V neděli 10. dubna začne ve Francii první kolo prezidentských voleb. Francie zároveň v tuto chvíli předsedá Evropské unii. Prezident Emmanuel Macron odsoudil ruskou agresi a řekl: „Děláme všechno pro to, abychom zastavili válku na Ukrajině.“ Daří se podle vás Emmanuelu Macronovi výrazným způsobem promlouvat do mezinárodního dění
a ovlivňovat ukrajinsko-ruský konflikt?

Oddělil bych dvě věci. Jedna věc je role pana Macrona už z titulu prezidenta republiky. Tato jeho role, pro kterou existuje i ve francouzštině výraz „effet drapeau“, to znamená „efekt státní vlajky“, mu v jednu chvíli i v předvolebních průzkumech výrazně pomohla. Ale jako úplně jinou otázku bych viděl, zda opravdu významně ovlivňuje to, co se odehrává na mezinárodní scéně. Protože role Francie jako člena EU a jako člena NATO v současné chvíli nenahrává tomu, aby byla nějakým opravdu výrazným spolutvůrcem mezinárodní politiky. I ve Francii se objevují značné pochybnosti o tom, zda telefonní hovory (s ruským prezidentem, pozn. ISDe) skutečně mají nějaký reálný význam.

Vlajkový efekt (Rally round the flag effect/syndrom) vysvětluje krátkodobou podporu vlády nebo lídra v dobách krize respektive války. Poprvé jej popsal J. Mueller v článku „Presidential Popularity from Truman to Johnson“ (1970), efekt vlajky například vysvětluje podporu J. F. Kennedyho po Kubánské krizi, volební vítězství Margaret Thatcherové po bitvě o Falklandy, nebo nárůst podpory prezidenta Obamy po dopadení Bin Ladina.

Jakou roli v tuto chvíli hraje prezident Francie v EU? Narážím na to, že velmi výrazná kancléřka Merkelová byla vystřídána řekněme zatím méně výrazným Olafem Scholzem. Hraje větší roli než předtím, nebo je ta role stejná, či dokonce menší?

Marine Le Penová v předvolební debatě v roce 2017 řekla jednu, podle mě vtipnou, větu, že ať vyhraje kdokoliv, tak bude vládnout žena – protože buďto bude zvolena ona, anebo vyhraje Emmanuel Macron a reálnou moc tak bude mít německá kancléřka Merkelová.

V první části Macronova mandátu jednoznačně platilo, že rozhodující roli hrála německá kancléřka. S odchodem paní Merkelové je jasné, že role Emmanuela Macrona je samozřejmě výraznější. A pokud by byl znovu zvolen, to znamená, pokud by představoval kontinuitu dua Macron-Merkelová, tak by jeho role byla jistě ještě výraznější.

Pojďme nyní k samotné Francii. Jakou roli vůbec hraje francouzský prezident ve francouzském politickém systému?

Role francouzského prezidenta je velice významná. Dalo by se říct, že má nejsilnější postavení ve všech poloprezidentských systémech, přičemž tím slovem “poloprezidentský systém” se míní, že nezávisle na sobě funguje prezident republiky a předseda vlády. Pravomoci prezidenta, které vyplývají z Ústavy páté republiky, jsou skutečně významné. A kromě toho platí i ve Francii, že důležitou roli hrají ústavní zvyklosti, to znamená, jakou roli tomu prezidentovi vtisknul první představitel páté republiky, Charles de Gaulle. A to byla role velice významná, dá se říct i nad rámec ústavních pravomocí, protože on vlastně rozhodoval i nad hlavami volených zástupců.

Jak?

V důležitých otázkách vypisoval referenda, a tím si vlastně potvrzoval souhlas francouzského lidu nezávisle na tom, jaká byla role parlamentu.

Zmínil bych možná jenom dva zásadní články Ústavy, které už v minulosti byly aktivovány. Jeden je článek 16, který říká, že v případě ohrožení republiky prezident může převzít další pravomoci a v podstatě se stává absolutním monarchou. Tento článek už byl v minulosti aktivován v souvislosti s alžírskou válkou v roce 1961.

