Došlo k ustanovení nové Rady ČT. To je čtrnáct let stará věta z mé knížky „Nebudu mlčet“. V roce 2006 jsem v ní popsala tehdy ještě docela živé vzpomínky na takzvanou televizní krizi. Právě ustanovením nové Rady ČT začal před dvaceti lety sled událostí, který v televizní krizi vyústil. Po letošním zvolení nových členů Rady se o televizní krizi začalo mluvit znovu.
Možná je to jen kulatým výročím. Možná je to ale snahou některých politiků bojovat dávno minulé bitvy, protože jim uniká, kde a jak se bojují zásadní bitvy současné. Vytáhla jsem proto z knihovny svou starou knížku, abych si připomněla, jestli přece jen nějaká podobnost mezi lety 2000 a 2020 není.
Otevírám ji teď spolu s vámi. Třeba jako letní čtení na pokračování.
Takže:
Došlo k ustavení nové Rady ČT, která byla skutečně občanská, složená nikoliv z lobbistů a majitelů různých studií, ale z lidí z občanského života. A nastal problém, protože tito lidé nebyli ovlivnitelní politiky. Nejvýraznější osobností této rady byla Jana Dědečková, pro řadu lidí – které za to nemám ráda a už nikdy ráda mít nebudu – obyčejná hostinská z Krkonoš. Jenomže opak je pravdou. Jana je velmi inteligentní a statečná osoba, která mě oslovila, když si chtěla leccos vyjasnit a spřátelily jsme se. Coby soukromá podnikatelka s vlastní tvrdou zkušenosti se podívala ze všeho nejdřív na účetnictví České televize a nahlas řekla, že takové hospodaření prostě není možné. Že kdyby tak hospodařila ona, už by dávno zkrachovala. Začala vyžadovat materiály k nahlédnutí a padla kosa na kámen. Na základě jejích aktivit došlo k odvolání generálního ředitele Dušana Chmelíčka.
Xxx
Tak se stalo, že do čela televize byl zvolen Jiří Hodač. Podle mých informací k tomu došlo proto, že se lobbisté porvali a rada volila občansky, nikoliv podle politického zadání. Výsledek se nikomu nelíbil. Ani Ivanu Langrovi z ODS, ani Petře Buzkové z ČSSD. Byl zvolen čestný člověk s britskou zkušeností a mediálně politická scéna zůstala paf. V čele televize najednou stál člověk, s nímž si nevěděli rady a který dal okamžitě najevo, že se nehodlá s politiky radit a nenechá se jimi řídit.
Začalo se schylovat k televizní krizi. Její podstatou samozřejmě nebyl žádný boj za svobodu slova, jak se možná dodnes někteří televizní pracovníci domnívají. Ale nemá cenu jim to vysvětlovat, jen by se urazili v domnění, že jim chce někdo sahat na jejich zásluhy. Nechápou, že byli jenom nástroji finanční a mocenské lobby, která měla Českou televizi pěkně obšancovanou.
Xxx
Jsem přesvědčená, že spousta lidí díky České televizi zbohatla, že na její materiál, s její technikou a v jejích prostorách natáčeli a zpracovávali své soukromé projekty. Prostě ruka ruku myje a všichni si na tu porci másla na své hlavě tak nějak zvykli. Měl ji tam skoro každý, a tak se to začalo považovat za normální.
Televize třeba platila soukromému studiu za dabing, jenomže ten proběhl v prostorách televize a na její technice. Jen jsem zírala, když jsem to všechno viděla…
Xxx
Jiří Hodač ve svém prvním televizním projevu řekl větu, za kterou jsem mu vděčná, avšak pro něho byla osudná a masivně umocnila tehdejší zvolna propukající zemětřesení. A sice, že je přesvědčeným zastáncem parlamentní demokracie a na tomto základě se bude odvíjet i vysílání České televize. Přeloženo to znamená, že kdo dostane ve volbách nejvíc hlasů, ten také bude mít v televizi největší prostor. Pochopitelně tím vnesl zmatek do řad KDU-ČSL a Unie svobody, které si už zvykly, že prostor dostávaly daleko větší, než jim podle výsledků voleb náležel. Bratrstvo pravdy a lásky, doplněné o tehdy tolik populární Petru Buzkovou a Stanislava Grosse, bylo v ohrožení!
Jsem přesvědčená, že tato věta Jiřího Hodače zničila. V té době byla vzedmutá politická vlna nejrůznějších aktivit, například „Děkujeme, odejděte“ a mnoha dalších. Jejich iniciátoři se scházeli ve vile Amálie za vydatné podpory Václava Havla. A teď najednou se tu objeví takový nenápadný strejda, který se s nikým nekamarádí a nikdo na něho nemá páky, a klidně si řekne, že prostor nebude mít ten, kdo nejhlasitěji řve a je miláčkem médií, ale kdo dostal nejvíc hlasů ve volbách.
Tak končí první část ohlédnutí za televizní krizí v roce 2000. Než knížku pro dnešek odložím, chci říci jediné: stejně jako tehdy trvám na tom, že v televizní krizi v roce 2000 o svobodu slova nešlo. Nakolik přispěla k tomu, že o zbytky svobody slova bojujeme nyní, ponechávám úvaze laskavého čtenáře.
Za týden na shledanou.