Navzdory spirále strachu, ve které jsme se ocitli, není naše situace tak bezprecedentní, jak si rádi namlouváme. SARS či ptačí chřipka vedly v uplynulých dvou dekádách ekonomy k zevrubnému odhadování ekonomických dopadů pandemie. První, nejmírnější, scénář odpovídá hongkongské chřipce z roku 1968, střední varianta asijské chřipce z roku 1957 a konečně nejvážnější scénář kopíruje dopady španělské chřipky z let 1918–1920. Nejčernější možnou variantou, která je zmiňována jen polohlasně, je černá smrt – morová rána z epochy vlády Karla IV.
Tyto scénáře nás učí, že pandemie zasahují ekonomiku třemi ranami. První pandemická rána dopadá na pracovní sílu. V krajním případě řádění viru část populace podlehne, podle optimističtějšího scénáře jsou nemocní po delší dobu pouze vyřazeni z trhu práce. Zatímco morová rána ve 14. století zabila zhruba 60 % evropské populace, španělské chřipce podlehlo podle různých odhadů 50 milionů lidí, tedy asi 2 % tehdejšího světa. Asijská chřipka má na svědomí do dvou milionů
a hongkongská kolem milionu životů. Pro srovnání: s příznaky COVID 19 doposud zemřelo méně než devadesát tisíc lidí, což je proporcionálně asi osmnáctsetkrát méně než v případě pandemie o razanci španělské chřipky. U mírnějších pandemií, jako byl SARS, ptačí nebo prasečí chřipka, je dopad této první pandemické rány zhruba 0,5 % hrubého domácího produktu. Tyto pandemie totiž útočily především na nejslabší, tedy zároveň ekonomicky neproduktivní, skupina populace. Oproti tomu španělská chřipka zasáhla především generaci ekonomicky aktivních mladých mužů, což například jen ve Spojených státech vedlo k propadu strojírenské výroby takřka o pětinu.
Druhá pandemická rána hospodářství vzniká v důsledku naší opatrnosti a snahy předejít vyústění pandemie v apokalyptickou katastrofu. Nakažlivé choroby například rády cestují podél hlavních dopravních tepen – ve středověku se jim líbilo v blízkosti přístavů, ve Spojených státech na přelomu 19. a 20. století cestovaly po železnici, dnes si vybírají letiště. Současné uzemnění letecké dopravy je proto srovnatelné s 11. zářím 2001. Nejvážnější z novodobých pandemií – SARS v roce 2003 – snížila měsíční objem letů v Asii a Oceánii o 35 %, oproti tomu koronavirus vedl k propadu komerčních letů o 70 %. Spolu s dopravou se zastaví také cestovní ruch. Okamžitě po vyhlášení nouzového stavu například kleslo vyhledávání letenek na českém Googlu o 90 % a zájem o ubytování se propadl na pětinu (v současnosti se však vyhledávání pozvolna vrací zhruba na 60 % předkrizového stavu).
Jedním z nejstarších opatření pro zamezení šíření epidemií a pandemií je také uzavření škol. Už vznik samostatného Československa na podzim roku 1918 například čeští školáci kvůli španělské chřipce oslavili doma. Kromě dětí a rodičů samotných trpí pandemiemi především zdravotnictví a sociální služby. Maminky školáků, které musejí zůstat s dětmi doma, totiž tvoří (podle odhadů britských ekonomů) zhruba třetinu zaměstnanců.
Spolu s pandemií pokračují i další opatření: postupně zastavují výrobu velké podniky, obezřetnostní politika vlád pak může vyústit až v karanténu spojenou s omezením pohybu. První oficiální karanténa v dějinách se týkala námořních lodí, které v roce 1374 mířily do přístavů v Benátkách. Centrum tehdejšího obchodu vyhlásilo pro přijíždějící posádky přísnou čtyřicetidenní izolaci jako ochranu před šířením nové morové rány. A právě čtyřicet dní – italsky quaranta giorni – dalo karanténě název.
Koronavirový nouzový stav spojený s přísnou karanténou odstavil část české ekonomiky. Víme, že se zastavila kola automobilového průmyslu, usnul cestovní ruch, restaurace a veškerá kulturní zařízení, ovšem jak velký zásah ekonomika dostala, netušíme. Jistým kompasem jsou data z EET, podle kterých zavřely tři čtvrtiny firem, či data o zatížení energetické sítě. Nejnižších hodnot dosahuje zatížení energetické sítě jednak uprostřed letních prázdnin, jednak na Štědrý den, kdy se hospodářství v celé zemi prakticky zastaví. Poté, co vláda vyhlásila nouzový stav, začala spotřeba energie klesat, k výraznému zlomu však došlo až ve čtvrtek 19. března – první den bez výroby automobilek Škoda a TPCA. V současnosti je průměrně o desetinu nižší než před počátkem velké karantény, což přibližně odpovídá běžnému víkendovému stavu.
Snahy vlád vyhnout se infekci jsou na celých pandemických manévrech nejdražší. Nejisté vyhlídky, omezení příjmu, obava z neschopnosti splácet úvěry i první vlna propouštění vedou k poklesu spotřeby, jen zčásti vyrovnávaném růstem vládních výdajů. Odhady celkových dopadů preventivních opatření se pohybují od střízlivých 2–4 % po 8 % HDP.
Důsledky prvních dvou pandemických ran jsou pro ekonomiku v krátkém období nepříjemné, ale samy o sobě nemusí být nikterak tragické, neboť se nijak výrazně neliší od dopadů běžné cyklické ekonomické recese. Skutečně osudový úder ekonomice může zasadit až třetí, historicky unikátní, pandemická rána vyvolaná řešením dozvuků virové krize.
Posledních deset let se mnohé ekonomiky usilovně snažily zakrývat systémové problémy. Přiznat škodlivost leckterých regulací je pro vlády
i mezinárodní organizace takřka nemožné. A přiznat chyby při plánování výroby je v prostředí nadnárodních korporací přímo neomluvitelné. Koronavirová krize nabízí elegantnější a rychlejší výmluvu. Stáhnout část výroby zpět do mateřské země znamená, v klidných časech, válku s odbory. Neobnovit kus výroby a svést to na koronavirus je méně bolestné. Oblíbená marketingová floskule „krize znamená příležitost“, dostane zcela nový význam, pokud si díky antivirovým balíčkům může těžkopádný nadnárodní gigant sáhnout na peníze tuzemských daňových poplatníků.
Jak zatím vypadá „ideální“ třetí pandemická rána v české praxi? Dluhy mají platit věřitelé, nájmy majitelé nemovitostí a tuzemskou dovolenou zaměstnavatelé. Volá se po znárodňování a vstupu českého státu do klíčových podniků. Ani slovo o škrtech a šetření. Hluboké zatnutí sekery do státního rozpočtu je přitom z dlouhodobého hlediska mnohem ničivější než jednorázové seškrtání výdajů rozpočtových kapitol na úroveň roku 2018.
Za první dvě pandemické rány nemůžeme a pravděpodobně je přežijeme bez větších problémů. Třetí, ničivá, rána však nevyhnutelná není. Její průběh máme v rukou jen my sami.
Hana Lipovská, Institut svobody a demokracie