Česká republika ani Evropská unie nebude řešit chystaným obrovským zadlužením důsledky koronavirové krize, nýbrž bude konzervovat svou dosavadní tragickou hospodářskou politiku. Ta zavlekla řadu zemí do ekonomického poklesu ještě před nástupem koronaviru. Pokud český Parlament v následujících dnech skutečně schválí deficit 500 miliard, a pokud premiér Babiš odsouhlasí na Evropské radě vznik evropských dluhopisů, pak budeme na cestě do otroctví.
Krátce po vyhlášení nouzového stavu, 26. 3. 2020 nabyla účinnosti novela zákona o státním rozpočtu, která prohloubila plánovaný deficit ze 40 na 200 miliard korun. Jen tímto krokem schválila Poslanecká sněmovna historicky nejhlubší deficit v dějinách České republiky (a to i při zohlednění míry inflace). O měsíc později, 27. dubna, prohloubila Sněmovna deficit rozpočtu na 300 miliard, v polovině května oznámil guvernér České národní banky Jiří Rusnok, že schodek státního rozpočtu bude muset dále růst[1] a konečně 8. června schválila vláda návrh třetí novely zákona o státním rozpočtu s neskutečným deficitem 500 miliard korun. Tuto novelu má, stejně jako všechny předchozí, Sněmovna přijmout ve stavu legislativní nouze.
Zdroj: MF ČR. Vlastní zpracování.
Už dnes je jasné, že neuvěřitelný deficit půl bilionu korun není pro vládu strop. A že jí nebude dělat problém zadlužení dále prohlubovat. Veřejné finance, budoucí prosperita a ekonomická nezávislost jsou tak rdoušeny v přímém přenosu. A ekonomové, ať už vládní nebo opoziční, akademičtí nebo mediální až na výjimky v lepším případě mlčí, v horším schodek hlasitě schvalují nebo po něm přímo volají.
Dluhovou oprátku na krku naší ekonomiky přitom obhajují třemi důvody:
- Musíme se zadlužit kvůli koronavirové krizi.
- O nic se nejedná, máme rezervu.
- Dělají to všichni.
Obhajoba první: Musíme se zadlužit kvůli COVIDu
Tvrdit, že se musíme pěti sty miliardami zadlužit kvůli COVIDu vyžaduje asi tak stejnou míru „odbornosti“ jako tvrdit, že už jen samo přijetí eura je zdrojem budoucí prosperity. Veřejně dostupná data přece říkala něco zcela jiného. Podle nich česká ekonomika skomírala už před koronavirem, jen to nikdo nechtěl slyšet. Připomeňme si titulky ze začátku roku 2020:
- Nejhorší leden od roku 2003. Státní rozpočet skončil
v osmimiliardovém schodku. - Nejhorší únorový deficit od roku 1993. Schodek rozpočtu stoupl na 27,4 miliardy korun.
Už koncem února byl deficit státního rozpočtu horší než schodek za celý rok 2008 nebo 2019. A už v únoru tak vláda vyčerpala dvě třetiny původně schváleného schodku. Česká ekonomika kýchala a kašlala, ačkoliv zavirovaná ještě nebyla.
Zdroj: MF ČR. Vlastní zpracování.
Průmyslová výroba začala klesat už v loňském roce, od října 2019 se pak už propadala kontinuálně. Dubnový bezprecedentní pokles o celou třetinu byl sice z velké části zaviněn zmrazením ekonomiky, i bez koronaviru by se však průmysl evidentně dále pohyboval v červených číslech.
Zdroj: ČSÚ. Vlastní zpracování.
Koronavirus tedy politické reprezentaci pouze umožnil mediálně přebít informace o nastupující recesi, která by jinak byla přičítána politice vlády, a koupit si tak (draze a za naše) čas alespoň do nejbližších voleb. Po opadnutí prvotních obav z neznámého se stal vítanou příležitostí před říjnovými volbami populisticky porozdávat budoucnost našich dětí. Kvůli načasování vládou schválených, a námi všemi placených, opatření naplno pocítíme dopady recese teprve, až se vrátíme z volebních místností.
Obhajoba druhá: Máme rezervu
Mezi rokem 2013, kdy skončila Velká recese v České republice, a rokem 2019 vzrostl reálný hrubý domácí produkt o pětinu. Za celou dobu nebyla vláda schopna hospodařit s cíleně vyrovnaným nebo dokonce přebytkovým rozpočtem. Nespořila na horší časy, vládla stylem „po nás potopa“. Z Keynese si vzala pouze rozmařilé utrácení, nikoli nutnost tvořit úspory v době, kdy se zemi víceméně daří. Vládní rozpočtovou rezervu vytvářela pouze v té nejnižší možné, zákonem o rozpočtových pravidlech přikázané, míře – tedy tři promile z plánovaných výdajů. Kdyby se stejná pravidla vztahovala na domácnosti, pak by si musela každá jedna domácnost vytvářet na každého svého člena rezervu ve výši pouhých 500 korun ročně. Domácnostem ovšem finanční poradci doporučují finanční rezervu ve výši šestinásobku měsíčních výdajů.
