Paní Hašková, Vy, která jste pracovala pro pět amerických prezidentů,
jste se vyjádřila: „Každý prezident, pro kterého jsem pracovala, ten lepší i ten méně schopný, byl čestný člověk.“ Pracovala byste pro současného amerického prezidenta Bidena?

Víte, já myslím, že vůdce státu musí být neposkvrněný. Jeho žena, musí být „bělejší než císařova žena“ (pozn. ABJ: jedná se o narážku na anglické úsloví „císařova žena musí být nad podezření“, které vychází z antického příběhu o Caesarovi a jeho přísných nárocích na manželku Pompeiu). Tak strašně důležité je to podle mě proto, že to všechno začíná nahoře.

Je důležité, aby prezident národa byl člověk neposkvrněný, který doopravdy má ve své agendě jako první svůj národ, a ne sebe sám.
A zajímavé je, že Solženicyn v projevu v roce 1978 řekl na Harvardově univerzitě, že má veliký strach, ač miluje Ameriku, že je možné, že excesivní materialismus, tedy korupce, a egoistický individualismus, zlomí sociální strukturu v Americe.

V základech zvětralého humanismu i jakéhokoli socialismu lze rozeznat společné kameny: neomezený materialismus, osvobození od náboženství a náboženské odpovědnosti (za komunismu dovedené až k protináboženské diktatuře), soustředění na sociální strukturu a její vědeckost (osvícenství osmnáctého století a marxismus).

Ne náhodou se veškeré slovní přísahy komunismu točí kolem Člověka s velkým Č a jeho pozemského štěstí. Je to přímo zrůdná konfrontace – společné rysy ve světovém názoru a způsobu života dnešního Západu i dnešního Východu! Leč taková je logika vývoje materialismu.

Alexander Solženicyn, Projev k absolventům Harvard University (1978)

A stalo se to podle Vás?

Podle mě se to stalo. Myslím si, že – jak říká to krásné české přísloví – „ryba smrdí od hlavy.“ Myslím, že byznys je teď víc morální než politika.  Asi bych řekla, že celosvětově. A je strašně důležité, abychom se vrátili k těm lidem, jako byl Thomas Jefferson a jako byl u nás Tomáš Baťa a hlavně TGM. Tomáš Garrigue Masaryk to řekl krásně:

Ad vocem politika: snad je to pravda, že jsem se k politice narodil; aspoň všechno, co jsem kdy dělal a co mne zajímalo, směřovalo třeba nepřímo
k politice. Ale politikaření mně nikdy nestačilo, ať šlo o ideály nacionální nebo sociální nebo jaké chcete. Stál jsem proti Kocourkovu a Hulvátovu
a politiku jsem žádal rozumnou a poctivou. V tom smyslu jsem řekl, že ani samostatnost nás nespasí. Já jsem viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ale věděl jsem, že musíme být politicky svobodni, abychom mohli volně jít svou duchovní cestou. Ani dnes neříkám, že by stát byl splněním našeho kulturního poslání: musíme přispívat k budování Civitatis Dei.

Tomáš Garrigue Masaryk, Hovory s T. G. Masarykem/Léta devadesátá

Myslím, že tento citát je kompletně pravdivý. Zvlášť se mně líbí ten konec – Civitatis Dei, což je, jak by Bůh si přál, abychom se chovali. (Pozn. ABJ: Boží obec, podle spisu sv. Augustina Aurelia O Boží obci – De civitate Dei, ve kterém se Augustin zabýval uspořádáním společnosti)

Hodně lidí říká, že jsme ateistický stát. Nemyslím, že jsme ateistický stát. V tomto státě jsou úžasní lidé, kteří, i když nechodí každou neděli do kostela, tak se chovají decentně a chovají se ctnostně. A tito lidé potřebují být reprezentovaní někým, kdo také jedná ctnostně a otevřeně – nejen s nimi, ale i s ostatními národy. Musíme mít hrdost na to, že jsme Česko.  To, že máme hrdost na naši zemi, nás motivuje být lepším členem mezinárodní společnosti. Doufala jsem, že Visegradská čtyřka se posílí. Nestalo se, protože jsou mezi státy, které mají, nebo by mít měly ty samé zájmy, hádanice.

