Jana Bobošíková je naším hostem Dobrý den.

Dobrý den.

Jana Bobošíková je moderátorka, to myslím každý ví. Na úvod mi prosím, řekněte, paní Bobošíková, nevzpomenete si náhodou, co jste dělala tohoto dne, tedy dvacátého prvního prosince, přesně před dvaceti lety?

Když se ponořím do vzpomínek, tak se mi vybavuje, že jsem v té době zpovzdálí sledovala vznikající televizní krizi.

Co to znamená – „zpovzdálí“?

V té době jsem ještě nepracovala v České televizi, ale věděla jsem, že se něco děje, a byla jsem trošku znepokojena tím, jak politici naprosto zásadním způsobem zasahují do toho, jak Rada České televize tehdy odvolala, tuším, generálního ředitele Chmelíček.

To, co následovalo potom, slavná televizní krize, to se asi nedalo odhadnout předem, ale říkala jste si v té chvíli, kdy vám volali a nabídli Vám místo šéfky zpravodajství „je to tenký led“?

Ve chvíli, kdy mi zavolal ředitel Hodač, a nabídl mi místo ředitelky zpravodajství, tak jsem věděla, že to je tenký led a také mě celé moje okolí zrazovalo. Zrazovala mě maminka, abych tam nechodila, zrazoval mě manžel, spousta přátel mě zrazovala. Nicméně, já mám svým způsobem ráda dobrodružství a určité výzvy, tak jsem i na ten tenký led vstoupila.

Litovala jste toho později?

Nelitovala.

Ani na chvíli? Když na Vás plivali?

Ne. Byla to cenná zkušenost, draze zaplacená, ale nelitoval jsem.

S odstupem těch dvaceti let se na to díváte jak? S odpuštěním? S pochopením? S ještě větším rozčílením?

Mě ta situace nikterak nerozčilovala. Je něco jiného zneklidnění a něco jiného rozčilení, kdy cítíte nějaký vztek. Já jsem žádný vztek necítila a na tu situaci se dívám v podstatě stejně a vůči nikomu necítím žádné emoce – negativní, ani moc pozitivní. Pro mě to byla pracovní záležitost, já jsem šla tehdy do České televize dělat svou práci a emoce jsem se snažila nechat stranou a nechávám je stranou i po těch dvaceti letech.

Kdo vás v průběhu televizní krize nejvíc překvapil, ať už v dobrém anebo ve špatném?

Víte, já už jsem na to odpovídala i vzpomínala mnohokrát. V dobrém mě samozřejmě překvapili lidé,
o kterých jsem do té doby třeba ani nevěděla, že mi fandí, kteří najednou volali, jestli něco nepotřebujeme. V dobrém mě překvapili třeba i vzdálení příbuzní, kteří se ve vypjatých okamžicích ujali mých dětí a odvezli je z republiky. No a ve špatném, tak tam mě překvapily některé televizní tváře, které jsem měla zafixovat jako, řekněme, milé herečky, milé herce, důvěryhodné zpravodajce z obrazovky, a oni se najednou chovali úplně jiným způsobem, než by člověk od slušného člověka očekával – takže to mě asi nejvíc překvapilo.

Paní Bobošíková, kam podle Vás za těch dvacet let Česká televize jako nejsilnější médium v této zemi a médium veřejné služby, kam přišla? Kam došla? Kam se dostala?

Tak Česká televize se na jednu stranu velmi zdárně rozvíjí, má už mnoho kanálů. Kdysi měla dva, později čtyři, teď má tuším sedm televizních kanálů, takže Česká televize se snaží tvořit, Česká televize se snaží růst, Česká televize se snaží nabízet divákům obrovské množství programů. To si myslím, že je pozitivní. Na druhé straně je otázka, kam se dostala v tom úzkém segmentu zpravodajství a publicistiky, což je jenom malá část její činnosti, byť velmi viditelná. A tam si myslím, že, kromě technologických změn, neprošla televize změnou k větší pluralitě názorů a k větší svobodě. Tam se obávám, že názory jsou velmi jednosměrné a že to, čemu se říká „vyvážené poskytování informací“, tak to se vyvažuje tak, že
v noci se dávají ty názory, které se třeba osazenstvu zpravodajství nelíbí, a přes den se dávají názory, se kterými to osazenstvo souzní. Já vím že to nelze takto říct úplně ze sta procent, ale tak to na mě působí.

Kde je příčina?

