Název Institutu svobody a demokracie dokládá, že svoboda je pro nás klíčovou hodnotou. Koronavirová krize upřela pozornost na otázku: Koho zachránit a koho nechat zemřít? Jedná se o citlivý a závažný problém, úzce spjatý se svobodou svědomí.
Ústav státu a práva Akademie věd ČR zveřejnil doporučení, jak mají lékaři postupovat, musejí-li se rozhodnout, který pacient má obdržet nedostatkovou život zachraňující péči.
Tato doporučení mají být základem pro vypracování pravidel pro triáž (třídění) těžce nemocných pacientů v době mimořádných situací, kdy není k dispozici život zachraňující péče pro všechny. V souvislosti s tím přinesl server aktualně.cz rozhovor s jedním z autorů doporučení pod titulkem „Přidělovat ventilátory mladším na úkor starších není diskriminace, říká lékařský etik“.
Kdo tedy má ve vypjatých situacích rozhodovat o životě a smrti pacienta: svobodná vůle a svědomí lékaře, nebo naopak doporučení akademiků a úředníků přetavená v pravidla? O odpověď na dotaz: Kdo a podle kterých kritérií má rozhodovat o přidělení nedostatkové život zachraňující péče? jsme požádali zdravotníky, právníky, ekonomy, sociology, psychology i teology.
Zcela konkrétní problém nedostatku plicních ventilátorů je součástí mnohem obecnější otázky jak rozdělovat omezené zdroje. Účastníci ankety upozorňovali, že už tak dost složitý problém se rozpadá na dvě části. První, paradoxně jednodušší, je, jak přidělit nedostatkové zboží
(v našem případě ventilátor) mezi větší počet pacientů. Právě touto otázkou se také naše anketa zabývá. Druhá oblast je složitější, neboť místo otázky distribuce řeší problém redistribuce, tedy zda odebrat již přidělené ventilátory existujícím pacientům a dát je někomu jinému, kdo má větší šanci na přežití. Většina autorů upozorňuje, že tento problém je prakticky totožný s nedobrovolnou eutanázií respektive vraždou.
Odpovědi na první část evidentně vycházejí ze základní pravdy, že lidský život sám o sobě je nejvyšší hodnotou. Autoři se však už neshodují jaký život. Diskutují proto, zda má být kritériem posuzování života věk, naděje pacienta na přežití (která se ovšem v čase může měnit), kvalita života, nebo dokonce upřednostnění konkrétních lidí. V takovém případě vyvstává problém, kdo má být upřednostněn: lékař? A pokud ano, s jakou specializací? Vědec? Záchranář? Státník? Nebo maminka s malým dítětem? Jeden z respondentů k tomu podotýká: „Potápí-li se loď, jsou do člunů přednostně umísťovány ženy a děti, ale musí s nimi být i někdo, kdo umí veslovat a navigovat. Ten je v danou chvíli zcela zásadní a bez něj se záchrana žen a dětí stane iluzí.“ Někteří autoři pak zdůrazňují, že „životy se počítají, nikoli hodnotí nebo váží,“ poněvadž „nekonečno + 5 = stále nekonečno“. Upozorňují také, že každý pokus o rozlišování hodnoty lidského života, posuzování jeho kvality a užitku, je nebezpečný, protože „to, co sám lékař považuje za kvalitnější život či společensky důležitější úkol, nemusí být ve shodě s míněním pacienta, ani objektivní realitou“.
Naše otázka se dotýkala vztahu mezi svobodou a odpovědností. Lékař, který rozhoduje ryze svobodně, v souladu se svobodou svědomí, nese za své kroky maximální odpovědnost. Pokud z něj břímě odpovědnosti (jak jeden ze zúčastněných zdravotníků trefně poznamenal – „trauma rozhodování“) sňaly komise, pravidla, regulace nebo zákony, ztratí svobodu. Druhá otázka tedy zní, kdo (případně co) při třídění pacientů rozhoduje. Někteří autoři zvažují coby objektivní řešení obyčejnou loterii, kdy pouhý los rozhodne o bytí či nebytí pacienta. Nechceme-li ponechat odpovědnost na losu, musíme ji svěřit buď lékaři (pak vzniká otázka, zda má rozhodující slovo lékař ošetřující, nebo naopak ten, který má od případu dostatečný odstup, lékař starší anebo třeba lékař nejzkušenější), či přímo tým několika lékařů. Zda by nebylo nejmoudřejší svěřit rozhodování do rukou komise složené kupříkladu z lékařů, etiků a teologů, a zda nám hrozí, že když budeme tuto otázku ignorovat, budou o životě a smrti rozhodovat sami politici respektive aktivisté.
V rozmanitosti odpovědí se opakovaně projevilo to, co jedna z respondentek nazvala „snahou vyhnout se“. Je bezpochyby pravda, že by mělo být „cílem společnosti i to, aby se nikdy nedostala do situace, kdy by musela taková pravidla určit“, neméně pravdivá je však i výtka, že „je vrcholně zbabělé zbavit se přemýšlení nad odpověďmi“.
Anketa, kterou nyní otevíráte, k takovému zamyšlení a hodnocení nutí. Neosobujeme si právo rozhodovat, která cesta je správná. Věříme však, že dostatečné vodítko poskytují slova jedné z respondentek, která u lůžka nemocných a umírajících ve službě strávila celý dospělý život: V praxi jsem zažila narození, radost, naději, uzdravení, utrpení, bolest, beznaděj, smrt. Rozhodovat o lidském životě…snad ani nelze.
Anketa
Kdo a podle kterých kritérií má rozhodovat o přidělení nedostatkové život zachraňující péče?
Respondenti jsou seřazeni v abecedním pořadí.