Vy zdůrazňujete, že pro politiku je nutný určitý morální základ
a důvěra.

Absolutně.

Vrátím se ke Spojeným státům, kde jste strávila většinu svého života. Amerika bývala považována za morálního vůdce světa. Je v tuto chvíli, nebo není Amerika morální vůdce světa?

To je pro mě strašná otázka, protože já Ameriku miluji jako zemi, která mi dovolila žít celý můj život na svobodě. A doufám, že se nestane, aby Amerika přestala být morálním lídrem. Ale myslím, že se k tomu teď bohužel společnost naklání. A myslím si, že to musíme zarazit jak tam – tak tady u nás, než se to tak rozmnoží, že se tím prostě potopíme.

Víte, Benjamin Franklin krásně řekl: „Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost.“ Podle toho by se měl řídit každý člověk, který vstoupí do politické služby. Proto se to jmenovalo „služba“ – protože to byla služba národu. Šli tam buď lidé, kteří už něco dokázali anebo jejichž otec, dědeček a pradědeček vydělali na to, aby někdo mohl jít do politiky a sloužit. Anebo to byli i mladí lidé. Pro mě je takovým příkladem můj dědeček.

František Hašek byl akcionář Melantrichu (pozn. ABJ: nejvýznamnější československé nakladatelství a vydavatelství v první republice, od roku 1907 vydávalo mimo jiné časopis České strany národně sociální „České slovo“). Můj dědeček dal svůj život za to, aby se České slovo nestalo nacistické.  Řekl nacistům “ne” v roce 1939, když přišli a chtěli na něm, aby za velkou cenu, za velké peníze, prodal své majoritní akcie Melantrichu Dresden Bank. A on řekl “ne”. A řekl “ne” pětkrát. A po šesté, když byli
s babičkou na víkend v hotelu Hubertus, tak přišli a stáli okolo jeho postele a odtáhli ho. Další den slyšela na rádiu babička, že byl popraven.

To pro mě byl ten motiv jít do státní služby. Doopravdy od prvého začátku mě rodiče vychovali v tom, že když pracujete pro peníze, který vám nepatří, což jsou státní peníze, tak je poctivost ještě mnohem více důležitá, než když pracujete ve firmě. Ale teď se stává, že si firmy uvědomují. v rámci firemní kultury, jak důležitá je otevřenost a práce s lidmi, kteří sdílí hodnoty, na kterých je firma postavená. A mně se někdy zdá, že byznys se stává poctivější než stát.

Paní Hašková, Vy kontinuálně říkáte: „vraťme do vlády otevřenost, zodpovědnost, poctivost a důvěru z těchto hodnot vyplývající”. Neptám se ironicky, ale zcela vážně: daří se to podle vás současné české pětikoaliční vládě?

Zase se vrátím k tomu citátu prezidenta Masaryka, a ještě přidám citát Tomáše Bati: “Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.”

A proto postavil Tomáš Baťa úspěšný podnik, ve kterém byla důvěra. Důvěra, to jsou ta kolečka, která pohání všechen úspěch. Když není důvěra, tak prostě nemáme ta kolečka, nutná k úspěchu. A když je něco postaveného na morální bídě, tak to nemůže přežít.

Ač nechci nikoho osočovat, tak si myslím, že například uznání, že pět stran se může spojit těsně před volbami, aby vyhrály nad stranou většinovou, to je klam na lidi. Velký klam na lidi. A že je to ta morální bída – a na té nelze stavět. Takže bylo jasné, že se to nějak během času začne drolit.

Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.

Tomáš Baťa, 1932

Uplynulé dva roky jste strávila ve Spojených státech Byla jste tam, i když vypukl konflikt na Ukrajině. Řekněte, jak vnímají Spojené státy rusko-ukrajinský konflikt? A jak se to liší od vnímání zde v České republice?

Mohu říct jen to, co si jo tom myslím já. A to je, že v Americe určitě lidé byli dojati projevem pana prezidenta Zelenského před Kongresem a chtějí pomoci. Amerika vždycky byla země, která pomáhala lidem se z něčeho dostat. To je celá historie Ameriky, potom, co se vybudovala. Pamatuji si, jak jsme jednali s Latinskou Amerikou, když jsem byla v americké administrativě a pracovala jsem na Ministerstvu zahraničních věcí. To jsou věci, kterými Amerika vždycky byla slavná.