Příčina podle mého názoru je v tom, že žijeme v době, kdy řada novinářů je levicových, řada novinářů je progresivistických a novináři, kteří smýšlejí jinak, kteří jsou jinak ustrojeni, to mají v této skupině hodně těžké. Tudíž, myslím si, že i pro management České televize je čím dál tím složitější tu názorovou pluralitu vytvářet. Také to souvisí s tím, jací studenti opouštějí novinářské fakulty. Já opravdu nevím, zda na vysokých školách existuje pluralita názorů, a sama jsem jako moderátorka XTV měla ve studiu řadu hostů, kteří kroutili hlavou nad tím, co se dnes na vysokých školách děje, kteří kroutili hlavou nad tím jednostranným zaměřením. Takže ten problém začíná na vysokých školách, táhne se potom do těch redakcí ,a je zřejmě čím dál tím složitější najít lidi, kteří vědí že svoboda je pro každého, kteří vědí že svoboda není jenom pro určitou názorovou skupinu, kteří jsou zkrátka otevřeni pluralita názorů.

Předpokládám, že bedlivě sleduje to, co se děje v České televizi a kolem České televize?

No bedlivě…sleduji, ale nevím, jestli úplně bedlivě. Sleduji.

No, já bych řekl, že bedlivě. Už proto, že Vaše kolegyně, paní Lipovská, je členkou Rady, o tom se obecně hovoří. Co jí nejčastěji radíte, paní Lipovské?

No, kdyby tady seděla kolegyně Lipovská, tak snad by se nezlobila, když bych prozradila, že čas od času spíš se snažím, řekněme, rozředit v našich diskusích její někdy opravdu velmi nemilosrdnou kritiku České televize. Takže čas od času – nechci říkat, že jí radím, protože ona se řídí vlastním rozumem – ale čas od času jí sděluji své zkušenosti, jak se některé věci v televizi vytvářejí: co všechno může být lidská chyba, co vůbec nemusí být nějaký zlý záměr. Takže hovoříme spíš v tomto spíš v tomto duchu. Ale neřekla bych, že jí přímo radím, to je otázka vzájemné diskuse.

Vy už jste to před chvílí poznamenala a ostatně už jste to uvedla i na Facebooku, že Vaše spolupráce s XTV končí. Když jste mi psala tu první smsku, tak jste napsala něco v tom duchu, že něco končí a něco začíná. Můžete tu už prozradit, co začíná? Co budete dělat v okamžiku, kdy skončíte? Dnes jste natočila poslední rozhovor, s Markétou Šichtařovou.

Můj život samozřejmě, a vy to dobře víte, není pouze XTV. Já mám mnoho aktivit, založila jsem Institut svobody a demokracie, podnikám, no a nyní se přede mnou objevily další, řekněme společenské, možnosti jak rozvíjet některé aktivity, takže chystám určité projekty ve společenské oblasti – a uvidíme, Zatím nechci víc prozrazovat.

Ani třeba oblast? Jestli se jedná o média nebo jestli se jedná o politiku?

Nebudu teď nic prozrazovat, nezlobte se. Bylo by to předčasné.

Zkuste – jednička? Dvojka?

Obojí.

Obojí? To zní zajímavě. Mimochodem, o co, paní Bobošíková, jde Vašemu institutu?

Našemu institutu jde o to, aby prosazoval a vysvětloval myšlenky svobody a demokracie. My totiž žijeme v tom, že svoboda je nedělitelná a že je opravdu pro každého a že stejnou svobodu vyjádření má mít člověk, který se cítí být příslušníkem pražské hospody anebo, chcete-li, venkovské kavárny. Zrovna tak si myslíme, že v demokracii má každý jeden stejný hlas, neboli že společnost se nedělí tak, že ti „staří
a hloupí“ rozhodli o brexitu a „mladí a vzdělaní“ by zůstali v Evropské unii. A na toto se bohužel v české společnosti čas od času, a obávám se, že čím dál tím častěji, zapomíná. A já si velmi dobře pamatuji na étos Václava Havla a na étos Václava Klause z počátku devadesátých let, kdy Václav Havel velmi rád používal onu okřídlenou Voltairovu větu „nesouhlasím s tebou, ale udělám všechno proto, aby si mohl to, s čím já nesouhlasím, říkat.“ To je takový jeden zdroj toho, na co bychom rádi navázali. A druhý zdroj toho, na co navazujeme, tak to je snaha Václava Klause, který v první polovině devadesátých letech vytvořil systém politických stran a velmi se podílel na prosazení pluralitní parlamentní demokracie. A to si myslím, že zase je něco, na co se rádo zapomíná, protože dnes jsme čas od času svědky toho, kdy někteří politici mají svou pravdu, ale už nedbají o to, aby tu svou pravdu mohl vedle nich říkat někdo jiný.

Dobře a co takový institut v této věcí můžu udělat?

Informuje, vyhledává nejrůznější výroky, které se této filozofii protiví, nebo které jí naopak nějakým způsobem zdůrazňují, píše studie, dívá se kolem sebe a analyzuje třeba i ekonomická data v různých ekonomikách, které třeba nejsou až tak svobodné a které jsou svobodnější, pořádá ankety…Prostě snaží se všemožnými způsoby poukazovat na to, co se děje a hovořit o tom.

