Rozhovor s Janou Bobošíkovou pro PL

Rozhovor s Janou Bobošíkovou pro PL

Jak byste shrnula rok 2020 vaším pohledem?

Tak jako každý rok byl i ten loňský pro někoho šťastný, pro někoho méně šťastný. Lidé loni jen neumírali a nepodléhali nemocem, ale také se rodily děti, lidé se zamilovávali, zakládali rodiny, uzdravovali se z vážných chorob. Firmy pouze nekrachovaly, ale také vznikaly, výsledky hospodaření nekončily pouze v červených, ale také v černých číslech.

Z hlediska naší země jako celku – a z mého pohledu – to byl rok prozření. Rok, kdy jsme zjistili, co dokážeme, kdy jsme dokázali obětavě a do úmoru pracovat a spolupracovat, kdy jsme dokázali projevit obrovskou ukázněnost, disciplínu a sebeovládání, kdy jsme se – mnozí poprvé od války – naučili odříkat si, žít v samotě a osamění, kdy jsme museli čelit strachu a prázdnotě… A hlavně to byl rok, kdy jsme dostali šanci nového začátku.

Nadmíru optimistické byly poslední hodiny loňského roku – Velká Británie, náš spojenec z druhé světové války, země, ke které mnozí po dekády vzhlíželi jako k zemi podnikavého ducha, vědy a poznání, zemi svobody, naděje a slávy – se nadechla, dokázala projít vězeňskou branou a vrátit se po čtyřiceti letech zpět na svobodu. Když čtu Daily Mail a radostné zprávy přátel, kteří v Anglii žijí, dává mi to naději, že touhu po svobodě nelze nikdy docela zničit ani v člověku, ani v národě.

A my jsme podobně jako Britové zemí, která má svobodu hluboce vepsanou ve své DNA.

Jakou známku byste udělila české vládě za loňský rok 2020?

Vláda není dítě, aby dostávala známky. Vláda má být, aspoň teoreticky, sbor dospělých odpovědných lidí, které jsme jako voliči pověřili, aby řešili krizové situace, aby hasili požáry a aby pomáhali předcházet jejich vzniku. Nemohu proto vládu šetřit za to, že musela vládnout během krizového roku, protože právě to je její práce. Známku za svůj výkon obdrží v říjnu od voličů.

Jaký krok vlády během těch uplynulých dvanácti měsíců považujete za nejzásadnější?

Slova Evropská unie vedou u mnohých automaticky k přeskočení celé věty, protože máloco je v životě normálního pracovitého člověka zbytečnější a nudnější než rozhodování byrokratů kdesi v Bruselu, rozhodování, které téměř nemůže ovlivnit. Teď ale, prosím, čtěte dál.

Jako bývalá europoslankyně si ovšem nemohu dovolit ignorovat vysoce nebezpečný skok do moře společných unijních dluhů, daní a dusivých regulací, který naše vláda provedla pod rouškou covidu během červencového summitu Evropské unie. Vzhledem ke své europarlamentní zkušenosti o nutnosti czexitu už léta nepochybuji. Teď mám ale srozumitelný argument i pro ty, kteří naivně věřili, že něco podobného není možné. Teď jim mohu snadno vysvětlit, že Evropskou unii reformovat prostě nejde, a kdo to občanům ještě pořád tvrdí, ten jednoduše lže. Právě proto, že doma Evropská unie skoro nikoho nezajímá, vláda dala souhlas k zadlužení nás a našich dětí, a to nejen za nás samotné, ale třeba také za Řeky nebo za Němce.

Do poslední chvíle jsem se na nebezpečí summitu snažila upozorňovat, vysvětlovala jsem i poslancům a senátorům obrovská nebezpečí spojená s tímto krokem, ale bohužel, jak nám napsal jeden z opozičních poslanců – ve Sněmovně mnozí vůbec nevěděli, o čem hlasují. A tak odjel premiér Babiš do Bruselu de facto s blankosměnkou a vrátil se s pomyslným hypotečním listem, kterým dal naši zemi Němcům, Francouzům a jejich bruselským přátelům do zástavy. Bude dlouho trvat, než si všichni plně uvědomíme důsledky tohoto kroku – plně na nás totiž dopadnou až v příštích letech. Bolet nás však budou podobně, jako dnes v obavách sledujeme dopad Lisabonské smlouvy. Před jejím přijetím jsem důrazně varovala, bohužel neúspěšně. A tak nyní stojí naše země před Evropským soudním dvorem. Kvůli migrantům.

