Autor: Jana Bobošíková, Hana Lipovská  

Během několika málo dní jsme přišli o většinu věcí, které jsme považovali za samozřejmé. Probudili jsme se do světa, ve kterém jsou poprvé od německé okupace uzavřeny vysoké školy. Probudili jsme se do země, kde jsou uzavřeny obchody, kde nehrají kina a divadla, kde nelze jen tak odjet na chalupu, kde se dokonce ani veřejně neslouží mše. I to vše zde v různých dobách bylo. A i tehdy to, dříve nebo později, pominulo.

To nepříjemné, čím v životě procházíme, mívá obvykle alespoň jasně definovaný konec. Jestliže je náš dnešní strach obzvláště pronikavý, je to právě proto, že tunel, do kterého vjíždíme, se zdá být příliš dlouhý, tmavý, bez konce. Světlo na jeho konci přes černé brýle takřka nevidíme. Z neznámého máme strach a na strach reagujeme buď panikou, nebo zlehčováním. Obojí je pochopitelné a obojí nám je málo platné.

Poprvé v novodobých dějinách kola české ekonomiky stojí. Nezadrhla se, ani v nich neskřípe písek, byla zcela zastavena. Ekonomický dopad ustanovení Velkého pátku jako státního svátku se v roce 2016 odhadoval na mínus 11,4 miliard korun. Letos nás během postního období čeká mnoho Velkých pátků za sebou. Pokud se bude dnes kterýkoli ekonom pokoušet vyčíslit hospodářské dopady koronaviru, bude zítra směšný. Víme, že naše ekonomika klesne. Víme, že vzroste státní dluh, vzroste deficit státního rozpočtu, vzrostou některé ceny. Nemá však smysl – a bylo by to kromobyčejně nezodpovědné – strašit se či se naopak planě konejšit jalovými odhady. Nevíme totiž, zda se pandemie cestou nepotká se suchem či povodní, neumíme předvídat nepředvídatelné černé labutě, ať už na sebe vezmou podobu teroristických útoků, black-outů nebo kterékoli jiné, dnes třeba ještě zcela nemyslitelné, hrozby. Můžeme se inspirovat u autorů katastrofických románů, ale přínosné to nebude. Může se stát zcela cokoli – včetně čehokoli dobrého. Sto miliard je dnes stěží chyba měření. Není proto hanbou, není selháním, přiznat, že nevíme.

Bylo by však hanbou a selháním zneužít koronové rány k zakrytí vlastních chyb z minulých let. Místo podnikání se rozvíjel dotační byznys, centrální banky udržovaly růst
a zaměstnanost pomocí dopingu nereálného kurzu a příliš nízkých úrokových sazeb, rostla zadluženost domácností a firem. Dnes jsme v situaci člověka, jemuž povodňová vlna vytopila sklad plný zkažených vajec. Je pro něj tuze lákavé svést chyby z doby před velkou vodou na zásah vyšší moci a dostat dotaci či odškodnění. Ve zmatku a chaosu bude těžké rozlišit, kdo se stal nevinnou obětí tvrdých antivirových opatření a viru samotného, kdo se naopak snaží rouškou zahalit dřívější pokles odbytu, a kdo chce jen zneužít tragédie k příživnictví v spirále dotací. Právě nepružní giganti, kteří v posledních měsících přešlapovali na místě, se budou ruku v ruce s dotačními podnikavci hlasitě hlásit se svými nároky.

Tunelem však jedeme všichni společně a jeho důsledky na nás společně dopadnou. Snad jen ti, kdo musejí být v terénu za všech okolností – lékaři, zdravotní sestry, uklízečky, prodavačky, řidiči, policisté či hasiči – snad jen tito bojovníci v první linii mají nárok mít nárok. My ostatní se musíme smířit s tím, že nám naše zasetá pole předčasně sklidily kobylky. Ti, kdo si chtějí nárokovat úrodu druhých, aniž by sami zaseli, mají příležitost vrátit se od lehkovážných her ke skutečné práci. Nárok jednoho není přednější než potřeba druhého. Nemá smysl dovolávat se nároků ve jménu solidarity. Má smysl být solidární
a nároků se zříkat.