Ale myslím si, že je důležité odhalit celý obraz. A ten celý obraz se mně nelíbí. Je tam mnoho nepravdivostí.

Určitě krásně, zodpovědně, odpověděl český národ. I my máme v krvi pomáhat, a to je krásná vlastnost. Chce to však také vrátit se k příčinám věcí, ne jenom k tomu pomáhání. Myslím, že kdyby byla síla na obou stranách, tak by se nikdy Ukrajina nedostala do nesnází, v jakých je teď.
A že by se to nikdy nestalo, kdyby Trump byl prezidentem.

Musí být respekt. To je slovíčko, které zahynulo a které musí být navráceno do jednání lidí. Dám vám příklad. Náš pan prezident (Miloš Zeman, pozn. ABJ) byl, myslím, jediný, ze západních prezidentů, kdo devátého května 2015 odjel do Ruska. Ne aby uctil prezidenta Putina, ale prezidenta, který reprezentuje lid, jehož předkové nám zachránili svobodu.

A ten samý český prezident byl jediný z vůdců světa – alespoň v poslední době – který se uměl omluvit za něco, za co ani doopravdy nemohl. (Prezident Zeman se v květnu 2021 omluvil srbskému prezidentu Vučičovi za bombardování Jugoslávie v roce 1999 a požádal srbský národ za odpuštění.) V době, kdy NATO bombardovalo Srbsko, byla naše země mladým členem NATO, a tak bylo těžké dupnout si a říct „takhle ne!“ Ale byl to velký omyl a strašně moc lidí zemřelo a strašně moc rodin tím zkusilo. Právě pro takové krize je podstatný mravní základ.

Ať už věříme v Boha nebo nevěříme, každý z nás má vnitřní hlas, který nám přece říká: „takhle asi ne“. Víra v Boha také mluví o tom, že nikdo nejsme dokonalí, nikdo nejsme perfektní, každý děláme chyby, ale charakter, síla se buduje, když tu chybu uznáme a když se k ní přiznáme.

Na tom jsem já vyrostla a snažila se jsem tak vést také svou dceru. Myslím si, že to pak vede k umění odpouštět, což je další věc, kterou tady lidi nechtějí chápat. Když říkám „tady“, myslím zvlášť u nás Česku. Lidé nechápou, že si nikdo nezvolí, kde se narodil a komu se narodil. Jestli někdo byl dříve komunistou anebo ne, to doopravdy u mě nehraje žádnou roli. Zajímá mě, jak se ten člověk choval, a hlavně, jak se chová dnes.

My musíme umět odpouštět. Ano, lidé nám třeba ukřivdili. Jsou v tom světě lidé zlí: ale musíme umět odpustit člověku, který se dnes chová úplně jinak.

To samé platí pro byznysmena, který jde do politiky. Byznys je známý tím, že sice všechno, co děláte, by mělo být dle zákona, ovšem jsou advokáti, kteří dovedou zákon vysvětlit tak, že je všechno z právního hlediska v pořádku, i když by to přece jenom mohlo být morálně trošinku lepší.

Ale musíme připustit, že člověk, který přejde z byznysu do politiky, se může chovat jako doopravdy nejbližší přítel všech lidí. Donald Trump, když chodil s tatínkem na stavbu velkých budov v New Yorku, byl zvyklý jít za dělníky. A říct: “hele, jak tohle děláš? To je úžasný!” A tu pochválit truhláře nebo zedníka a stýkal se lidmi. Myslím, že mu to dalo nádech toho, že není na světě jediný. A přes to, že má veliký ego a myslí si, že všechno umí nejlíp a někdy se přeřekl nebo řekne věci, který by neměl, má vztah k lidem.
A vidí, že je to ohromná, ohromná zodpovědnost být prezidentem nebo mít kterékoliv místo ve státní službě. Proto se to i jmenovalo „státní služba“. Služba!

Paní Hašková, vidíte v tuto chvíli na klíčových místech ve světové politice anebo i v naší politice lidi, u kterých by láska k vlasti a veřejný zájem převažoval nad jejich egem?