Pořád to ovšem je tak, že vy jste hlavně byznysmenka, protože podnikáte. Vlastně si může spousta lidí položit otázku, proč institut, když se staráte o fungující firmu. Není to Váš další pokus se vrátit třeba do politiky nebo jaksi do veřejného života, poté co jste si vyzkoušela, že vám nejlépe jde podnikání a moderování?

Podívejte, mně osud České republiky nikdy nebyl, není, a nebude lhostejný, a pokud mohu tím, že založím, což může udělat každý občan, zapsaný ústav Institut svobody a demokracie, a v rámci toho institutu hovoříme o věcech, o kterých se třeba nehovoří úplně v mainstreamu každý den, tak já to považuju za svůj příspěvek ke svobodě a demokracii. A jestli to někdo považuje za start politické kariéry, já tedy rozhodně ne. To je prostě činnost, která je publicistická, která je analytická, ale není politická
v tom smyslu, že bych někde někam kandidovala.

Já vím, ale já se ptám, jestli v okamžiku, kdy člověk má svůj dobře rozjetý byznys, nelituje toho času? Protože si neumím představit, že by takový institut byla výdělečnou činnost.

Ne, to rozhodně není výdělečné činnost. Já si tím podnikáním vydělávám na ten institut!

No právě, jestli to celé dává dohromady smysl?

Mně to dává smysl. Já chápu, že to vypadá jako fráze, ale protože mně opravdu není osud této země lhostejný, tak se snažím v různých životních etapách různým způsobem k němu přispět. Možná to dělám neobratně, možná to dělám špatně, možná se to někomu nelíbí, ale to je cesta, kterou jsem si zvolila,
a na kterou někteří lidé slyší a s institutem spolupracují, mají rádi jeho výstupy a čtou nás.

Co na to říkají Vaši blízcí, paní Bobošíková, když nastanou ty chvíle, kdy vy v přesvědčení
a v dobré víře nade vší pochybnost jdete tu kandidovat na prezidentku, tu kandidovat na ředitelku České televize, to už je dávná historie, ale jak to prožívají? Oni přece už musí po zkušenostech říkat „mámo, to se na Tebe zase snese tolik špíny a kritiky.“ Rozmlouvají Vám to a byl to případ
i institutu?

Ne. Rozhodně mi to nerozmlouvají. My v rodině jaksi ctíme, že každý jdeme nějakou cestou, a na těch cestách se snažíme podporovat, byť samozřejmě někdy je to i těžší. Takže řekla bych, že to berou tak, že sice ano, zase to může být nějaký průšvih, ale prostě vybrala sis to, tak ti držíme palce.

„Zase to může být nějaký průšvih,“ tak to formulujete?

No tak to formuluji já – a oni to myslím říkají jinými slovy. Ale gros toho je: „vybrala sis to, tak prostě Tě podporujeme!“ A tak to máme se všemi rodinnými příslušníky.

Vracím se ještě k médiím a to obecně, a média veřejné služby z toho nevyjímaje. Máte pocit, že dnešní nastavení médií tak, jak je, se společností alespoň drží krok – protože říct, že jí prospívá, se neodvážím, zatím. Zejména po svých zkušenostech. Já tu často říkám, že jsem přestal médiím věřit, a jediní médium, kterému věřím, je XTV. Co se to děje v českých médiích podle vás?

Na jedné straně jsou zde veřejnoprávní média, která takzvaně „mají své jisté“, dostávají koncesionářské poplatky. Na druhé straně jsou komerční média, která vzhledem k tomu, jakými procházíme nyní turbulencemi, tak samozřejmě začnou procházet určitými krizemi, protože reklamní trh není nekonečný
a peněz nebude dostatek. Takže samozřejmě na novinářském trhu bude přecpáno, mohu-li to takto říci, to je jedna stránka věci. Myslím, že spousta novinářů se může začít obávat o svá místa. A druhá stránka věci je, že je tady obrovská konkurence v sociálních sítích, kterým z nejrůznějších důvodů někdo důvěřuje, někdo jim nedůvěřuje. Ale řekla bych, že je lidí sledují (i když v průzkumu na to žádný nemám) takřka se stejným zaujetím nebo se stejnou intenzitou jako ona klasická média. A sociální sítě samozřejmě tím, jak mapují zcela jiným způsobem každodenní život, tak vytvářejí velkou konkurenci
a rozevírají v podstatě nůžky mezi vnímáním světa na straně jedné v těch sociálních médií, a vnímáním světa na straně druhé v těch mainstreamových.

