracovat sami za sebe a na svém, se kterými jsme místo boření začali tvořit, se kterými jsme se pustili do podnikání.

Jdeme oslavit opravdovou svobodu, tu svobodu, ve které si nikdo neosoboval právo určovat, zda jsou naše názory „dobré“ nebo „špatné“.

Jdeme oslavit svornost a důvěru dnů, kdy jsme se nebáli jeden druhého, protože udavače jsme, alespoň na chvíli, porazili.

Ale jdeme slavit i poznání, že žádná nadnárodní instituce nikomu nepřinese více svobody, a že žádný aktivista nedá naší zemi více demokracie.

A především jdeme slavit poznání, že svoboda a demokracie jsou jen prázdná slova, pokud je každý den odvážně nenaplňujeme pravdou, prací a odpovědností.

Nebojme se! Odvahu nám už přece nikdo vzít nemůže. Poztrácet ji můžeme jen my sami.

Uplynuly čtyři měsíce a přišel koronavirus a 15. březen 2020. Nocí, kterou končilo výročí počátku německé okupace českých zemí, zněla slova z tiskové konference Vlády České republiky:

Vláda zakazuje volný pohyb osob na území celé České republiky.
Vláda nařizuje osobám pobývajícím na území České republiky omezit pohyb na veřejně dostupných místech na dobu nezbytně nutnou a pobývat v místě svého bydliště. Vláda nařizuje omezit kontakty s jinými osobami na nezbytně nutnou míru. Dále se odkládají senátní volby.

V přímém přenosu jsme sledovali zahájení éry zákazů a příkazů, které znamenaly největší okleštění svobody a demokracie po roce 1989. Ústavní činitelé si lehce osvojili carské manýry, když z televizních obrazovek několikrát denně hřímali: „zakazuje se, nařizuje se, povoluji“.

Koronavirová krize ještě ani pořádně nezačala, a už mnozí pochopili, že pod roušku lze ukrýt nejen tvář, ale také chyby, selhání, podvody
a slabosti. Natažené ruce domáhající se dotací, podpor a státních úvěrů za cenu zadlužení dokončily pevné nasměrování naší země z cesty trhu
a kapitalismu na scestí centrálního řízení a evropského socialismu. Od svobody k nesvobodě. Od parlamentní pluralitní demokracie, založené na stejném respektu ke každému občanovi, k demokracii liberální, založené na nerovném přístupu k různým skupinám občanů.“

***

Je 17. listopad 2020 a my nesouhlasíme, nemůžeme a nesmíme souhlasit, s poraženeckými slovy a náladami, které zdatně destruují sváteční atmosféru. Odmítáme alibistické, zpohodlnělé nebo rezignované výkřiky, že „letos oslavovat nelze“. Nesouhlasíme s tím, že se nám 17. listopad různé skupiny snaží ukrást. Nesouhlasíme s tím, že nám různé skupiny vnucují svůj jediný „správný“ názor. Nesouhlasíme totiž s tím pasivem, které trpně více a více proniká do jazyka našich politických představitelů, a od nich pak do myšlení našeho národa. My nejsme a nesmíme být předmětem manipulace.

Není totiž pravda, že se nám někdo snaží ukrást 17. listopad. To my sami si jej necháváme ukrást. To nám samotným je stále více ukradený. Není pravda, že se nám někdo snaží vnutit jeden správný názor. To my sami si necháváme vnutit jeden správný názor. Jen my, my sami, si necháváme vnutit cenzuru, manipulaci, rozdělování společnosti. My sami si necháváme vnutit strach a život ve strachu.

Z pohodlnosti, zbabělosti, z neomluvitelné rezignace naskakujeme stále častěji na tyto laciné fráze. Právě dnes musíme pohodlnost, zbabělost, rezignaci odmítnout. Odmítáme akceptovat trpný rod, který se vkradl do míst, kde po celá devadesátá léta převládal rod činný. Nestali jsme se úspěšnou zemí na základě pasivity, nýbrž činorodé aktivity.

Jsme přesvědčeni, že za svobodu a demokracii musíme bojovat, že odpovědnosti se musíme učit. Svobodu a demokracii neohrožují roušky. Jejich nasazením jsme svobodu nepozbyli, jejich sundáním se nám nevrátí. Roušky jsou dnes jenom zástupným symbolem rezignace na svobodu a demokracii. Svobodu a demokracii nám nikdo nepřinese, nikdo nezařídí, nikdo nenařídí. O svobodu a demokracii se nebojuje na náměstích, ale v našem životě. Pozbýváme je, když na ně rezignujeme.
A znovu jich nabýváme, když nalezneme odvahu dělat věci ne proto, že jsou pro nás výhodné, ale proto, že jsou správné. Tuto odvahu nám nikdo nepřinese. Musíme ji v sobě nalézt každý sám. Odvahu totiž outsourcovat nelze.

Jana Bobošíková & Hana Lipovská, 17. 11. 2020