Moc málo. Je jich doopravdy málo, a v Americe nejsou ve vládě – ale jsou úžasní lidé v americkém Kongresu a v Senátu. Černí i bílí, takže to nemá vůbec co dělat s pletí.

Pracovala jsem v Bílém domě za doby Martin Luther King, kterého jsem si strašně vážila. Martin Luther King vždycky říkal, že charakter, ne barva pleti, je to, co odlišuje dobrého člověka od méně dobrého člověka. To, co se teď děje v Americe, je absolutně hysterie. Když jsem pak působila ve vyšších pozicích, tak jsme nikdy o nikom neuvažovali, jestli je černý nebo bílý, ale že je prostě schopný, že je inteligentní a že je poctivý a že to dobře myslí a že je týmový hráč. Ne jestli má tu či onu barvu pleti nebo jestli věří v Boha, to nebyla kritéria. Ač v Boha věřil skoro každý, s kým jsem já pracovala. Ten úpadek od Boha nastal až teď, v posledních letech, když jsem já už v administrativě nebyla.

Vy v současné době pořádáte kurzy etikety, a to nejenom pro dospělé, ale také pro děti. A já jsem si přečetla, že se v nich snažíte těm dětem vštěpovat respekt a ohleduplnost, právě tu schopnost přiznat chybu i tu schopnost odpuštění. S čím se tam setkáváte? Jak byste dnešní děti a dnešní rodinu charakterizovala?

Etiketa není elitní. To je úplně základ“ Etiketa je o ohleduplnosti k druhému. Kdysi dávno naši předkové, v této zemi, i v celém světě, vymysleli nějaké způsoby, kterými se řídí každý slušný člověk.

Je fakt, že zedník nepotřebuje vědět třeba jak držet nůž a vidličku. Ale ty mravní základy toho držení nože a vidličky, to je důležité znát. A je důležité vědět, že to spojuje určitou skupinu lidí. Spojuje to ty, kteří stojí v čele společnosti, ale musí to směřovat na všechny.

Obdivuji Thomase Jefferson, prapradědeček mé dcery před šesti generacemi. Ten říkal: „ve vzdělání musíme snít o aristokracii výkonu, která pramení z demokracie příležitostí.”

To je strašně důležitá věc. Například senátor Scott, velice vlivný a úžasný americký černý senátor. Ještě jeho dědeček sbíral bavlnu na plantáži a byl otrok. A jeho uráží i ten postoj, že je Amerika prý rasistická. On je jedním z tuším třinácti dětí, jeho maminka byla na jejich výchovu sama, a dostal se do Senátu. (Pozn. ABJ: senátor Tim Scott je americký republikánský politik a podnikatel, první černošský politik, který byl zvolen do Kongresu i Senátu.) Bývalý ministr Carson je velice úžasný člověk. V jeho chování není žádný rozdíl mezi ním a nějakým Rockefellerem. (Pozn. ABJ: americký černošský konzervativní politik Ben Carson působil jako ministr bytové výstavby a rozvoje měst USA v Trumpově vládě).

Nemusíme souhlasit s každým a ve všem, ale je potřeba dohodnout se na nějaké věci, která prospěje státu. Je to tak důležité! A nějak to vyhaslo doopravdy v celém světě.

Víte, Amerika je obrovská. A když byli dříve kongresmani zvoleni do Kongresu, tak vždy přijeli do Washingtonu s celou svou rodinou. Děti demokratů i republikánů šly do stejných škol. Hostitelky pořádaly privátní večeře po celém Georgetownu. Každý večer se konala nějaká malá událost. A všichni demokrati a republikáni, zase dohromady, na společenských setkání, si vše vyříkali slušným způsobem. A tam přichází ke slovu právě ta etiketa: umět se chovat tak, abyste uměl přesvědčit někoho jiného a držet se určitých pravidel. Takže, když pak přišli do Kongresu debatovat, tak už se k sobě nechovali sprostým způsobem, ale uměli diskutovat a uměli se dohodnout. A to zhaslo, protože teď nechávají rodinu doma. Jdou do Washingtonu sami, jsou tam ty tři, čtyři dny v týdnu
a pak jedou nazpátek, takže je víc nevěrností, rodiny se rozpadají – a je problém. A je problém také v té dohodě, protože chybí možnost setkat se s lidmi a klidně se o něčem pobavit.