Který český politik zaslouží za poslední rok podle vás pochválit, a který naopak pokárat?

Pochválila bych ministra kultury Lubomíra Zaorálka za to, že na počátku roku přispěl k odchodu ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové, kterou do funkce jmenoval lidovecký ministr a přítel Sudetoněmeckého landsmanšaftu Daniel Herman. Její neschopnost jednat s přeživšími lidickými dětmi a její naprostý nedostatek citu pro Lidice jako světový symbol německého nacistického teroru, měly ničivé důsledky. To, že ji ministr Zaorálek přiměl k rezignaci, od něj vyžadovalo zcela nesamozřejmou odvahu; stál tak proti relativně mocné skupině těch, kdo v naší zemi hájí cizí zájmy.

Stejný ministr však také hrubým způsobem narušil svobodu a nezávislost veřejnoprávních médií svou ničím nepodloženou kritikou Rady České televize, v jejímž čele ostatně ještě nedávno stál jeho blízký spolupracovník René Kühn. Snad ještě zásadnější je Zaorálkův podpis pod dopisem tří ministrů zahraničních věcí společně se současným ministrem Tomášem Petříčkem a bývalým ministrem Karlem Schwarzenbergem, který bezprecedentním způsobem narušil česko-izraelské vztahy svou otevřeně propalestinskou politikou.

Jakou největší změnu cítíte, po letošku s koronavirem, v české společnosti?

Podlehli jsme protektorátní atmosféře a začali jsme takřka sborově a pro nás netypicky dokonale poslouchat. Roušky jsme nasazovali, šili a sundávali podle předpisů, stáli jsme ve vzorových rozestupech s prázdným výrazem ve tváři a s hlavou mlčky skloněnou k mobilům, opět jsme se postavili do front takřka všude a takřka na všechno, a především – téměř jsme zapomněli švejkovat.

Teprve v posledních dnech roku, s příchodem Vánoc, jsme se trochu narovnali a uvědomili jsme si, že žít zodpovědně, respektovat zdraví a bezpečí druhých, být solidární – to všechno ještě neznamená být živými mrtvými, neznamená to, že rezignujeme na život v jeho kráse a plnosti.

A jak v ní Češi obstáli? Jsou solidární, jak byli chválení na jaře, nebo nezodpovědní, jak jsou za nedodržování opatření kritizováni nyní? Jak to vidíte vy?

Nevymezovala bych se tak ostře proti nedodržování opatření. Jistě je nutné dodržovat vše, co přímo chrání životy a zdraví druhých – o tom není řeč. Na druhou stranu považuji za nezodpovědné, nedůstojné a hloupé dodržovat opatření nesmyslná, chaotická, nevysvětlená a nevysvětlovaná, nesrozumitelná a šikanózní. Nikdo nepochopil, protože to ani pochopit nešlo, proč měl covid doskok v jedné zemi metr, v druhé metr a půl a v třetí zase dva metry. Nikdo nikdy nevysvětlil, proč se koronavirus přenášel v kostelech, ale nikoli v hobby marketech.

Opravdu nevím, proč nakupování o některých nedělích bylo životu nebezpečné, a o jiných ne. Nepodařilo se mi pochopit, jak zákaz vycházení po deváté večer zachránil ty lidi v první linii nebo seniory. A už vůbec netuším, podle čeho se na jaře každý druhý, třetí den měnily nakupovací hodiny. Ale bez žertu – na vlnu solidarity můžeme být hrdí.