Další zásadní pravomoc je možnost rozpustit Národní shromáždění. I toto se už v minulosti stalo, když Charles de Gaulle rozpustil Sněmovnu, která vyjádřila v té chvíli nedůvěru vládě. Je zřejmé, že role prezidenta je opravdu významná. I když ne vždy se takový krok musí osvědčit, protože například pan Jacques Chirac rozpustil Národní shromáždění a v následných volbách vyhráli socialisté, takže došlo k pětiletému období kohabitace (v poloprezidentském systému stav, kdy prezident a premiér pocházejí z odlišných politických stran, takže se prezident nemůže opřít o většinu v Národním shromáždění. V poválečné Francii kohabitace nastala zatím čtyřikrát, pozn. ISDe.)

Jaké byly podle vás zásadní momenty prezidentské kampaně ve francouzských volbách – pokud tedy vůbec nějaké byly?

To je správná otázka. Předseda Senátu Francouzské republiky Gérard Larcher se vyjádřil v tom smyslu, že se žádná kampaň nekonala, a v tomto smyslu budoucí prezident ať jím bude kdokoliv, bude mít omezenou legitimitu. Prezident Macron ho sice napomenul, že jeho slova jsou nevhodná – ale ta kampaň skutečně nebyla příliš výrazná. Nekonaly se debaty, jichž by se zúčastnil současný prezident. Když se jej ptali, proč se nechce se svými soupeři střetnou v debatách, tak prohlásil, že ani žádný z jeho předchůdců to neudělal, takže proč by to měl dělat on. Což je docela typické pro jeho arogantní způsob vyjadřování.

V podstatě vidím jenom dva zajímavé momenty kampaně. Jeden se stal před jejím samotným zahájením, kdy prezident Macron řekl, že chce „emmerder“ neočkované lidi, což se obtížně překládá, ale řekněme, že je chtěl, slušně řečeno, naštvat.

Vulgární výraz pro naštvat.

Ano. To je také typické pro jeho způsob komunikace. A druhý významný moment byl, když se Marion Maréchalová, neteř paní Le Penové, otevřeně přihlásila k panu Zemmourovi. Je samozřejmě zajímavé sledovat ty debaty. Jsem přesvědčen že Éric Zemmour v nich výrazně bodoval, ale možná kromě aféry McKinsey, která se objevila v poslední době, se v té kampani vlastně nic zásadního neodehrálo.

„Emmerder“ V rozhovoru pro Le Parisien prezident řekl: „Les non-vaccinés, j’ai très envie de les emmerder. Et donc on va continuer de le faire, jusqu’au bout. C’est ça, la stratégie.“ („Mám velkou chuť nasrat (otravovat) všechny neočkované. A budeme to dál dělat, až do konce. V tom je naše strategie“). Ještě problematičtější věta (z téhož rozhovoru) skoro unikla pozornosti: „Neodpovědný člověk přestává být občanem.“ Toto vyjádření (s využitím slova „emmerder“ – otravovat, posrat, nasrat) převzal Macron od bývalého prezidenta George Pompidoua, který jej kdysi použil ve vztahu k (nadměrné) byrokracii.

 

Aféra McKinsey Francouzská vláda dala zakázku za nejméně 2,4 miliardy eur (téměř 60 miliard Kč, zhruba trojnásobek rozpočtu českého ministerstva zdravotnictví) soukromé americké konzultační společnosti McKinsey. Zástupci této společnosti se podle zprávy francouzského senátu účastnili jednání francouzské vlády, a dokonce vypracovávali vládní zprávy. McKinsey se podílela na všech zásadních reformách Macronova období. Společnost McKinsey údajně „investovala“ do perspektivního mladého Emmanuela Macrona už když mu jako ministru hospodářství poskytovala zdarma konzultace s nadějí, že se jí tato „investice“ vrátí s jeho dalším politickým růstem. V ČR poskytovala McKinsey v minulosti služby např. polostátnímu podniku ČEZ. Prvním vedoucím české pobočky byl v letech 1999–2005 společník Petra Kellnera a minoritní vlastník PPF Jean-Pascal Duvieusart. Zdroj: Mediapart.fr, The Wall Street Journal, The New York Times

Zasáhnout do prezidentské kampaně se pokusilo více než 60 francouzských politiků (včetně francouzského filosofa českého původu Josefa Schovance nebo bývalého francouzského prezidenta Hollanda), nakonec ale kandiduje celkem dvanáct osobností. Pojďme nyní rozebrat pětici, která vede a alespoň třeba podle serveru Politico ve volebních preferencích dosahuje dvouciferných výsledků. Pana Macrona si necháme až na nakonec, ale máme zde Marine Le Pen, Jean-Muc Mélenchon, Erica Zemmoura a Valérii Pecressovou.