Vy jste se také před lety angažovala v zavedení etické výchovy do českých škol. Povedlo se to? Učí se na českých školách výchova
a etika?

Taky to bylo těžké. Mě nejvíc zklamalo, že když jsem dostala Cenu Prahy 1, tak jsem těch 50 tisíc dala tady škole v Praze. (Pozn. ABJ: Eliška Hašková Coolidge obdržela Cenu Prahy 1 v roce 2017. Součástí ocenění byl i šek na 50 000 korun, který se rozhodla darovat Malostranské základní škole a gymnáziu na výuku etické výchovy.) A od té doby jsem od školy neslyšela. To je malé zklamání.

Ale víte, já myslím, že musíme na tom pracovat všichni. V Americe jsem našla jednu úžasnou věc: že když moje dcera byla ve škole, rodiče a škola pracovali společně. Dcera chodila na soukromou školu, ale byli tam žáci, kteří měli stipendium, aby mohli studovat. Takže, když jsme třeba vzali celou třídu 15 dětí do Evropy, tak ti, kdo jsme měli trošku více, jsme pomohli těm rodičům, kteří si to nemohli dovolit. A dělali jsme ve škole bazary a různé další věci. Ta škola byla s těmi rodiči dohromady srostlá.

A to je strašně důležité, protože teď to přestalo být. Také jsme přestali sledovat, co v Americe vyučují – a najednou jsme se probudili a vidíme, že to, co vyučují, není vůbec budování Civitatis Dei, jak řekl pan prezident Masaryk, ale že se děti učí o úplných nesmyslech. A že děti poštvávají. Bílé děti si musejí kát z toho, že jsou bílé, a černé se musí zase omlouvat, že jsou neschopné. To dříve vůbec neexistovalo. Tím se tvoří další rasismus tam, kde rasismus nikdy nebyl. Vždycky najdeme lidi, kteří se chovají rasisticky nebo špatně. Život je takový – někdy jsou takoví lidi, ale ne převážně a ne v celé Americe. To určitě nikdy nebylo a není.

Myslím si, že právě proto je důležité dívat se u našich politiků na jejich kladné vlastnosti. Ne pořád kritizovat to, co nám na nich vadí. Protože, nikdo nejsme perfektní, všichni děláme chyby, ale kdybychom se dali společně dohromady, a prosazovali to Civitatis Dei, o kterém mluvil Masaryk, tak bychom byli úplně jinde. A ta Baťova slova také zvoní.

Paní Hašková, vy jste vydala knihu (mimo jiné) o svém dětství, která se jmenovala “Pět amerických prezidentů, česká babička a já”
a v řadě svých rozhovorů zdůrazňujete, že vaše babička pro vás byla největší životní inspirací. Čemu vás naučila?

Určitě mě naučila mluvit pravdu. Určitě mě naučila, jak důležitá je rodina. Nahradila mou matku, protože když se stal komunistický převrat, tak tatínek byl v Americe a maminka byla tady sama. Pak přišel rozvod.

Když jsem byla v osmi letech sama v internátě v Paříži, tak mě Jan Mládek, manžel Medy Mládkové, který byl pro mě vždycky “strýc Jenda”, vzal do Ameriky. A do Ameriky jsem přijela zase do internátu, protože tatínek musel pracovat, než přišla babička. Šla jsem do klášterního internátu, k jeptiškám, kde jsem zase byla vedená k tomu prostě mluvit pravdu.

A když moje dcera Alexandra vyrůstala, tak jsem to zase u ní opakovala. Řeknu Vám jeden případ, který je strašně důležitý. Když bylo Alexandře asi jedenáct, tak jednou přišla domů úplně rozčilená, že její nejmilejší profesorka, profesorka hudby, se na ní ve škole zlobila. Paní profesorka totiž byla ke třídě otočená zády, něco malovala na tabuli a rozčílila se, že slyšela mluvení. A pokárala kvůli tomu Alexandru. Jenomže Alexandra to nebyla. Byla to ta dvě děvčata, mezi kterými seděla a která se přes ní bavila. Tak mě to vysvětlila a já jsem řekla: “Víš, Alexandro, tohle, to je jedna věc, kterou si musíš pamatovat. Jednou se stane, že budeš v situaci, kde někdo obviní někoho jiného z toho, co jsi ty udělala špatně. Protože všichni děláme věci špatně. A tam doufám, že si ten příklad budeš pamatovat, abys ty vstala a řekla: „to nebyla ona, to jsem byla já”. To tato dvě děvčata neudělala. To si ty pamatuj.”