Odvrácenou stranou ovšem je, že spletenec zákazů a příkazů, ve kterých se už nikdo nevyzná, vzbudil ony maličké domovní a uliční důvěrníky, ony skryté estébáčky a členy pomocné stráže, dřímající v leckom po celá desetiletí. A tak se, přesně v duchu stanfordského experimentu, z mnoha slušných lidí stali takřka přes noc bachaři a bonzáci, kteří si vychutnávali buzerování těch, kdo si zapomněli nasadit roušku nebo kdo vstoupili do krámu bez igelitové rukavice. Ano, bylo to zatím celkem neškodné. Je ale nutné vědět, že kdyby šlo skutečně do tuhého, malí lidé s velkým komplexem mohou být nejen komičtí, ale také nebezpeční. Není radno toho spícího bachaře na dně duše podceňovat.

Rok 2020 byl dost zásadní i pro Českou televizi; odvolání dozorčí komise Rady ČT vyvolalo bouřlivé reakce včetně demonstrací a slov o ohrožení nezávislosti televize. Kdo a proč, podle vás, ohrožuje nezávislost veřejnoprávních médií?

Aktivisté. A to nejen ti z neziskových organizací, ale také aktivisté mezi politiky a koneckonců i aktivisté v samotných veřejnoprávních médiích. Nezávislost ohrožují ti, kdo chtějí, aby veřejnoprávní média hájila a prosazovala jejich názory a aby nepřipouštěla názory jiné. To jsou dnes jak někteří poslanci zejména mezi Piráty a TOP 09, prakticky celý Senát, někteří ministři a mnozí další. Nejsou poháněni strachem o svobodu slova pro každého, ale jen strachem o svá vydobytá území, o své posty, funkce, prebendy a hlavně o to, že by mohly veřejně zaznít názory a fakta poněkud vzdálené tomu, co se snaží léta ze všech tlampačů hlásat.

Na druhou stranu je povzbudivé, že se během roku ukázalo, jak málo stačí k otřesení nekvalitním systémem. Jak říkal Winston Churchill: Ještě nikdy tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým. I v našem případě stačila drobná změna v Radě České televize a najednou se ze dne na den daly věci do pohybu.

Jak si, podle vás, celkově vedla a vedou česká média v koronavirové krizi? Jak svou roli zvládají?

Naplno se ukázalo, že dnes máme tři typy médií. Jsou zde média veřejnoprávní, jejichž hlavním úkolem je informovat veřejnost. – Pak máme média komerční, jejichž zcela legitimním cílem je maximalizace zisku. – Novou kategorií jsou takzvaná nezávislá média, já je nazývám vlivová, financovaná určitými mocenskými, často podnikatelskými skupinami, jejichž hlavním cílem je maximalizace vlivu. Mimochodem, tato média kdyby informovala kriticky o Evropské unii, pozitivně o prezidentovi, premiérovi, Rusku nebo Číně, byla by označována nikoli jako nezávislá, nýbrž jako dezinformační.

O veřejnoprávních médiích jsme už mluvili; s plněním svého úkolu jsou podle mě pořád trochu na štíru, protože bojují s nestranností, objektivitou a vyvážeností. Komerční média během koronakrize trpěla, a to nejen odlivem inzerentů, ale také tím, že jim vlivová média, která nedostatkem peněz netrpí, odlákala část nejlepších žurnalistů. Vítězem, bohužel pro svobodu tisku, se tak stala právě ona nezávislá média, která se občas chovají, jako kdyby byla ve službách cizích mocností. I proto potřebujeme zdravá veřejnoprávní média, která budou plnit svou službu podle zákona.

Jak vy, tak druhá názorová strana, se obracíte na Evropskou unii kvůli tomu, co se v České televizi děje. Jak vnímáte, že se celá situace dostává až do Bruselu? A měla by se řešit vnitrostátně, nebo je zapotřebí zásah Evropské unie?

Buďme realisté: Unie samozřejmě nemá co mluvit do našich záležitostí. To nejlepší, co dnes Brusel může a má dělat, je mlčet. To ovšem, bohužel pro něj, nechce a nedokáže.

A tak pokud zde máme několik quislingů, kteří běhají žalovat do Bruselu a schovávají se za sukně paní Jourové, nezbývá, než vládnoucí úředníky v království belgickém informovat o tom, co je a co není pravda. Nevím, jestli to pomůže, ale nemohu mlčet. A pokud jde o mou stížnost k Evropské komisi, netýkala se dění v České televizi, ale hrubého politického nátlaku Senátu Parlamentu ČR a ministra kultury na Radu České televize. Tedy snahy Senátu a ministra potlačovat svobodu slova.