 
Zdroj: France24

Takže, pojďme popořadě. Marine Le Pen kandiduje potřetí. Čím je výrazná? Čím je nevýrazná? Čím vás zaujala?

Zaprvé heslem „NON á l´UE, OUI a la France“ (Ne EU, ano Francii). Další věc kterou bych ocenil je, že je takovým spojovacím článkem těch vlasteneckých sil v Evropě. Hodně pro to udělala, což už vyplývá z její pozice ve Francii, která je velmi silná, a to i navzdory některým osobním problémům, jako například rozchodu s jejím otcem nebo zmíněnému konfliktu s neteří. Na druhé straně, co považuji za problematické, je tzv. oddémonizování Národní fronty, které v podstatě znamená opouštění některých programových principů a posun do středu. A za druhé, její ekonomický program je prostě jednoznačně levicový.

Marine Le Pen (22 %, 53 let, Le Rassemblement National,) Není nepopsaným listem, kandiduje již potřetí (v r. 2012 skončila se 17% třetí v prvním kole za Hollandem 28,63% a Sarkozym 27,18%; v roce 2017 postoupila do druhého kola, když těsně porazila s 21,3% Francoise Fillona s 20,03% i Jeana-Luca Mélenchona 19,58%, ve druhém kole jasně prohrála s Macronem 66:34%). Oznámila, že pokud neuspěje, budou letošní volby jejími volbami posledními. Iniciovala široce založenou spolupráci v Evropě s vlasteneckými stranami, např. Gerdem Wildersem, Matteem Salvinim, německou AfD, ale též s Tomiem Okamurou.  Zvolila strategii „dédiabolisation“ (oddémonizování FN, posun do středu), která se osvědčila v tom, že je stále více „salonfähig“ a je fakticky nejsilnější vlasteneckou pravicí v Evropě, avšak zůstává „věčně druhá“ a někteří tvrdí, že nemá dostatečně „prezidentský formát“. Zdá se, že ukrajinská válka jí uškodila méně než Zemmourovi. Ve zvýšené míře se věnuje ekonomice a „kupní síle“ (podle průzkumů obava Francouzů č. 1), podle posledního průzkumu má ze všech protikandidátů Macrona má největší šanci jej porazit ve druhém kole. Výběr z programu: – Boj proti migraci – Občanské referendum – Snížení DPH na energii a zajistit energetickou nezávislost – Znárodnění dálnic – Osvobození mladých do 30 let od daně z příjmu – Nulové úrokové sazby na hypotéku pro mladé rodiny

Pojďme k levicovému kandidátovi Jean-Muc Mélenchonovi, který také kandiduje potřetí.

Přemýšlel jsem, jestli mohu o tomto člověku říct něco pozitivního, a rozhodl jsem se, že nic pozitivního neřeknu, protože podle mě to je komunista ve starém vydání. Stačí zmínit, že ve dvou předchozích volbách (2012 a 2017) Komunistická strana Francie nenominovala svého kandidáta a podpořila právě pana Mélenchona. A k tomu se přiřazuje to, že i jeho osobní vystupování odpovídá jeho politické afilaci: je prostě otřesné. Viděl jsem jej v jedné debatě s panem Zemmourem, kde vykřikoval: “A to se nestydíte?” a když mluvil pan Zeman tak říkal “bla, bla, bla…” Chování tohoto člověka je opravdu otřesné. Protože podpořil venezuelského prezidenta, říká se mu “francouzsky Cháves” – a jeho návrhy tomu odpovídají. Chce například čtrnácti pásmové zdanění, kde ty nejvyšší úrovně mají být 90 % a 100 %. Chce čtyřdenní pracovní týden, takže jeho úspěch tohoto bych považoval za opravdovou katastrofu.