Když tu následující otázku položím v té nejobecnější rovině, jaká existuje: Věříte českým médiím?

(dlouhá pauza) Ne.

No, já také ne. A také to často slyším od lidí. A neumím si připustit, že by to bylo kvůli sociálním sítím.

Já věřím informacím, které si sama zjistím v tom smyslu, že se snažím vždycky čerpat informace od původního zdroje. Pak je otázka, kterou si musíme klást, nakolik jsou ta média profesionální a zda opravdu čerpají informace z původních zdrojů, nebo zda opisuje jedno médium od druhého, čímž dochází k určitému zkreslování. Ale já si myslím že to je častokrát chyba, a o tom už jsme hovořili na začátku, jednak určitého ideového zaměření, a bohužel někdy také chyba určité lenosti a slabé profesionality, kdy ti lidé nejsou ochotni sedět nad materiálem tak dlouho, dokud ta fakta skutečně neověří na několika různých místech. Protože to bývalo zlaté pravidlo, že se vysílají informace, které jsou ověřené minimálně ze dvou zdrojů. Já nevím, zda se toto pravidlo dnes dodržuje, a někdy mám pocit že ne.

Vy jste již před chvílí zmínila ten vlastně duální systém, který tady funguje. Na jedné straně média veřejné služby a na druhé straně soukromá média. Ještě je tady ovšem takový speciální druh médií, a to jsou média, která jsou placená z nejrůznějších obskurní fondů a všech možných nadací. Těmto médiím se alespoň trošku dá věřit? Anebo jak na to pohlížíte? Je to taková třetí kategorie.

Velmi často tam bývají vypsány projekty na konkrétní nějaký jev. Třeba, pokud se nemýlím, na volbu Rady České televize byl vypsán grant ve výši několika set tisíc korun. Byl vypsán, tuším, Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky. Ten Nadační fond nezávislé žurnalistiky má nějaké příjmy, jsou za ním nějací podnikatelé, kteří do něj dávají své peníze. Takže já se na tyto aktivity dívám jako na podnikatelský projekt, který vlastně o sobě říká „Ano, my jsme tedy skupina občanů, ano, my dáváme do tohoto fondu peníze, a my si za ty peníze chceme od novinářů koupit analýzou vývoje Rady České televize.“ Otázka je, protože ty výstupy se pak tváří velmi nezávisle, tak otázka je, kdo z běžných občanů, který nemá čas na to sledovat tyto informační toky, tak kdo z běžných občanů dohlédne pod povrch toho, že to je vlastně podnikatelský záměr.

Takže je to komerční médium se vším všudy.

Je to komerční médium se vším všudy, zahalené do hávu nekomerčních slov a bohulibých frází, ale to nijak principům trhu neodporuje.

 

Paní Bobošíková, já jsem byl pověřen kolegy z XTV, abych poděkoval za Vaše působení, protože jste za námi vlastně přišla ještě ve chvíli, kdy nás znalo málo lidí. Domnívám se, že máte dost zásadní podíl na tom, že už nás zná hodně lidí. Odvedla jste velký kus práce a ono to vždycky tak není, že se lidé rozcházejí v dobrém, ale tentokrát to tak je. My jsme rádi, že jste tady s námi byla, a tímto vyjadřujeme jakousi nadějí, že třeba, někdy, jestli budeme všichni živí a zdraví, a jestli bude živá a zdravá XTV, se potkáme buďto tady, nebo na nějakém jiném projektu, tak , jak to v životě chodí.

Takže já vám děkuju z pověření všech kolegů i majitelů XTV za všechno, co jste pro tento projekt udělala. A řeknu to: těším se na příště, protože i pro mě byla velká čest pracovat tady po vašem boku a mnohé jsem se od vás naučil. Přejeme Vám hodně štěstí, zdraví pro Vás, pro Vaše blízké. A myslím, že spousta lidí pozoruje to, co děláte, a tu základnu fanoušků máte velkou, tak Vám přejeme, abyste jí měla ještě větší.

Já vám děkuji mnohokrát. Děkuji Vám, děkuji všem kolegům tady ve studiu, bylo mi ctí s Vámi pracovat,
a bylo mi ctí nejen proto, že jste profesionálové, ale proto, že XTV je místem, kde se opravdu ctí svoboda slova, a to je dneska vzácné.

Děkuji také vám, vážení diváci XTV, mnohokrát za přízeň, za všechny krásné dopisy, které jste mi psali,
a těším se, že se ještě někdy uvidíme. Na shledanou.

Tady máte vždycky dveře otevřené a že doufám, že v řádu týdnů a měsíců se tady potkáme
v nějakém pořadu. Bude mi vždycky ctí. Naším hostem byla Jana Bobošíková.

Rozhovor vedl Luboš Xaver Veselý, 21. 12, 2020.