Vznikl také Institut svobody a demokracie, jehož jste prezidentkou. Jaký byl rok 2020 pro něj?

Institut za svůj první rok vyrostl, zesílil a my máme radost. Napsali jsme několik desítek analýz, článků a komentářů, část z nich vyšla ve spolupráci s nakladatelstvím Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikory knižně pod názvem Aby bylo jasno – aneb Vrátí se Marx a Lenin? Uspořádali jsme čtyři celospolečenské ankety, ve kterých jsme hledali odpovědi na klíčové otázky spolu s řadou lékařů, filozofů, politiků, ekonomů, vysokoškolských pedagogů, zdravotníků v první linii. Ale především jsme na všech frontách usilovali o to, aby byly věci nazývány pravým jménem, a o ochranu a šíření těch klíčových hodnot, na kterých naše společnost spočívá – svobody a demokracie.

Na prahu druhého roku činnosti už nejsme sami – jdeme dál spolu s velkou skupinou kvalitních odborníků a spolupracovníků ze všech oblastí veřejné činnosti. Důležité pro mě je, že náš Institut sám je zcela svobodný. Není závislý na sponzorech, grantech, dotacích, ani na politické podpoře. Jediným jeho kapitálem je naše vlastní práce a náš čas – a tak to zůstane i nadále.

A co chystáte v roce příštím?

Odchodem z internetové televize XTV, se kterou jsem svými diskusními politickými pořady JB Talk dva roky spolupracovala, začala nová etapa mé veřejné činnosti. I nadále mě ze všeho nejvíce jako ekonomku, moderátorku a bývalou europoslankyni zajímají česká i unijní politická scéna, hospodářství a média – a těmto třem oblastem se chci v novém roce věnovat.

Pracuji na novém projektu, prostřednictvím kterého chci pokračovat v tom, co s malými přestávkami dělám posledních třicet let – informovat pravdivě veřejnost a předkládat lidem v co možná nejsrozumitelnější formě složitá témata, o kterých se buď mlčí, anebo se o nich nemluví objektivně. Politika a média mě prostě stále těší a baví a čím dál tím více mám chuť vrátit se po dlouhé přestávce zase k veřejné službě.

Domníváte se, že nám rok 2020 ukázal něco o schopnosti, či neschopnosti Čechů respektovat cizí názor, neodsuzovat za odlišné názory či podléhat autocenzuře?

Myslím, že my, Češi, jsme schopni respektovat cizí názory, jsme ochotni naslouchat, diskutovat, neodsuzujeme. Kdo toho schopen není, to jsou často právě ona vlivová média a někteří zaměstnanci veřejnoprávních médií, kteří dnes plní roli lidových soudů a vynášejí verdikty bez poroty. A také se jim líbí pocit, že jsou tvůrci politiky – už nyní nám vnucují například jimi vybrané kandidáty na prezidenta nebo sebestředně tvrdí, že určují témata celospolečenské debaty.

Správně ovšem zmiňujete autocenzuru. Jeden z posledních rozhovorů, který jsem pro XTV dělala, byl se šéfredaktorem webu Manipulátoři.cz panem Janem Cemperem. Tento rozhovor odhalil, jací lidé si osobují právo cenzurovat, rozhodovat o tom, co má být považováno za pravdu, a co za lež. Snad i tento rozhovor mnohým otevře oči a přiměje je zabít v sobě onoho vtíravého autocenzora, který mnohdy jede podle not těchto podivuhodných Koniášů naší doby. Nesmíme se jich bát, musíme se jim smát.

Co byste vzkázala českým politikům do roku 2021?

Na novoročenkách našeho Institutu jsme citovali verš z Halasovy sbírky Torzo naděje, z básně Praze, kterou básník napsal po německé okupaci naší země. Myslím, že tento verš je nejupřímnějším vzkazem do nového roku nejen českým politikům. A každý poslanec, senátor, člen vlády i pan prezident náš vzkaz obdrželi:

„Jen ne strach. Jen žádný strach,
takovou fugu nezahrál sám Sebastián Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas, až přijde čas.“