Jean-Luc Mélenchon (16 %, 70 let, Nepodrobená Francie) Radikálně levicový politik, na prezidenta kandiduje již potřetí (v minulosti poměrně úspěšně: 2012 čtvrtý v prvním kole s 11,1% hlasů, 2017 opět čtvrtý, avšak již s 19,58% hlasů), patřil původně k levicovému křídlu socialistické strany, 2016 založil hnutí Nepodrobená Francie, avšak kandidoval opět jako „nadstraník“.  Začínal jako trockista, hovoří o „občanské revoluci“ a podporoval hnutí žlutých vest. Prosazuje mj. „ekologické plánování“ a opuštění jaderné energetiky, v ekonomice hájí „maximální plat“ a maximální progresivitu zdanění se 14 (!) pásmy a sazbou 90% (resp. 100%) u nejvyšších tříd, čtyřdenní pracovní týden (!) a odchod do důchodu v 60 letech (dnes ve Francii 62 let, Macron navrhuje 65 let). Je jistě výraznou osobností a může očarovat některé levicově založené občany svými (radikálně) levicovými návrhy (mj. vystoupení Francie z NATO), avšak jeho případné zvolení prezidentem by bylo skutečnou katastrofou pro veřejné rozpočty (mj. navrhuje i další prohloubení již dnes ohromných deficitů) a značným posunem Francie doleva (jeho „přáteli“ jsou např. němečtí komunisté z „Die Linke“, v minulosti se „zastal“ teroristů z Rudých brigád aj.) a zřejmě jisté mezinárodně-politické komplikace (mj. díky jeho silně protiizraelskému postoji). Výběr z programu: – Snížení volebního věku na 16 let a zavedení povinné volební účasti – Zvýšení minimální mzdy a důchodu na 1400 eur čistého (34 300 Kč) – Zastropování cen energie, pohonných hmot a dalšího základního zboží – Určité množství vody, elektřiny a plynu zdarma – Transformace státního dluhu na bezúroční perpetua – Omezení dědictví – Zákaz jádra, 100% obnovitelná energie

Kandiduje také žena jménem Valérii Pecress, která se na začátku své politické kariéry hlásila k mladým komunistům. Občas je jí vyčítáno, že je nevýrazná, nicméně její preference se pohybují kolem 10 %. Takže váš komentář k paní Pecress.

Přemýšlel jsem o jednom slovu, které by definovalo paní Pecressovo a myslím, že to je slovo “nerelevantní”. Souvisí to s tím, že její postoje se
v průběhu času často měnily. Když vyhrála v republikánských primárkách a porazila dvě výraznější osobnosti, pana Xaviera Bertranda a pana Erica Ciottiho, tak bývalý republikánský prezident Nicolas Sarkozy řekl, že “Valerie je příliš nudná a naopak Macron má talent.” A sama paní Pecress o sobě prohlásila, že je “ze dvou třetin Merkelová a z jedné třetiny Thatcherová“. Řekl bych, že ty dvě třetiny jsou tam špatně.

Valérie Pecressová (9 %, 54 let, Les Républicains) Jako mladá se rozhodla učit rusky v hnutí Mladých komunistů, později přešla k pravici, od r. 1997 byla poradkyní Jacquese Chiraca, ve vládě Nicolase Sarkozyho byla ministryní vyššího vzdělání a výzkumu, později ministryní financí. Od r. 2015 předsedkyní Regionální rady („hejtmankou“) départementu Ile-de-France, r. 2021 výrazně uspěla v regionálních volbách. Roku 2019 opustila Republikány, později do strany znovu vstoupila a porazila v primárkách protikandidáta Érica Ciottiho (což se mnohým „velkým bossům“ nelíbilo). Nechybí jí charizma, vyčítá se jí však, že je političkou méně výraznou, změny názoru (např. v otázce platů, podle Oliviera Vérana „nic neztělesňuje“, nezaujímá jasná stanoviska, potácí se mezi umírněnou a radikální pravicí), prohlásila, že „její názory se vyvíjejí s celou populací“. Výběr z programu – Snížení DPH na energii a na veřejnou dopravu – Obnovení jaderné energetiky – Založení „Národní banky mládeže“, která bude úvěrovat mladé lidi – Zvýšení minimální penze na 1000 € a zvýšení vdovských důchodů – Přezkum uplatňování práva EU ve Francii tak, aby nebylo pro Francouze nevýhodné – Zavedení ambiciózní uhlíkové daně – Ukončení války na Ukrajině a založení nové evropské bezpečnostní organizace od Atlantiku po Ural – Partnerství s Čínou, mluvit s Německem jako rovný s rovným – začlenění pojmu „feminicida“ (genderově motivovaný zločin) do francouzského práva po vzoru Jižní Ameriky – zavedení dvoudenní dovolené pro ženy v období bolestivé menstruace

Na závěr jsme si nechali Erica Zemmoura, což je člověk, který se doposud angažoval na poli žurnalistiky a novinařiny, na poli spisovatelském, ale neangažoval se politicky. S tím začal, až v letošních volbách. A je považován za výrazného a kandidáta, ačkoliv podle průzkumů ta jeho hvězda v posledních týdnech pohasla.

