Jak se promítne do směřování České republiky a EU fakt, že se v roce 75. výročí druhé světové války v Evropě nekonají pietní akty?

Letos v květnu si kvůli pandemii koronaviru až na malé výjimky události německé nacistické okupace osobně nemohli v tradičním rozsahu připomínat ani sami přeživší, ani představitelé jednotlivých států, ani veřejnost. V ISDe se proto zamýšlíme nad tím, co pro hodnocení historie, vnímání současnosti a utváření budoucnosti České republiky a EU bude znamenat zrušení a omezení většiny pietních aktů a dalších připomínek 75. výročí porážky německého nacismu.

Pietní a vzpomínkové akty jsou nedílnou součástí vytváření historické paměti národů. Právě významu tzv. evropské paměti pro budoucnost Evropy věnoval Evropský parlament při příležitosti 80. výročí začátku druhé světové války usnesení, ve kterém drtivou většinou schválil interpretaci příčin vzniku druhé světové války. Toto usnesení měli všichni respondenti květnové ankety ISDe k dispozici.

Oslovili jsme tentokrát ty, kteří vzpomínkové akce každoročně obětavě pořádají, ty, jichž se jako přímých účastníků a válečných obětí týká, ty, kteří se ve své práci válečnými událostmi zabývají, ale také ty, kteří se jich z titulu svých funkcí a především z občanského zájmu účastní.

Samotná pandemie nemůže podle respondentů historickou paměť ani směřování naší země ohrozit, pokud se bude jednat o jednorázový, výjimečný výpadek. Navíc, jakkoli je odklad pochopitelný, kdo chce, ten si způsob jak důstojně uctít konec války najde. Díky koronavirové krizi jsme navíc „získali unikátní čas na čtení, diskuse a přemýšlení“, nekonání akcí pak dává naději, že si jich v budoucnu budeme více vážit. Na druhou stranu ovšem pozorujeme vytrácení obsahu a souvislostí událostí druhé světové války, a to i v souvislosti se zavirováním mediálního prostoru, který pod vlivem epidemiologické hysterie nedopřává sluchu hlasu pamětníků.

Význam připomínek konce druhé světové války a oslav Dne vítězství je nahlížen dvěma způsoby. Někdo vidí význam vzpomínkových akcí pouze pro pozůstalé a přeživší, neboť jinak jsou jen divadlem, kde se předvádějí politici. Podle těch, kdo se na vzpomínkových akcích dlouhodobě podílejí jako organizátoři, byl zájem veřejnosti po revoluci velmi malý, nicméně v poslední době se opět atraktivita pro veřejnost zvyšuje. Jsou to právě pietní a vzpomínkové akce, které „pomáhají udržovat historickou paměť a tak zvyšovat odolnost naší země vůči hrozbám, které by mohly ohrozit demokracii, nutí nás zamýšlet se nad významem lidského života a svobody lidského konání.“ Jiný respondent, mladý historik, pak upozorňuje, že předmětem oslav proto není čistě připomínání toho, co se stalo či přímí aktéři, ale samotné společenství. Pomocí prožitku je udržován společenský řád a je vlastně dáván našemu společenství, zejména národu (ale i evropskému a celosvětovému společenství), a jeho dějinám i existenci smysl.

Podle dalšího historika z řad respondentů se ovšem naopak pohled na dějiny a historické povědomí „netvoří pietními akty a daleko více bychom se tak měli trápit překreslováním dějin.“

Profesor Václav Pavlíček ve svém zásadním anketním příspěvku upozornil na „masovou desinformační kampaň, která provázela upevňování nacistické moci. Tolerovalo se, že Německo pod Hitlerovým vedením porušovalo závazky z mezinárodních smluv ve vnitřní politice“. Další respondenti se evidentně obávají, že podobné desinterpretační kampani čelí i dnešní Česká republika a Evropa. Takzvaným „přemalovávačům historie“ pak podle nich může nekonání vzpomínkových akcí v souvislosti s pandemií dokonce vyhovovat. Dokládají to poukazem na „množství nesmyslů o Pražském povstání, vlasovcích apod.,“ které dnes ve veřejném prostoru slyšíme, protože „Každá doba má své vymývače mozků a skupinu lidí, které tomuto vymývání podlehnou.“

Snaha desinterpretovat historická fakta pak souvisí se „selektivní paměti, která pracuje bez souvislostí a je často vedena momentální politickou motivací a snahou o polarizaci. Zbývá pak málo místa pro porozumění a k vyjádření úcty všem hrdinům a obětem této strašné války“. Četní přepisovači a přemalovávači dějin si podle dalšího z respondentů pouze naplňují nějaké vlastní politické ambice, a tím velmi nebezpečně zatahují historická témata s mezinárodním kontextem
a zahraniční politiku do politiky domácí. Další z respondentů ovšem kořen onoho „nového pojetí historie“ nevidí nutně jen v politických ambicích, ale také v neznalosti historie, hlouposti nebo v poplatnosti postnacistické ideologii.

Součástí „falšování historie a vnucování jiné historické paměti“ je podle části respondentů také Usnesení Evropského parlamentu ze dne 9. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy. Podle této rezoluce začala válka, jak jeden z respondentů suše glosoval, paktem Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939. Souhlasíme, že „historická zkušenost i právní řád České republiky je jiný, než tvrdí Evropský parlament o evropské historické paměti. Napravit německou agresi znamenalo pro Československo odmítnout platnost Mnichovské dohody a vrátit se k předmnichovským hranicím.“ Správným postřehem však také je, že sice „nemůžeme vědět, co se Stalinovi honilo hlavou při přípravě paktu Molotov-Ribbentrop,“ nicméně „pokud by nebylo německého nacismu, sovětský voják by nikdy nevkročil na území evropských zemí.“

Anketa, kterou nyní otevíráte, klade 75 let od konce okupace českých zemí a druhé světové války v Evropě nové otázky. Shoda respondentů na hlavních rysech současného – nejen pietního – přístupu k moderním dějinám naší země je pozoruhodná. Jsme si přesto vědomi, že je s ní spojeno stejné riziko, které před 80 lety provázelo svět na pokraji ničivé války: chybějící diskuse nikoli uvnitř jednotlivých názorových skupin, ale mezi nimi navzájem. Právě k takovému dialogu bude Institut svobody a demokracie svou činností přispívat.

Anketa