Je strašně důležité takové věci dětem opakovat. Protože v tom je síla. Naše zranitelnosti jsou naší největší silou, protože když se nám něco nepovede, tak je důležité, jak se k tomu postavíme. I politici by měli vědět, že když udělali v něčem chybu, tak se přece každý národ přimkne k tomuto politikovi, který řekne “takhle jsem se neměl se chovat. Tohle jsem neměl říct.” Myslím si, že se to ale pěstuje v dětství a že školství je k tomu náramně důležité.

V této souvislosti jste také o svojí babičce řekla: “Nesmíme dovolit, aby z nás neúspěch udělal oběť, ale naopak, aby nám dal sílu a motivaci k dalšímu úspěchu. Sama to přes mnoho devastujících životních krizí perfektně zvládla.” Řekněte, motivuje podle vás i dneska neúspěch lidi k překonávání překážek, anebo se spíš utápějí sebelítosti?

Je to asi ten největší dar, co mně dala nejenom babička, ale i tatínek, že nikdy, nikdy, nikdy jsem od nich neslyšela žádnou sebelítost. Ano, měli krásný zámek na Šumavě, měli všude domy, maminka měla úžasný zámek v Nových zámcích…žili život krásně – a teď najednou neměli nic. Tatínek se v Americe nastěhoval do dva plus jedna, spala jsem na gauči upraveném na postel v jedné ložnici s babičkou, ale nikdy jsem neslyšela stížnost.

Babička vždycky mohla vystoupit v té nejvyšší americké společnosti, v černých šatech, bez absolutně ničeho, a byla přijata, protože věděli, kdo je – a ona věděla, kdo je. To jsou věci, které člověk nikdy nezapomene.

Nikdy si nestěžovat na ten úder, který život někdy dá, ale naopak ho použít jako stupínek k tomu, aby se něco ve vás změnilo. Chce to ale sebekázeň a chce to také i sebe rozjímaní. Protože ne vždy je to chyba toho druhého. Je to někdy vaší vlastní chybou, že se něco nepovede.

Právě proto hledáme prezidenta, který bude mít odvahu. Protože otočit kormidlo, když je to nejvíc nepopulární, ale pro národ dobré, to chce taky odvahu. To je tak důležitá vlastnost v našem světě! Odvaha u prezidenta je to nejdůležitější, co může být. Protože jinak je to figurka, která prostě nemá význam.

A když víte, že děláte něco, co vyvolává kritiku a kontroverzi, tak víte, že něco děláte dobře. V tom to spočívá. Ovšem může se to komunikovat buď vlídně, nebo se to může komunikovat sprostě. A já bych raději šla tou vlídnou cestou. Vždycky jsem říkal Alexandře: „Jeníčka, nebo jak se jmenoval ten který darebák ve třídě, nemusíš mít ráda, ale musíš ho respektovat.“ Protože každý si vyžaduje od malička respekt. A to je v demokracii absolutně klíčové. A to se teď doopravdy nenosí. Teď lidi raději nadávají a myslí si, že tím toho člověka potrestali.

Paní Hašková, děkuji Vám, že jste si na nás udělala čas.

Já Vám děkuji za tu úžasnou práci, kterou děláte, abyste doopravdy pomohla, aby se to „Civitatis Dei“ zase tady vrátilo. Moc Vám děkuji.

Eliška Hašková Coolidge je absolventka diplomacie na prestižní americké univerzitě, zakladatelka Kanceláře prezidentských zpráv Bílého domu pro styk s veřejností a zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Po roce 1989 se vrátila do České republiky, kde pomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a Spojenými státy a věnuje se výuce etikety. Je nositelkou řady prestižních ocenění a vyznamenání včetně toho nejvyššího – medaile Za zásluhy prvního stupně, kterou jí za zásluhy o stát udělil prezident republiky.