Nejdříve k těm předvolebním průzkumům: já je považuji za velice problematické. Kdyby předvolební průzkumy byly přesné, tak nemusíme dělat volby a ušetřili bychom. Naopak, v minulosti se staly – a stávají se velice často – prostředkem manipulace. Například ve Francii se skloňuje velice často sousloví le vote utile, což znamená „užitečný hlas“.

V minulosti se například stalo, že dva protikandidáti stejné afiliace, pan Chirac a pan Balladur (oba republikáni, pozn. ISDe) byli v průzkumech od sebe deset procentních bodů ve prospěch pana Chiraca (26 % vs. 16 %. pozn. ABJ). Spousta lidí z pravice z tohoto důvodu volila Chiraca. Potom ve finále byl mezi nimi ten rozdíl pouhý jeden procentní bod (20,84 % vs. 18,58 %, první kolo vyhrál socialista a budoucí premiér Jospin, kterého ve druhém kole Chirac porazil, pozn. ISDe). Takže já to vidím tak, že průzkumy opravdu jsou používány k manipulaci voličů.

Užitečný hlas je příkladem strategického hlasování, kdy lidé volí kandidáta, který má údajně vyšší šanci být zvolen, nikoli toho, koho skutečně preferují. Jedná se o výběr „nejmenšího zla“ namísto „volby srdcem“.

Pojďme tedy k panu Zemmourovi.

Pan Zemmour je člověk, který vykazuje naprostou mravní integritu, který je intelektuálně naprosto na výši, a navíc má charisma. A jak jste správně řekla, není nováčkem v tom smyslu, že se už dlouhou dobu polemickému komentování politické scény věnuje. A teprve v posledních chvíli se stal tím, kdo tu politickou realitu spoluutváří. Viděl jsem jeho debaty i v minulosti, kdy ještě nebyl prezidentským kandidátem. Tehdy vydával knihy, které jsou bestsellery, a byl hlavní hvězdou diskusních pořadů. Už v minulosti svoje kvality prokazoval. Je tím, kdo nazývá věci pravými jmény. A s tím souvisí i problém současné Evropě. V „eurospeaku“ slova nabývají svého téměř opačného významu. Takže někdo, kdo je normální, je označován za extremistu, a ten, kdo je extremistický, tak je vydáván za normálního. Ale nelze popírat, že taková hodnocení přece jenom nějaký vliv na voliče mají. Takže uvidíme, jestli se odehraje trumpovský zázrak a pan Zemour pronikne do druhého kola, anebo jestli většina voličů podlehne této antizemmourovské propagandě.

Mohl by Eric Zemmour spíše než Marine Le Pen porazit Emmanuela Macrona nebo ne?

Četl jsem spekulaci, že snad Eric Zemmour má být výtvorem jakési lobby, jejímž cílem je zlikvidovat Marine Le Penovou. Jsem přesvědčen, že to v žádném případě není zájem pana Macrona. Není v jeho zájmu zlikvidovat paní Le Penovou, a to z jednoduchého důvodu. Když se podíváme do minulosti, tak v té poslední, nejvýznamnější debatě, v debatě jejího života, kde měla paní Le Penová prokázat své schopnosti v debatě s prezidentem Macronem, naprosto pohořela. Můžeme diskutovat o tom, proč se tak stalo, ale jednoznačně se tak stalo. Dokonce do té míry, že i členové Front Nacional hovořili o tom, že promarnila pět let práce a údajně se objevovaly diskuze, jak se jí zbavit. Důsledky této debaty se pak ještě nějakou dobu s hnutím táhly, například prohráli následné parlamentní volby (Národní fronta získala jen 1,39 % hlasů, a tedy 8 křesel, v 577 členném Národním shromáždění, pozn. ISDe). Jsem přesvědčen o tom, že paní Le Penová, pokud by se dostala do druhého kola, nemá šanci prezidenta Macrona ohrozit.

A Eric Zemmour?

