Autor: Jana Bobošíková, Hana Lipovská

Uprostřed druhé světové války začali ekonomové hledat cestu k oživení poválečné ekonomiky. Nevěděli, jak dlouho bude válečný stav trvat, ale věděli, že hospodářství zničená válečným konfliktem bude nutno znovu nastartovat. Také dnes, na samém počátku koronavirové krize v České republice, se musíme připravit na „den poté“.

Při extrémní míře současné nejistoty se o data opírat nelze. Nemá proto smysl volat, že chceme více dat, nemá smysl se spoléhat na chaoticky proměnlivé prognózy, Den poté musí být ve jménu hodnot, nikoli čísel. Jenom data nestačí. „Přesná“ čísla a „sofistikované“ prognózy analytiků potřebují ti, kdo chtějí vrátit naši zemi zpět na samý počátek krize, do pátku 13. března. Tehdy se naše ekonomika rozhodnutím
o uzavření obchodů změnila ve válečné bojiště.

Předcházela tomu léta zběsilého roztáčení spirály všeprostupujícího stresu. Česká republika, uvězněná v této spirále, fungovala na drogách dotací a dluhu, utápěla se v nedůvěře, v podezírání a v nejistotě z narůstající nefunkčnosti státu a v obavách o bezpečnost. Úředník byl mocnější než dělník, který si ho ze svých daní platil. Lidský život měl sice účetní cenu 1,2 milionů korun, ale ztrácel hodnotu, takže jsme mnohdy nabyli dojmu, že jsme „těm nahoře“ stejně ukradení. Kult pokroku, nároku, konzumu, mládí, čerpání a rozdávání odsunul na samý okraj lidskost, odpovědnost, touhu po svobodě, úctu k práci a rodinu.

Koronavirus napadl plíce naší společnosti a odhalil to, co jsme si dlouhá léta odmítali přiznat: už dávno nestačí nasazovat ekonomice obojek regulací vydávaný za reformy. K ozdravení plic, které mají okysličovat krev naší země, pouhé reformy nestačí. Potřebujeme transformaci 2.0. Potřebujeme transformaci hospodářství, transformaci hlav a srdcí. Potřebujeme změnu směru: nesmíme se vracet zpět, musíme vyrazit nahoru.

Černému pátku třináctého předcházelo nezodpovědné spoléhání se na „ty druhé“. Spoléhali jsme se na to, že se o nás postará stát – jenže jsme zároveň připustili, že stát zlenivěl, tučněl a slábl. Spoléhali jsme se na zahraniční investory – jenže ti zastavili výrobu mezi prvními. Spoléhali jsme se na zahraniční pracovníky – jenže ti se museli vrátit domů. Spoléhali jsme se na mezinárodní organizace – jenže ty nás jako vždy nechaly na holičkách. Den poté se musíme vrátit k odpovědnosti sami za sebe, za naše rodiny, obce, za naši zemi.

Dosavadní ekonomický růst byl tloustnutím člověka, který se přejídá
a výkonnost udržuje energetickými drinky. Pokud skutečně chceme žít
a nikoli živořit, musíme zhubnout. Cestou není hladovění spojené
s podrážděností, nýbrž střídmost a s ní spojený klid. Krize je příležitost, jak udělat ze sádla svaly.

Prvním (a snadným) krokem může a musí být opravdová solidarita. Koronavirus a hospodářská opatření přece nedopadly na všechny stejně: zatímco servírky a kuchaři se ocitli ze dne na den bez práce, mnozí z nás (včetně akademických pracovníků, kterým je i jedna z autorek) nyní prožíváme období takřka poklidné dovolené, při které pobíráme plný plat, a zatím se nemusíme obávat o zítřek. Právě teď je nutné, aby se svých nároků alespoň částečně zřekli ti štědře zajištění ve prospěch těch, kdo svou obživu, nikoli vlastní vinou, ztratili. Opravdová solidarita znamená jediné: rozhodně škrtat v rozpočtu, nikoli dále zadlužovat příští generace.

Krize odhalila pokřivenou kostru našeho hospodářství. Nechali jsme si vnutit přesvědčení, že růst mají především služby. Vyměnili jsme švadleny za manažery štěstí – a ocitli jsme se bez roušek. Den poté bude správný čas z vandru domů povolat strategickou výrobu, čas vrátit se od toxického tuku ekonomiky hnané terciárním sektorem
a prázdným konzumem zpět ke kostem, šlachám a svalům zdravého průmyslu a zemědělství.

Zásadním krokem polistopadové transformace bylo rozbití nefungujících molochů chráněných centrálním plánem. Podobně transformace 2.0 musí přestat chránit a hýčkat nadnárodní monopoly.  Den poté musí být dnem narovnání podnikatelského prostředí, ve kterém platí pro každého živnostníka stejná pravidla jako pro globální giganty, kde IČO české pobočky nadnárodní společnosti má v očích státu stejnou váhu jako IČO místní kadeřnice a kde ten, kdo u nás vydělává, také u nás platí daně.

Pandemie, kterou zažíváme, je nadnárodní, a proto byla výjimečnou příležitostí v praxi prokázat halasně deklarovaný smysl nadnárodní Evropské unie. Tváří v tvář koronaviru však EU naprosto selhala. Den poté jistě přijde Brusel s výzvou k těsnějšímu semknutí. My už ale víme, že zdravým rozestupem jsou nejméně dva metry. Samozřejmě uslyšíme, že Unie nemohla pomoci, protože neměla pravomoci. Samozřejmě uslyšíme, že když se zřekneme dalšího kousku svobody, Brusel nás ochrání. Nenechme se však uchlácholit sliby ani penězi. Teď už víme, že když je nám nejhůře, ani jedno nepomůže.

Den poté budeme potřebovat znovunalezenou sebedůvěru a nadhled. Zjistíme, že lze prožít rok bez dovolené u moře, že se lze zříci věcí zbytných, abychom zachovali věci podstatné. Možná nebudeme chodit do divadel financovaných z grantů, ale možná díky tomu znovu nalezneme kouzlo ochotnictví. Možná nebudeme trávit sobotní večery
v restauracích, ale možná díky tomu znovu zjistíme, že umíme vařit a že nás to dokonce těší. Možná nebudeme mít obchody plné ovoce
a zeleniny z dovozu, ale možná se díky tomu znovu vrátíme k půdě našich zahrádek.

Znovu a znovu slyšíme, že jsme na jedné lodi. Ti, kdo natahují ruce
a volají po uspokojení svých nároků, ti, kdo upřednostňují zájmy nadnárodních korporací před českými domácnostmi, věří, že naší společnou lodí je Titanic. Zatímco drobní podnikatelé, zaměstnanci
a senioři zůstávají zamčeni v temnotě podpalubí a zděšeně sledují, jak se zdvihá hladina, krysy na horní palubě naskakují do záchranných člunů. Titanic se záchrannými čluny jen pro vyvolené však není naší lodí. Symbol krize – roušky – ukázal, že v době nouze nás neochrání neziskové organizace, ale maminky, babičky a nezištní dobrovolníci. Ukázalo se, jak rychle a bez sebemenší pomoci či příkazů shora dokážeme mobilizovat síly, jak tvůrčí, odvážní a velkorysí umíme
a chceme být. Dostali jsme příležitost k opravdové občanské solidaritě
a dokázali jsme ji využít. To nesmí skončit a neskončí den poté. Znovunalezené bohatství hodnot se musí přetavit do tvorby bezpečí
a skutečného bohatství naší země.

Co tedy budeme dělat den poté? Nadechneme se. A využijeme šanci, kterou krize přinesla.

Psáno pro MFD