Ještě 13. března ministerstvo financí v tiskové zprávě uvedlo: „Vládní rozpočtová rezerva, která je pro letošní rok rozpočtována ve výši 4,87 mld. Kč, bude alokována výhradně do oblasti zdravotnictví.“ O pouhých jedenáct dní později ministryně financí ve Sněmovně oznámila: „Vládní rozpočtová rezerva, která činí asi pět miliard, je dneska už utracená za zdravotnický materiál, to je v pořádku. Za nákupy na roušky, na ochranné oděvy a tak dále.“
Na rozpuštění celé roční rozpočtové rezervy stačilo jedenáct dnů. Žádnou finanční rezervu na účtu nemáme.
A rozpočtovou rezervou není ani údajně relativně nízký státní dluh, jak vehementně tvrdí předseda vlády i jednotliví ministři. Je pravda, že díky rychlému růstu ekonomiky byl na konci roku 2019 český dluh 29 % hrubého domácího produktu. Je také pravda, že v poměru ku HDP klesal šest let v řadě. Mnohem podstatnější však je, že státní dluh na konci roku 2019 tvořil 1640 miliard a za první čtvrtletí letošního rolu vzrostl na historických 1773 miliard. Rezervou není a nemůže být skutečnost, že je náš dluh pouze 1773 miliard a nikoli 3300 miliard, která nám povolují Maastrichtská konvergenční kritéria. Člověk trpící silnou nadváhou se neuzdraví tím, že zvýší příjem potravy. Naopak, jedinou možnou cestou k uzdravení bude hubnutí. Z krize se prostě prodlužit nedá.
Zdroj: MF ČR. Vlastní zpracování.
Před nezodpovědným zadlužením má naši zemi chránit Národní rozpočtová rada (NRR). Její smysl, vliv a význam nejlépe vystihuje reakce ministerstva financí na vůbec první, polokritické, hodnocení obrovského schodku:
„Novela zákona o státním rozpočtu je pro hladké pokračování potřebných programů na pomoc ekonomice a rozjezd těch nových naprosto nezbytná. Doporučení NRR na její odklad nelze akceptovat,…“
Vláda z našich daní každoročně živí takřka 24 miliony korun instituci, která se tváří v tvář prvnímu skutečnému problému nejprve zdráhá ostře vyjádřit a po prvním pokusu i náznak výtky se nechá zahnat zpět do boudy.
Obhajoba třetí: Dělají to všichni
Dalším v řadě selhávajících je Evropská komise, která má v rámci Paktu stability a růstu důsledně dbát na dodržování rozumných rozpočtových schodků. Komise ovšem na konci května schválila všem členským státům Evropské unie (s výjimkou Rumunska) údajně koronavirové schodky státních rozpočtů v rozpětí -3,1 až -11,4 % HDP.
Zdroj: Evropská komise, Excessive deficite procedures, 20. 5. 2020. Vlastní zpracování.
Je důvodné se domnívat, že řada evropských ekonomik plánovanými „koronavirovými“ deficity – stejně jako Česká republika – jen zakrývá svou skutečnou ekonomickou recesi. Namísto očistné restrukturalizace jsou připraveny lít peníze z budoucnosti nikoli do ekonomiky, jak nám neustále opakují, nýbrž do celé společnosti. Změnu nechtějí. Chtějí konzervovat pod rouškou koronaviru stav, který nás přivedl na pokraj krize. Tato politika ovšem krizi pouze prodlouží, prohloubí a následná restrukturalizace, vynucená obřími dluhy a totálním kolapsem bude daleko bolestnější.
Zdroj: Evropská komise, Eurostat, vlastní zpracování. Fiskálním úsilím zde rozumíme rozdíl mezi realizovaným loňským a očekávaným letošním schodkem státního rozpočtu.
Opět – pokud vláda vysvětluje své chystané obří zadlužení tím, že se přece zadluží všichni, a tak náš dluh bude stále patřit k těm nižším, je stejně absurdní jako tvrdit, že lékem na obezitu je, když přibereme (sice méně než ostatní, ale přibereme). Nikoli, když zhubneme.
Tento dluh je neomluvitelný a hlavně neopodstatněný. Ti, kdo jej navrhují, nás zavlékají na cestu do otroctví. Ti, kdo pro něj hlasují, nás zbavují ekonomické i politické svobody. A ti, kdo k tomu mlčí, se na likvidaci české ekonomiky přímo podílejí. Jsou v rolích katanů, kteří zlomí naší zemi vaz.