Jsem přesvědčen o tom, že ten šanci opravdu má, že macronovský tábor v současné chvíli má panický strach právě z toho, aby tím vyzyvatelem ve druhém kole nebyl Eric Zemmour. Zatímco paní Le Penová do jisté míry ztrácí integrační schopnost, tak v novém hnutí Erica Zemmoura (Reconquete) se objevily osobnosti ze všech pravicových táborů. Jsou tam někteří významní bývalí republikáni, například pan Eric Ciotti, je tam velmi charismatický Filip de Villiers, je tam zmíněná neteř Le Penové Marion Maréchalová. Snaží se už prozíravě připravovat základy budování toho protimacronovského tábora pro druhé kolo a já jsem přesvědčen o tom, že se mu to může podařit.

Jak by se změnila Francie – a koneckonců i Evropská unie – pokud by volby vyhrál Eric Zemmour?

Eric Zemmour dostal otázku, zda si myslí že, kdyby se stal hlavou státu, bude schopen překonat ty odpory, které nutně existují a které by se dále prohloubily. Odpověděl, že instituce páté republiky jsou tu právě od toho, aby takovéto odpory překonávaly. Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že by to zvládnul a za využití všech republikánských institucí by začal prosazovat to, co jsou skutečné národní zájmy Francie.

A jak by podle vás na to reagovala Evropská unie? Jsme teď svědky toho, že třeba ne všichni vítají výsledek voleb v Maďarsku.

Existuje tady jeden zásadní rozdíl. Pokud skončí referendum o evropské ústavní smlouvě zamítnutím v Irsku, tak to pro EU není problém. Prostě to je početně tak malá země – a méně významná země – že nějaké “NE” v referendu v Irsku problém není. Ale pokud skončí referendum o evropské ústavní smlouvě tak, jak se stalo, zamítnutím ve Francii, tak to samozřejmě už problém je. Protože uplatňovat sankce proti Francii, tak jak se to opakovaně dělo například proti Rakousku, proti Polsku, Maďarsku, dalším tzv. neposlušným zemím, tak postupovat proti neposlušné Francii, to už je skutečně zásadní problém. Takže já si myslím, že by skutečně došlo k výrazným změnám. A i Eric Zemmour řekl: „Pokud si přejete zachování statu quo, volte paní Le Penovou, pokud si přejete skutečnou změnu, tak potom volte mě.“

Éric Zemmour (10 %, 63 let, Reconquêtte) Pochází ze židovské rodiny v Alžírsku, která v roce 1952 odešla do Francie. O šest let později se v Drancy narodil. Chodil do židovské školy v Paříži, byl vynikajícím žákem a vždy hodně četl, fascinoval ho Napoleon a politika. Stal žurnalistou, mj. v Quotidien de Paris. Od roku 1996 působil v deníku Le Figaro a od roku 2000 měl svůj pořad v televizi (mj. pořad On n´est pas couché = Nespíme, na kanálu France 2, kde dosáhl vysoké sledovanosti). Stal se polemikem a vydal několik bestsellerů, například Le suicide français = Francouzská sebevražda, v roce 2014, jehož se prodalo půl milionu kusů, ale byl také již 3x odsouzen pro (údajné) podněcování k nenávisti. Popisuje realitu takovou, jaká je, jasnými slovy. Hovoří o kolonizaci Francie (v níž jsou salafisté a Muslimské bratrstvo skutečnou okupační armádou), jasně vysvětluje neslučitelnost islámu s francouzským sekulárním státem (svoboda – rovnost – bratrství nejsou v islámu realizovatelné). Chce zabránit sociálnímu inženýrství zvanému „výměna populace“ (výměna autochtonních Francouzů za zejména muslimské obyvatele z Asie a Afriky – viz Bertold Brecht), chce migraci nula, hovoří o „ministerstvu pro remigraci“ (návrat nelegálních imigrantů do zemí původu). Uškodila mu však ukrajinská válka (a jeho dřívější slova obdivu k Putinovi), „jednorozměrnost“ – zaměření na imigranty a islám, nyní se pokouší doplnit své ekonomické návrhy, v průzkumech ale zaostává za M. Le Pen, jíž se vyplácí dlouhodobé působení a to, že si to mezi lidmi „odpracovala“. Výběr z programu: – změna Evropské unie na Evropu národů, která respektuje důstojnost států – revize čl. 55 francouzské Ústavy, aby měl jakýkoli francouzský zákon přednost před právem EU – Obnovení disciplíny ve školách – Nulová imigrace – Postavení 14 nových jaderných reaktorů – Odmítnutí rozšiřování EU a odmítnutí vstupu Ukrajiny do NATO – Opuštění integrovaného vojenského velení NATO – „Přijmout euro byl špatný nápad, opustit eurozónu by bylo ještě horší“ – Privatizace veřejnoprávních médií Zdroj: Le Monde

Ještě se podívejme podrobněji na stávajícího prezidenta Emmanuela Macrona. Co to je onen “macronismus”, Macronova politika, jak byste ho charakterizoval?