Bez ohledu na to, jak moc červená budou čísla veřejných i osobních financí, nemusí být „den poté“ zdaleka tak černá naše situace. Koronavirus nás nepřipraví, na rozdíl od válek
a okupací, o naši půdu. Nepřipraví nás o kapitál. A hlavně – nesmí nás připravit o to nejcennější, co naše země má, tedy o nás samotné. O naše schopnosti, znalosti, naši vynalézavost, náš humor, zkrátka o naše lidi. Možná se na konci tunelu sejdeme chudší, ale stále budeme schopni pracovat, myslet a tvořit.

Britové svoji královskou rodinu milují za jeden patetický detail – během bombardování Londýna zůstala ve městě se svým lidem. Její členové neutekli, neschovávali se v bezpečí. Obdivujeme to, stejně jako dodnes obdivujeme hrdinství vojáků obou velkých válek. Dnes máme k heroismu všedního dne podobnou příležitost my sami. Čas, ke kterému jsme byli bez vlastního zavinění odsouzeni, čas, jehož délku ani tempo neznáme, čas zdánlivě nelineární, čas bez konce, nesmíme zaplnit útěkem do vnitřního exilu, ochromující panikou, sžíravou sebelítostí, pustou odevzdaností, nesmíme jej promarnit a zbůhdarma utratit. Naopak, tento čas musíme naplno využít. Černý tunel, kterým musíme projet, totiž odhalí velké rezervy naší země. Ve světle jeho konce uvidíme, kde jsme dříve zbytečně plýtvali: kapacitou, zdroji intelektem – i časem.

Stejně jako vždy v podobných případech na nás budou u konce tunelu čekat krysaři z Hammelnu. Budou nás lákat na líbivou pomoc. Mějme pak na paměti, že jsme tmou tunelu šli sami, že jsme se nemohli spolehnout na nikoho jiného než na sebe navzájem. Neupínejme se k Bruselu, Pekingu, Londýnu, Berlínu či k Moskvě, neptejme se, jak naši situaci vyřeší stát nebo Unie. Nikdo za nás a místo nás, v náš prospěch, nic řešit nebude. Starat se musíme my sami. Nevěřme líbeznému tónu vrbových píšťalek. Mnohokrát v minulosti nás tato písnička dovedla do otroctví.

Vážně nemocný pacient často z rozhodnutí lékaře ztratí takřka veškerou svobodu. Má přísnou dietu, nemůže chodit, nesmí pracovat, nemá kontakt s přáteli. Podrobí se tomu, jakkoli v slzách a zoufalství, protože má jasný cíl: chce být zase zdráv. Jakmile opustí dveře nemocnice, opět užívá života plnými doušky a váží si každého okamžiku znovunabyté vzácné a drahé svobody. Možná se mu ze svobody (a s ní spojené odpovědnosti) zatočí hlava, ale rozhodně nejede taxíkem k vratům nejbližší věznice, aby za sebe nechal opět rozhodovat jiné. Kdokoli by jeho svobodu chtěl omezit, bude jeho nepřítelem. Jsme dnes všichni společně takovým pacientem. Postupně si kvůli rychlému sledu restrikcí zvykáme na tuhý režim léčby. A mnozí budou v pokušení v  oné drastické kúře pokračovat. Už dnes se v Evropě ozývají hlasy, které volají po zestátňování. Bezprostředně po krizi se objeví „spasitelé“, kteří budou sladkými slovy lákat na vějičku různých forem socialismu nebo nadnárodního oligarchismu. Už dnes proto musíme vědět, že vábení krysařů nebudeme smět podlehnout. Každý tunel, i ten nejdelší, někde končí. A na jeho konci je světlo. Projděme jim společně tak, abychom na světlo vyšli jako zdravý, svobodný, suverénní národ. Nebojme se.