V roce 2017 pan Macron svůj předvolební životopis nazval “revoluce”. Tím samozřejmě sugeroval velké změny, které v případě jeho vítězství nastanou. Ve skutečnosti je ovšem jednoznačně reprezentantem statu quo v Evropské unii i ve Francii. Je například absolventem ENA (École nationale dádministration, Vysoká škola administrativy ve Štrasburku, z českých politiků na ní studoval např. senátor a prezidentský kandidát Pavel Fischer, pozn. ISDe). Jedná se o elitní francouzskou školu, která v podstatě dodává kádry na nejvyšší pozice ve francouzských politických a státních struktur. Díky své kariéře v bankovnictví se stal milionářem už před tím, než nastoupil do nejvyšších funkcí v Hollandově vládě. Z pohledu evropských elit se podařila se úžasná věc, a sice, že při totálním propadu těch tradičních stran, to znamená socialistické strany, kdy ji Francois Hollande de facto zlikvidoval na dnešní úroveň, a poklesu republikánů kvůli skandálům pana Fillona, se podařilo etablovat stranu, která deklarovala, nakolik se od těchto tradičních stran odlišuje, a přitom je výrazným nositelem jejich tradičních tendencí.

A když se ptáte, co je to macronismus, tak to v podstatě nikdo neví. Komentátoři mluví o tom, že ani po deseti letech působení pana Macrona
v nejvyšší politice nevědí, co to je za “zvíře”. Založil stranu, která má naprosto nečitelný název “Republika na pochodu” a v podstatě velmi nečitelný program. To mu umožňuje přivlastňovat si programové návrhy ostatních stran a dělat to, co je potřeba.

Emmanuel Macron (27 %, 44 let, La République En Marche) Bývá kritizován jako „prezident bohatých“, „prezident soukromého sektoru“ či „prezident ze světa financí“. Před zahájením své politické kariéry byl investičním bankéřem banky Rothschildů, mimo jiné sjednával dohodu pro americkou společnost Pfizer. V letech 2006–2009 byl členem Socialistické strany, v letech 2014–2016, v době prezidentství socialistického prezidenta Hollanda, byl minstrem hospodářství a průmyslu, v roce 2017 byl poprvé zvolen francouzským prezidentem jako kandidát vlastní politické strany En Marche (Vpřed!) Výběr z programu: – Znovuobjevení našeho dobyvatelského ducha, abychom vybudovali novou Francii – Kvóty na ženy ve vládních funkcích – EU je zásadní úspěch, je nástrojem suverenity a nejlepší zárukou míru v Evropě – Posílení evropské identity – Obnova francouzských elit – Vytvoření národa a po obnovení francouzské národní hrdosti

Já jsem se začetla do toho jeho programu a mám takový malinko jízlivý dotaz. Napadlo by vás někdy že Emmanuel Macron bude volat po “vytvoření národa a po obnovení francouzské národní hrdosti”?

To by mě opravdu nenapadlo, protože myslím, že ve vztahu k panu Macronovi je slovo „eurohujer“ nepřesné. On není eurohujer, on je architektem těch největších zvěrstev, které Evropská unie v poslední době navrhovala – ať už se jednalo o kvóty na uprchlíky, ať už se jednalo o tzv. Zelený úděl. Takže, aby se pan Macron, který si přeje rozpuštění Francie a dalších národů v Evropské unii, vydával za obhájce národních zájmů, tak to je skutečně paradox.

Vybrané momenty z kampaně leden 2022 Pařížský soud odsoudil Érica Zemmoura kvůli „podněcování k nenávisti“ k zaplacení pokuty 10 tisíc euro, Zemmour se odvolal. Zemmour v talkshow r. 2020 označil nezletilé migranty za „zloděje, vrahy a znásilňovatele“ a požadoval jejich vyhoštění. Podle státní návladní Manon Adam došlo k „překročení hranic svobody slova“, vytkla mu „válečnický jazyk“ a „zevšeobecňování“, což jsou prý „typické prostředky rasismu“. Podle Zemmourova advokáta není Zemmour rasista, pouze „popisuje realitu“ pomocí tvrdších slov, čímž chce vyjádřit, že další imigrace není žádoucí. Sám Zemmour kritizoval samotný zákon, na jehož základě byl odsouzen, který byl podle něj „svého času výtvorem levice jako nástroj proti nepohodlné konkurenci, přičemž tento zákon je neústavní.“ únor 2022 Nezdařený start Pécressové – kandidátka poměrně přesvědčivě uspěla v regionálních volbách r. 2021, ale stačí to na celofrancouzské úrovni? Její první vystoupení bylo kritizováno. Sarkozy měl říci, že „Valérie“ je pro něj „příliš nudná“, naproti tomu Macron „má talent“. A Macrona podpořili i další republikáni (Éric Woerth, Nora Berra) pro něž je Pécressová „příliš napravo“. Pécressová kritizovala prezidenta Macrona za „zneuctění francouzských dějin“, když kritizoval „zločiny proti lidskosti“ během alžírské války. Podobně jako Le Penová slibuje referendum o přistěhovalectví, od Zemmoura se odlišuje jako emancipovaná „bojovná žena“. „Mezi Zemmourem + Le Penovou na straně jedné a Macronem na straně druhé je její manévrovací prostor ovšem poměrně úzký a nováčci (ne dost známí) to nemívají snadné – Macronův úspěch v roce 2017 byl spíše výjimkou. březen 2022 Macron vede v průzkumech, přestože ještě oficiálně neoznámil svou kandidaturu. Marine Le Penová nechala prý zlikvidovat jednu volební brožuru kvůli „chybám v pravopise“, podle Libération to však bylo kvůli fotografiím s Vladimírem Putinem. Mluvčí Národní fronty tvrzení Libération popřela. Před volbami v roce 2017 byla Le Penová v Moskvě, setkala se s ruským prezidentem Putinem a na tiskové konferenci následně řekla, že Putin představuje „multipolární vizi světa“ a „Krym nikdy nepatřil k Ukrajině“. 6. 3. 2022 Neteř Marine Le Penové, Marion Maréchal, se rozhodla podpořit Zemmoura – „Rozhodla jsem se podpořit kandidáta, který má podle mne největší šanci prosadit ty myšlenky, které jsem vždy podporovala,“ řekla k tomu Maréchalová. Dnes 32-letá politička se před 5 lety stáhla z politiky, v poslední době však opakovaně deklarovala „chuť na návrat“, např. během parlamentních voleb v červnu 2022. S válkou v Ukrajině však „hvězda“ Zemmoura začala pohasínat. Sama Le Penová řekla, že rozhodnutí své neteře „lituje“, ale věří, že sama přijde na to, že „udělala chybu“. 18. 3. 2022 Jak válka ovlivňuje volby – Macron se prezentuje s třídenním strništěm v džínách a s emblémem francouzských horských myslivců na tričku – Putinova válka mu (zprvu) pomohla k rostoucím číslům v průzkumech (odmítl označit Putina za „diktátora“ s tím, že „škatulkování nám nepomůže“ a údajně s ním vede časté telefonické hovory). „Je to odraz staré francouzské touhy, aby Francie měla ještě hlas na mezinárodním poli,“ řekla komentátorka Sandbergová a Macron tomu „vychází vstříc“. Využívá i obtíže svých konkurentů (zj. Le Penové, Zemmoura), kteří dříve k Vladimíru Putinovi vyjadřovali sympatie. Sandbergová upozorňuje i na to, že „nevyřešené problémy“ (např. neprovedená reforma penzijního systému), které jsou aktuálně válkou zastíněny, by mohly dostat průchod během Législatives, čili voleb do parlamentu v červnu 2022.

Vyhledávání jednotlivých kandidátu na francouzském Google během dubna

Zdroj: Google trends, 1. 4. – 7. 4. 2022

Zdroj: Google trends, 1. 4. – 7. 4. 2022

Zdroj: Google trends, 4. 4. – 7. 4. 2022

Celý rozhovor Jany Bobošíkové s Janem Schwippelem na YouTube Aby bylo jasno: https://www.youtube.com/watch?v=BBBaRMKO17I